Co podnikatel, to podvodník
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Finanční správa přestala být pro smích, píše náměstkyně ministra financí pro daně a cla Alena Schillerová v jednom svém prohlášení, v němž obhajuje práci správce daně. Vysoká úřednice, kterou bylo možné označit za pravou ruku Andreje Babiše, když ještě resort financí předseda hnutí ANO vedl, svým tvrzením vlastně přesně vystihla skutečnost. V posledních měsících se totiž čím dál častěji objevují příběhy podnikatelů, v nichž padají označení jako „gestapo“, „totalitní praktiky“, „šikana“ či „boj s hydrou“.
Do smíchu přitom z finanční správy není jen podnikatelům, kteří v příbězích figurují: její chování drtí také úředníky, kteří často proti svému přesvědčení musí proti podnikatelům zakročit.
Důkazem toho, že ve finanční správě není všechno tak úplně v pořádku, je viditelný strach otevřeně o dění mluvit bez příslibu anonymity. Podnikatelé se bojí, že by na sebe kritikou finanční správy mohli přivolat kontroly, berní úředníci si zase netroufají postupy a nařízení, jež jdou shora, kritizovat, protože se obávají ztráty zaměstnání. „Já vám to rád řeknu, ale nezlobte se, nechci, aby moje jméno kdekoliv figurovalo. Mám strach, že by se mi to vymstilo,“ zní často z úst zúčastněných z obou stran. Příkladem může být Stanislava Marková, podnikatelka ze Zlínského kraje, jež si v médiích troufla otevřeně popsat nesmyslnou pokutu, kterou dostala kvůli kontrolnímu hlášení, aby s ní za pár měsíců úřad zahájil řízení o nespolehlivém plátci. Možná to byla náhoda, a možná taky ne…
Jak podnikatelům naložit
Přitvrzování vůči podnikatelům lze pozorovat ve dvou liniích. Tu první – legislativní – představují zákony z dílny již bývalého ministra financí Andreje Babiše, nad kterými podnikatelé rozhodně nejásají. Začalo to nenápadně. Nejdříve to bylo povinné elektronické podání pro majitele zpřístupněných datových schránek. Kdo nepodal přiznání z nich elektronicky, čekala ho pokuta dva tisíce. Potom přišlo kontrolní hlášení DPH – opatření, které má za úkol zefektivnit výběr daní, a možná tak dokonce i činí. Jeho start provázela kritika ze strany podnikatelů, politické opozice i daňových poradců, ale to nejhorší přišlo až po roce fungování.
Začaly za něj totiž padat drakonické pokuty až ve výši 50 tisíc korun. Nejhorší na všem bylo, že je dostávali podnikatelé, kteří se opravdu nedopouštěli žádných závažných prohřešků. V těch horších případech jim hlášení nesedělo o pár korun. Většinou šlo ale jen o to, že kontrolní hlášení odevzdali včas a v pořádku, úředníkům se však některé údaje nezdály, a proto je požádali, aby jejich správnost znovu potvrdili. Podnikatelé, kteří v dané chvíli považovali celou věc za vyřízenou, pak často nezareagovali včas – a za to jim přistála vysoká pokuta. Podobnou zkušenost má právě paní Marková, u níž byl ale na vině účetní program.
Nakonec přišla vlajková loď bývalého ministra, mediálně velmi probíraná elektronická evidence tržeb, takzvaná EET. Pozornost si zasloužila, ministerstvu financí nelze upřít, že se skutečně jedná o projekt takové velikosti, jaká tu ještě nebyla. Jestli zlepšila výběr daní, ukáže až čas, podstatné ale je, že Babiš vsadil na závist mezi zaměstnanci a podnikateli a situaci pořádně vyhrotil. Mnoho lidí z řad zaměstnanců Babišovi fandí, protože podnikatelům „osolil“, že na daních platí méně než oni. A podnikatelé jsou (a to nejen proto, že si museli pořídit pokladny) znechuceni jeho výroky tak, že se nakonec někteří rozhodli na celé podnikání raději, jak se lidově říká, vykašlat.
