Vypadl jsem na dva týdny z „procesu výroby“ názorů na politiku. Ten návrat byl v jednom ohledu zarážející, dýchla na mě atmosféra jakési předvolební odevzdanosti. Jako kdyby bylo už rozhodnuto, Česko nevyhnutelně směřuje k dalším čtyřem rokům „babišismu“ (nikoliv nutně s Andrejem Babišem na místě předsedy vlády, uvidí se po prezidentských volbách).

Samozřejmě je to doklad skutečně mimořádné trvanlivosti Babišovy popularity – na to, aby po letech ANO ve vládě na pár týdnů prudce poklesla, musela přijít globální pandemie, zdejší vládou nezvládnutá. A i z toho se premiérovo hnutí, zdá se, oklepalo. Samozřejmě se v té souvislosti mluví o nedostatku vůdcovství mezi šéfy a šéfkami opozičních stran, zatím se ale nezdá, že by se za současnou garniturou opozičních lídrů šikovali nějací dynamičtí a charismatičtí náhradníci.

ANO dnes už dávno není nějaký novotvar na zdejší politické scéně, pokud zavádí nějaké „nové pořádky“ (taky ten termín rád používám), neděje se to tak očividně, aby se to dalo zahlédnout zdola.

ANO vstoupilo do zdejší politiky jako pomalu revoluční strana, která přišla skoncovat se starým zlořádem. Dnes je to partaj status quo. A nedá se nic dělat, ten status quo spoustě lidí nijak zásadně nevadí, přinejmenším ne tolik, aby volali po změně, která je vždycky také znejisťující.

V případě Pirátů se AB a jeho týmu daří vybudit v lidech obavy z toho, jak by taková změna mohla taky vypadat (a nutno říci, že někteří představitelé té strany svými vyjádřeními premiérovi dost nahrávají). A odpor vůči změně je docela pochopitelný v situaci, kdy se lidé dozvídají o různých nebezpečích, nepochopitelných a destruktivních trendech a podobně. Snáze se pak přistupuje na představu, že nakonec je ten Babiš lepší než chaos a rozvrat.

Šéf ANO teď prodává obraz nějakého problémy světa nedotčeného Česka, bezpečného domova izolovaného od turbulencí ve světě kolem. Je to samozřejmě iluze, ale je docela lákavá, stejně jako mohla být lákavá iluze kompetentnosti a výkonnosti, jež rovněž patří mezi premiérovy prodejní artikly.

Andrej Babiš býval líčen jako politik nebezpečný tím, že do Česka zatáhne autoritářství, stane se nějakým polodiktátorem. V jednom ohledu je ale zdejší premiér protikladem skutečného vůdce. Vůdcové totiž dokážou v dobrém či ve zlém motivovat lidi, aby něco dělali, do něčeho se zapojili.

Andrej Babiš lidi úspěšně přesvědčuje, že se po nich nic zvláštního chtít nebude. Samozřejmě ta iluze jednou narazí na realitu světa, v němž se děje ledacos a ještě se dít bude. Do voleb ale tahle idyla může vydržet.