Co chceš slyšet? Že jsem na tebe pyšný? Že jsi celý můj život? říká pohnutě čtyřicátník Claudio dojaté nejstarší dceři Giulii na oslavě jejích osmnáctých narozenin. S nelíčenou vřelostí přihlíží scéně autentického otcovsko-dceřiného vyznání mladší sestra Chiara, titulní hrdinka jednoho z nejzajímavějších filmů loňského roku, který právě vstupuje do českých kin.

Všechno nejlepší, Chiaro!, třetí snímek výrazného reprezentanta současného evropského filmu Jonase Carpignana, zprostředkovává esenci italského jihu v celé jeho rozporuplnosti. Naprosto uspokojuje zažité představy o tamních rodinných vztazích, kdy našinci nezbývá než přijmout fakt, že něha a lehká agresivita jsou vnímány se stejnou láskyplností. Rodinné oslavy jsou zalidněné a plné plamenných přípitků, při vynášení rakve z kostela při pohřbu se tleská. Matka na jihu nebude mít s dcerou nikdy tak intenzivní vztah jako otec, zbožňovaná a nedotknutelná ikona s vlivem na životní směřování ratolesti ženského pohlaví mnohem dále než jen během dětství a dospívání.

Poměrně vysoko na seznamu atributů spojovaných s italským jihem je ovšem i organizovaný zločin, jeho desítky let budované sítě a kardinální vliv na životy tamních obyvatel. Kalábrijská mafie zvaná ’Ndrangheta se od „sesterských“ organizací Cosa nostra (Sicílie), Camorra (Kampánie) nebo Sacra Corona Unita (Apulie) v jednom aspektu zásadně odlišuje. Je založena výhradně na rodinných vztazích, klan nového člena nepřijme, pokud se neprokáže pokrevní příbuzenství s jedním z jeho příslušníků. K nim patří i Claudio. Není klíčovým členem gangu, ale policie jej vnímá jako dost velkou rybu na to, aby po něm šla. Jindy zadumaný muž se v chvatu uprostřed noci loučí s manželkou, ani jeden však nevidí Chiaru, nechápavě sledující rozrušené rodiče zpoza dveří. Způsobů tzv. iniciace, prvních kroků na cestě od dětské nevinnosti ke svého druhu prozření, kdy se adolescent poprvé setkává s komplexními, často rozporuplnými aspekty života rodičů a jejich generačních souputníků, existuje dlouhá řada. Ten Chiařin nastal v okamžiku, kdy si uvědomila, že milovaný otec neživí domácnost pouze poctivě vydělanými penězi.

Mafiánský film

Na Všechno nejlepší, Chiaro! se dá nahlížet jako na mafiánský film. Sám Carpignano proti této interpretaci neprotestuje, ovšem dodává, že jej procedurální mechanismy zločineckých gangů skutečně nezajímají ani z poloviny jako vliv prostředí, ve kterém se často násilné nelegální aktivity odehrávají, na psychiku jedince, na jeho osobnostní vývoj. Stejně jako jeho dávným předchůdcům, kteří proslavili italský neorealismus, není mu lhostejný jedinec, zejména pokud se ocitá ve složité osobní situaci. Podobně jako Coppolův Kmotr začíná i Carpignanův film rodinou oslavou, ovšem nesrovnatelný je důraz kladený v případě zobrazení osudu Chiary a jejích blízkých na intimitu vztahů, na rodinné pouto, které nehledě na místo a dobu, v níž vzniklo, vykazuje univerzálně srozumitelné znaky, s nimiž je snadné se identifikovat.

Shoda okolností přivedla dnes osmatřicetiletého Jonase Carpignana před lety do kalábrijského města Gioia Tauro, čtvrtého největšího evropského nákladního přístavu, skrz který se prokazatelně dostává do Evropy většina kokainu užívaného na starém kontinentu. Po otci Ital, po matce Američan s kořeny na karibském Barbadosu vyrostl mezi New Yorkem a Římem; založení politicky uvažujícího umělce-světoobčana vnímavého vůči bezpráví páchanému na člověku kdekoli na světě udalo směr jeho krokům do míst, kde se usazují utrmácení afričtí uprchlíci. Na motivy osudů dvou z nich natočil svůj debut Mediterranea, první část původně nezamýšlené trilogie. Mnohem víc pozornosti než útrapám na cestě z Burkina Fasa přes Alžírsko do jižní Itálie věnuje šokujícím zážitkům po příjezdu do „země zaslíbené“, kde se hrdinové setkávají s rasismem, xenofobií a selhávající byrokracií.

„Moc rád bych řekl, že jsem do Kalábrie přijel s jasnou představou trojice filmů, ale opak je pravdou,“ říká Carpignano. „Ve skutečnosti jsem do místa, které se později stalo mým domovem, dorazil kvůli námětu na krátký film inspirovaný nepokoji v Rosarnu.“ (V roce 2010 se nedaleko města Gioia Taura proti faktickému vykořisťování a nelidským pracovním podmínkám vzbouřily stovky imigrantů). Premiéra dramatu Mediterranea vzbudila před sedmi lety pozdvižení na festivalu v Cannes, vynesla autorovi řadu prestižních cen a vyslala jasný signál příchodu mimořádného režisérského talentu s jasnou uměleckou vizí.