Druhá linie přitvrzování není tak snadno viditelná, protože představuje přístup finanční správy k podnikatelům. Ale je rozhodně mnohem závažnější než ta legislativní. Zákon totiž může být napsán jakkoliv, podstatné ovšem je, jak s ním poté úředníci nakládají, jestli se ho drží striktně, anebo jestli jsou při jeho aplikaci schopni používat selský rozum. Ještě před tím, než do úřadu nastoupil Babiš a začal dělat změny, šéfoval finanční správě dlouhé roky Jan Knížek. Ten byl v čele úřadu od roku 2005 a na resortu financí za tu dobu zažil sedm ministrů financí (Miroslav Kalousek zastával post dvakrát) včetně Babiše, krátce po jehož nástupu rezignoval. Zároveň se jedná o člověka, na kterého dnes nostalgicky vzpomínají daňoví poradci. Ne proto, že by byl měkčí, ale že byl ve svém přístupu rovný a že ho považovali za erudovaného odborníka. „Když měli daňoví poradci nějaké výhrady k práci finanční správy, pan Knížek si pozval zástupce Komory daňových poradců ke stolu a zeptal se, co se jí nelíbí a proč se jí to nelíbí.
Diskutoval s námi, a když měl pocit, že jsou argumenty komory správné, snažil se to napravit. Byl otevřený kritice zvenčí,“ říká o něm daňový poradce Tomáš Goláň, jenž patří mezi největší kritiky současného šéfa Generálního finančního ředitelství Martina Janečka.
„Všetci kradnú“
Správce daně se dnes za vedení Martina Janečka, kterého do čela úřadu vybral Babiš, nepovažuje za servisní orgán, ale za bič na podnikatele. A nejen na ty problémové, ale taky na ty, u nichž má třeba jen podezření, že by o něčem nekalém mohli vědět. A jak říká sám Janeček, podezřelá může být každá firma, každý podnikatel, každý živnostník. „Tak každá firma může být zneužitá jako bílý kůň,“ řekl Janeček v pořadu Reportéři ČT. A je to koneckonců jeho nadřízený Babiš, kdo se proslavil svým výrokem „všetci kradnú“. A když nastoupil do úřadu ministra, který má ve své gesci právě i finanční správu, stalo se pravděpodobně toto tvrzení mantrou či filozofií správce daně.
Ilustrativním příkladem, že tímto způsobem nyní vedení finanční správy přemýšlí, může být třeba registrace k plátcovství DPH, a to jak ta povinná, kterou musejí podnikatelé dělat, když jejich obrat překročí milion korun, tak ta dobrovolná. Zatímco dříve se jednalo o formalitu, dnes chce úřad i v případě dobrovolné registrace dokládat takové věci, jako je seznam dodavatelů, majetku či uzavřených smluv. Často se přitom jedná o dokumenty, které podnikatel v dané chvíli ani nemůže mít v ruce, protože například k nákupu strojů potřebuje být plátcem DPH, apod. Odpověď finanční správy je v těchto případech stejná – systém DPH je dlouhodobě zneužíván k podvodům, a proto musíme prověřovat. Jinak řečeno, každý, kdo chce podnikat a platit DPH, je potenciální podvodník a my ho musíme prohlédnout skrz naskrz.
Daňoví poradci v takovém případě rádi používají metaforu s koupí nože – v obchodě si prodavačky také nezjišťují, jestli nejsme potenciální vrazi. Že kvůli průtahům s registrací k DPH přišli někteří o možnost odkoupit firmu nebo rok platili silniční daň za auta, která jim jen stála na dvoře, to už je daň za boj za lepší výběr DPH.
Za další příklad můžeme vzít opatření, které se stalo v posledních týdnech vděčným tématem nejen médií, ale i politiků. Jsou to zajišťovací příkazy, extrémní nástroj, jenž se má použít v případech, kdy hrozí, že podnikatel nebude chtít zaplatit DPH. Spočívá v tom, že úředníci podnikateli prakticky obstaví majetek či peníze na účtě. Podstatou je, že tím zajistí částku, kterou podnikatel dluží nebo by měl dlužit na dani. Problém ovšem tkví v tom, že za poslední čtyři roky počet vydaných příkazů stoupl (v roce 2010 jich bylo něco kolem stovky, v roce 2014 už přes tisíc), a navíc je úředníci použili i v případech, kdy to bylo zcela zbytečné. Medializované příběhy podnikatelů ukázaly, že finanční správa je používala i chybně. A ačkoliv chybovat je lidské, pro postižené firmy to mnohdy znamenalo likvidaci a konec podnikání.
