Malcolm Caldwell (1931–1978) byl postavou v něčem typickou pro dvacáté století a jeho velké ideologické střety, jejichž byl vášnivým a z dnešního pohledu bizarním účastníkem.

Mimořádný a v něčem děsivý příběh jeho života je pevně propojen s časem studené války, má ale i nějakou současnou dimenzi. Caldwell a lidé jeho ražení uvažovali způsobem, který je značně rozšířený i dnes. Byl to ukázkový „užitečný idiot“. Autorství toho drsného a přesného termínu se připisuje (prý neprávem) Leninovi, označit jím měl naivní západní idealisty, kteří doma hájili sovětskou věc, jakkoliv sami patřili k lidem, které doma postihovala, ve svém zaslepeném okouzlení byli schopni nechat si nakukat cokoliv. Nebo jim ani nebylo třeba nic nakukávat, s racionalizacemi masového vraždění iniciativně a oddaně přicházeli sami. Caldwell byl v tomhle extrémní případ. Předmět jeho oddanosti byl totiž extrémní – genocidní hnutí Rudí Khmerové, v důsledku jehož ani ne čtyřleté vlády zemřelo přibližně třicet procent obyvatel Kambodže. Miloval je doslova až k smrti.

Okouzlen terorem

Podle svědectví současníků byl Malcolm Caldwell příjemný a docela zábavný člověk, trochu typ potrhlého akademika, oblíbený mezi kolegy i studenty. V od roku 1959 do smrti učil historii na katedře orientálních a afrických studií University of London, kromě toho byl zapálený politický aktivista, patřil k radikální levici. Podobně jako mnoho lidí na Západě v druhé polovině 60. let protestoval proti válce ve Vietnamu, v tom odporu šel ale dál, než tehdy bylo obvyklé. Vášnivě propagoval asijské revoluční skupiny a komunistické režimy. Nadšeně opěvoval jejich zřízení i vlastnosti místních vůdců. Po návštěvě Severní Koreje napsal, že podoba té země je „ohromující pocta energii, iniciativě a tvůrčím schopnostem korejského lidu a potvrzením zásadní správnosti učení čučche (místní varianta komunistické ideologie – pozn. red.)“. Okouzlilo ho tam všechno včetně slušivosti uniforem příslušnic severokorejské armády.

Američané válku v jihovýchodní Asii prohráli, jimi podporované režimy v oblasti padly. Stalo se tak i v Kambodži, která byla během války těžce bombardovaná, protože jí vedly zásobovací cesty vietnamských komunistických partyzánů. Posílilo to odpor proti režimu Američany dosazeného generála Lon Nola, v roce 1975 padlo hlavní město Phnompenh do rukou komunistické, Čínou sponzorované guerilly Rudí Khmerové. V zemi nastolili krutovládu, hrůzně fascinujícím způsobem se v ní spojovalo šílenství a chladná racionalita, neochvějná logika, s níž naplňovali svůj plán dosáhnout změny země a člověka v co nejkratším čase. Měl-li být jejich revoluční ráj skutečně nezávislý, muselo být zničeno vše, co bylo produktem cizího světa, jeho vlivů – medicína, knihy, vzdělávací soustava, státní správa, vše. Lidé museli být vytrženi z vazeb k místu a často taky k rodině, deportováni do zemědělských komun, které měly sloužit převýchově a stát se základem nového uspořádání Kambodže. Spravovány byly nesmírně krutě, popravovalo se za triviální přečiny, s novým režimem přišly také hlad a nemoci. O hrůzách nového režimu v Kambodži svět zpravovali uprchlíci, ani na krajní levici Rudí Khmerové mnoho obdivovatelů neměli. Malcolm Caldwell se za ně ale bil až do konce. V textech citoval propagandu Rudých Khmerů, deportaci prakticky všech obyvatel hlavního města označoval za záchrannou operaci, jejímž smyslem bylo nasytit hladovějící, víc teroru než v Kambodži podle něj bylo v ulicích New Yorku. „Přijde čas, kdy se kambodžská revoluce bude čím dál jasněji jevit jako jeden z nejvýznamnějších časných příznaků velké a nutné změny, která začne zachvacovat svět v pozdním dvacátém století, změní jeho ke katastrofě směřující kurz a přinese příslib lepší budoucnosti pro všechny.“