Carpignanův rukopis nezapře studia na prestižní Tischově umělecké akademii v New Yorku. Výtečně osvojené řemeslo, smysl pro dramatičnost, pečlivé budování atmosféry a schopnost vytvořit nekompromisní artový snímek, ovšem s potenciálem diváka doslova strhnout. Tyto aspekty filmař obohacuje o důsledné obsazování neherců, se kterými jej často pojí i dlouholeté přátelství. Nikdy svým protagonistům nedává scénář v předstihu, sám jim z něj předčítá před konkrétní scénou a snaží se navodit situaci, kterou znají ze svých životů. Náměty jeho filmů jsou sice smyšlené, nicméně čerpají ze skutečných událostí, které reální lidé prožívají v autentickém prostředí. Carpignanovo vyprávění je extrémně věrohodné právě proto, že on sám je se světem, v němž natáčí, dokonale sžitý, je v něm de facto doma. Sám říká, že právě toto vždy obdivoval na absolutní ikoně mezi nezávislými filmaři Johnu Cassavetesovi, který vlastně ve svých filmech neustále „přebýval“.

Ve druhém snímku Ciambra, který produkčně zaštítil mimo jiné i Martin Scorsese, Carpignano přibližuje romskou komunitu, k níž se několik let předtím přiblížil poté, co mu při první návštěvě Gioia Tauro bylo ukradeno auto s filmařskou technikou. V příběhu čtrnáctiletého chlapce, který se snaží o překot dospět a v dobrém i zlém se vyrovnat staršímu bratrovi, se zaskvěl jiný režisérův objev mezi naturščiky, Pio Amato.

Brilantní debut

Carpignano je naturelem komunitní člověk, dlouhodobě kultivuje přátelství vzniklá za studií či během života v Itálii s kolegy filmaři jako Benh Zeitlin (Divoká stvoření jižních krajin, jinak pravidelný spoluautor hudby ke Carpignanovým filmům), Alice Rohrwarcherová (režisérka snímků Zázraky nebo Šťastný Lazzaro) či tvůrce zatím poslední bondovky Cary Fukunaga. Právě do Není čas zemřít doporučil svému kamarádovi talentovaného Pia Amata do nikoli malé epizodní role chlapce doprovázejícího v prologu Jamese Bonda k hrobce jeho zesnulé lásky. Skutečný majstrštyk – či lépe řečeno capolavoro – se Carpignanovi podařil v případě sedmnáctileté Swamy Rotolové. Představitelka Chiary si svým hereckým debutem získala srdce a obdiv nejen tisíců festivalových diváků po celém světě včetně těch karlovarských, ale i filmových akademiků z rodné Itálie, kteří jí před několika týdny přisoudili Donatellova Davida („italský Oscar“) za nejlepší ženský herecký výkon.

Dramaturgové nejvýznamnějšího filmového festivalu na světě, jehož 75. ročník skončil před několika dny, zachovali charismatickému tvůrci přízeň i po jeho pamětihodném debutu. Jak Ciambra (2017), tak Všechno nejlepší, Chiaro! byly vybrány do prestižního canneského programu Quinzaine des réalisateurs. Ani jeden nebylo možné přehlédnout, ten druhý byl dokonce vyhlášen nejlepším evropským filmem sekce. Carpignano má dar zapálené přesvědčivosti, inteligencí a přímočarou, upřímnou a naléhavou komunikací dokáže vyvolat poměrně hlubokou diskusi na témata obsažená v jeho filmech. Rozčarovaná Chiara se najednou nepotýká jen s novým pohledem na otce, ale i s vlastním prožíváním důsledků nařízení týkajícího se nezletilých potomků příslušníků ’Ndranghety. Italská vláda a regionální kalábrijské úřady se totiž odhodlaly k poměrně radikálnímu kroku – děti z rodin mafiánů odsouzených či stíhaných budou odebrány pokrevním příbuzným (především matkám či prarodičům) a budou umístěny do skupinové pěstounské péče, v níž zůstanou až do dovršení zletilosti. Z určitého úhlu pohledu drastický zákon svědčí o zoufalé situaci týkající se organizovaného zločinu v některých zónách jižní Itálie – k narušení samé existenční podstaty ’Ndranghety se zákonodárci nezdráhají použít nařízení, které může v dětech vyvolat neodvolatelně traumatizující zážitky.

Řada filmařů a filmařek se v tvorbě opírá o vlastní prožitky, o načerpané zkušenosti. Jen hrstka z nich ale dokáže, tak jako Jonas Carpignano, vzbudit v divákovi sledujícím dílo třeba o dva tisíce kilometrů severněji pocit sounáležitosti s hrdiny, vtáhnout jej do jejich komplikovaného a často nespravedlivého světa, který nemůže být vzdálenější romantizované představě o životě na Apeninském poloostrově z druhé strany Alp.