Finanční správa se brání tím, že podnikatelé byli zapojeni do podvodů na DPH, a tvrdí, že o nich mohli nebo měli tušit. Takový podvod si je možné představit jako řetěz několika článků – první z nich je prázdná schránka, podvodník, následuje další subjekt, často dodavatel, který vypadá solidně, a poté reálná firma, která podniká, zaměstnává lidi, platí daně. Řetězec mívá i podstatně více článků. Čím více jich má a čím je komplikovanější, tím je menší pravděpodobnost, že firma na konci tuší, že se něčeho nekalého účastní. Jiří Žežulka, který za Babišovy éry finanční správu chvíli vedl, nárůst statistik používání zajišťovacích příkazů nevidí dramaticky. Zajišťovací příkaz se podle něj vydává na každé období, a proto se podle jeho mínění z čísel nedá dost dobře vycházet.
Popisuje ale jiný aspekt používání zajišťovacích příkazů. „Za mého působení jsme se zaměřovali především na ty prázdné schránky na začátku řetězce, které za daňovými podvody byly. Dnes se masově používají proti reálným firmám, kde je vyšší pravděpodobnost, že udělají chybu, což může položit poctivou firmu,“ říká Žežulka. A právě tady je jádro celé věci. Proč se finanční správa nesnaží zlikvidovat prázdné schránky, u nichž je zřejmé, že podvádějí, ale zaměřuje se na podnikatele, u nichž se může „seknout“ a kteří nemusí mít s krácením daní nic společného? Prázdné schránce totiž finanční správa žádnou daň nedoměří, případně doměří, ale nikdy ji z ní nedostane. Zatímco na podnikateli s fungujícím byznysem, budovami, automobily a zaměstnanci je co brát. Babiš na začátku svého úřadování řekl ještě jinou věc, a sice že se postará o to, aby se vybralo více na daních.
A kdo jiný by zařídil, aby tohoto měřítka úspěšnosti bylo dosaženo, než právě správce daně?! „Může se jednat i o snahu ukázat, jak se daří vybírat daně,“ dodává k tomu Žežulka.
Podnikatel je jen složka s DIČ
O tom, jak může změna filozofie vedení finanční správy ovlivnit celé její fungování, svědčí i to, že spokojení často nejsou ani sami úředníci. Říkají to bývalí zaměstnanci finančních úřadů i daňoví poradci, když se potkávají s lidmi z finanční správy. Napjatá atmosféra, strach říci svůj názor, někdy i zdravotní potíže způsobené stresem. Nejvíce na to doplácejí ti nejníže postavení z územních pracovišť. To vše proto, že jsou součástí něčeho, čemu sloužit vlastně nechtějí. Někteří zvažují odchod, jiní (většinou ti starší) si na to už netroufají. Podle Žežulky atmosféře na úřadech nepřispívá ani služební zákon, kvůli němuž se podle jeho slov bojí více o místo. „Já se s těmi lidmi z úřadů denně potkávám, i oni si stěžují, jak je ta práce teď drtí. Oni se za to stydí,“ říká poradce Goláň.
Právě on vidí hlavní příčinu dnešního stavu finanční správy v samotné struktuře – konkrétně v největší organizační změně, kterou v moderní historii daňová správa prošla během roku 2012 (v platnost vešla se začátkem roku 2013). Výsledkem je podoba finanční správy tak, jak ji známe dnes – Generální finanční ředitelství, čtrnáct finančních úřadů, které kopírují kraje, a územní pracoviště v každém větším městě. Právě restrukturalizace je zlomový moment, kdy se z podnikatele stala v uvozovkách jen složka s daňovým identifikačním číslem. Před rokem 2013 totiž existovalo osm finančních ředitelství, pod kterými fungovaly finanční úřady, z nichž se stala dnešní územní pracoviště. Ta měla pravomoc o všem samostatně rozhodovat a měla na starost pouze ty podnikatelské subjekty, které místně pod jejich úřad spadaly. Podle daňových poradců tak úředníci znali situaci mnohem lépe, věděli, jakou má firma v oblasti pověst, kolik zaměstnává lidí, v jakém oboru podniká, jakou má daňovou disciplínu, a podle toho k ní přistupovali. Takové jednání ale také otvíralo prostor pro nadržování, nebo dokonce korupční jednání. V praxi se podle finanční správy stávalo, že některé daňové subjekty měly u úředníků výsadnější postavení než jiné.