Užitečným idiotem až do smrti

Režim Rudých Khmerů byl uzavřený a tajnůstkářský, nepěstoval se v něm ani kult osobnosti. Tvář vůdce Pol Pota ani jeho jméno nebyly mezi Kambodžany široce známé. Navštívit zemi bylo nemožné. Malcolm Caldwell ale tu šanci dostal, spolu s americkými novináři Elizabeth Beckerovou a Richardem Dudmanem. Stalo se tak na sklonku vlády Rudých Khmerů, kdy se bezprostředně schylovalo k invazi komunistického (ale promoskevského) Vietnamu do Kambodže. Snad si tak režim chtěl vybudovat lepší image na Západě. Připravil pro návštěvu při takových příležitostech obvyklý „potěmkinovský“ program. Kromě návštěv míst, jež pro ně moc vybrala, nemohli jít sami nikam, přespávali na zamčených ubytovnách. Caldwell podle svědectví ostatních účastníků ale všechno baštil, neúnavně polemizoval s žurnalisty, kteří zemi vnímali kriticky.

Poslední noc trávili ve vylidněném Phnompenhu a američtí novináři dostali příležitost udělat s Pol Potem společně interview (dostali ale spíš přednášku bez možnosti ptát se). Malcolm Caldwell byl však odměněn možností setkat se s vůdcem obdivované revoluce sólo. Vrátil se prý ze schůzky nadšený, řeč údajně šla o politické ekonomii a hovor probíhal v atmosféře „entuziastického souhlasu“. V noci Caldwellovy spolunocležníky vzbudil hluk. Do ubytovny pronikli jacísi ozbrojenci, novináře nechali být, ale Caldwella zastřelili. Neví se s jistotou, kdo a proč to udělal – režim obvinil skupiny navázané na Vietnam, zabití Caldwella ale mohl být projev nějaké rivality uvnitř Rudých Khmerů, případně snaha režimu diskreditovat druhou stranu v blížící se válce. Nebo měl Pol Pot dojem, že před Caldwellem řekl něco, co říci neměl. Malcolm Caldwell byl zjevně obětovaný v nějaké hře, o níž neměl ponětí, i ve smrti byl tím zaslepeným pěšákem.

Neexistuje svědectví o jeho konci, není známo, jestli se víra v jeho věc neotřásla ani před hlavní pušky. Asi zůstal tím „užitečným idotem“. Je to výraz přesný i nepřesný. Caldwell, podobně jako jiní nekritičtí západní fanoušci různých tyranií, byl inteligentní člověk. Spíš asi vynikal vyvinutou schopností nevidět a neslyšet nic, co by ohrožovalo jeho stanovisko. Měl svou Kambodžu v hlavě. Podobně jako mnoho dalších včetně současníků. V zemi kolem sebe a lidech kolem sebe vidí hrozné věci, a nekritickou loajalitu, snad i lásku upnou na zemi vzdálenou a neviděnou, která jistě bude jiná a lepší a to dobré v člověku v ní dochází naplnění. Spojí se s ní natolik těsně a fanaticky, až třeba získají tu schopnost nevnímat, co se nehodí, vlastně už to není vytěsňování, nemají co vytěsňovat, když ta víru popírající realita v jejich očích prostě neexistuje. A přiznat omyl by se po takovém angažmá rovnalo popření vlastního života. Malcolm Caldwell o něj nakonec přišel, asi si ani nestihl všimnout, že jeho cesta do ráje ve skutečnosti vedla do srdce temnoty.