Ať už se to dělo, nebo ne, je to jeden z důvodů, proč podle tehdejšího vedení finanční správy k restrukturalizaci v době, kdy ministerstvo financí řídil Miroslav Kalousek, došlo. Systémově podle něj nebylo správné, aby měl úředník možnost nějaké firmě stranit. Nový systém měl ale především zvýšit výkonnost finanční správy a být spravedlivější. Například kontroly ve vesnici, která měla dvacet podnikatelů, probíhaly jednou ročně, protože úředníci na to měli dostatek času a našli třeba takové prohřešky, jako je sako v nákladech. Ve větších městech se na některé firmy nedostalo třeba i roky. Nově mohli kontroloři například z pětitisícového Telče kontrolovat podnikatele po celé Vysočině. Vedle toho existovaly politické tlaky změnit strukturu finanční správy – od roku 2000 totiž bylo 14 krajů, ale jen osm finančních ředitelství, a tak si někteří hejtmani připadali o berní úřad ochuzení.
Rozhodování však dříve bylo více lokalizováno – v prvním stupni o všem rozhodovaly místní finanční úřady, odvolání se řešilo na osmi krajských pracovištích. Každé z nich tak rozhodovalo podle svého uvážení – podle finanční správy byl právě toto problém, podle daňových poradců naopak. Nyní existuje jen jeden odvolací úřad, který daňoví poradci označují za brzdu. Dalším efektem je to, že úředníci z místních úřadů, kteří jsou většinou s daným podnikatelem v nejbližším styku, nemají žádnou rozhodovací pravomoc – nemůžou ukončit některá řízení či kontroly, nemají zodpovědnost a jsou strukturou tlačeni k jednání, se kterým nesouhlasí, třeba jen proto, že někdo sepsal metodiku, již musí dodržovat.
„Kdyby taková struktura nebyla, nemůže na ně někdo nahoře, třeba ředitel Janeček, tlačit, protože mají pravomoci rozhodovat podle své intuice, svého svědomí,“ myslí si Goláň. Stávající struktura podle něj navíc všechny kontroly prodlužuje, protože veškerá zjištění se neustále přesouvají z územního pracoviště na krajský finanční úřad a zpět. „Dříve trvaly kontroly pár měsíců, dnes jsou to běžně tři roky,“ dodává a zpochybňuje i roli krajských úřadů. „V terénu vůbec nepůsobí, nejsou ale ani odvolacím orgánem, takže se nabízí otázka, k čemu vlastně slouží,“ říká Goláň.
A dlouhodobý spor panuje i o Generální finanční ředitelství (GFŘ) – otázkou je, zda má zákony vykládat ten, kdo je píše (tedy ministerstvo), nebo právě GFŘ. Zatímco vedení finanční správy mělo za to, že role GFŘ je psát výklady a metodiky zákonu, a proto mu také tuto pravomoc při restrukturalizaci dalo, daňoví poradci to vidí přesně opačně. „Generální finanční ředitelství mění své výklady zákonů klidně i dvakrát za platnosti stejné právní úpravy, jako tomu bylo u paragrafu 56 zákona o DPH, nebo je zveřejní i s osmiměsíčním zpožděním, což se stalo u přenesení daňové povinnosti ve stavebnictví,“ říká Goláň.
Zprofesionalizovat a zracionalizovat finanční správu se ale touto restrukturalizací povedlo, což potvrzuje soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimka. „Agendu Nejvyššího správního soudu tvoří dlouhodobě z jedné čtvrtiny právě finanční správa. Mohu říci, že za posledních dejme tomu patnáct let se výrazně zprofesionalizovala,“ říká Šimka, podle nějž se dnes úředníci vyhýbají řadě formálních chyb, kterých se dříve často dopouštěli. Právě Šimka přitom patří ke kritikům zajišťovacích příkazů, Nejvyšší správní soud řadu zajišťovacích příkazů zrušil pro jejich neoprávněnost.
Pokaždé když se začne objevovat kritika určitého opatření, Babiš i Janeček argumentují tím, že v zákoně je už dlouho, respektive že ho tam dal Kalousek, že oni jej nevymysleli a že finanční správa je „fackovací panák“. Otázkou zůstává, proč v době, kdy finanční správu vedl Knížek a na ministerstvu financí seděl (Andrejem Babišem nenáviděný) Kalousek či jiní ministři, se takto masivně neobjevovala. Proč se daňoví poradci, podnikatelé a někdy i samotní úředníci sami neobraceli na média, protože se cítili bezmocní? Janeček minulý rok vydal pro své úředníky metodický pokyn, ve kterém jim radil, jak mají u kontrolních hlášení provádět nezákonný postup prakticky.
Není potřeba popisovat, co přesně v něm stálo, zajímavé je, že se mu říká kombajn. Metaforický význam jeho názvu je asi každému zřejmý, cílem je „posíct“ podnikatele a vymlátit z nich co nejvíce. Možná by se takový název dal rozšířit na celou finanční správu…