Tomu, kdo nezaujatě sleduje proces amerického impeachmentu, je základní příběh, o který jde, už dlouho zřejmý. Donald Trump chtěl, aby nový ukrajinský prezident začal vyšetřovat – nebo aspoň veřejně oznámil, že začne vyšetřovat – možné korupční jednání syna bývalého viceprezidenta Bidena na Ukrajině. A jako páku použil pozastavení americké vojenské pomoci. A protože je to poněkud nestandardní využití prezidentských pravomocí, prosazovala se tato snaha neoficiální cestou.

Nikdo normální nemůže tvrdit, že to bylo v pořádku. Ale je to na odvolání prezidenta, tedy anulování výsledku voleb? Impeachment má formálně podobu soudního procesu, kde je Sněmovna reprezentantů žalobcem a Senát soudem, ale nesoudí se zde činy podle trestního zákona; je to v posledku proces politický. A tady nastupuje argument, že o Trumpově neskrupulózní povaze voliči dávno vědí a zbytek jsou procedurální argumenty. Spory jako ten, zda byl přepis Trumpova telefonátu zařazen do systému přísného utajení správně, či nesprávně, většinu amerických voličů nedokážou rozohnit.

Podle průzkumů více Američanů impeachment a odvolání prezidenta podporuje, než nepodporuje – ale jsou to jen plurality, nikoli jasné většiny. A pak je tu třeba závěr z fokusových skupin, které si demokraté v říjnu nechali udělat mezi voliči ve státě New Jersey: „Téměř nikdo v našich skupinách nesleduje záměrně zpravodajství o impeachmentu,“ dočetli se tam demokraté. „Někteří uvedli, že se mu vyhýbají.“ Autoři soudí, že „rozšířené přesvědčení, že všichni politici jsou zkorumpovaní, umožnilo mnohým účastníkům si myslet, že to, co Trump dělal, je běžné, a nakonec jich několik bylo ochotných Trumpovi odpustit s tím, že obvinění je prostě politika, aniž by se hlouběji zabývali tím, zda si zaslouží impeachment, nebo ne“. Tak tedy prozatím vypadá situace, která nakonec rozhodne o hlasování senátorů.

Pro fanouška politiky má ovšem cenu sledovat impeachment jako drama. Na čem bychom stavěli, kdybychom z něj chtěli vyrobit třeba televizní dramatizaci? Dosavadní zpravodajství a nyní veřejná slyšení v Kongresu nám poskytla dost materiálu.

V bezvýhradně záporné úloze by jednoznačně vystupoval Rudi Giuliani. Jedním z Trumpových volebních slibů bylo „vysušit washingtonský močál“, otáčecí dveře mezi soukromým a veřejným sektorem, jimiž procházejí lidé přisátí na vládu a vydělávající na ní na úkor amerického lidu. Giuliani je exemplárním živočichem obývajícím tuto bažinu. Poté, co se mu slávu newyorského primátora v době 11. září 2001 nepovedlo proměnit v prezidentskou nominaci, tak ji už dávno proměnil v lukrativní kontrakty na konzultace v oblasti bezpečnosti. V roce 2016 se včas přidal k Donaldu Trumpovi, ale vzešla mu z toho jen pozice prezidentova soukromého právníka a pravidelného hosta v televizi.

Giuliani byl hnacím motorem druhé, neoficiální americké politiky vůči Ukrajině. Ukrajinský prezident Zelenskyj ani američtí diplomaté neslyšeli od Trumpa „Něco za něco – stíhejte mladého Bidena a dostanete slíbenou pomoc“. Slyšeli od něj „Mluvte s Rudim“. To on šířil příběhy, od nichž se požadavek vyšetřování odvíjel, to on byl hybnou silou odvolání americké velvyslankyně v Kyjevě. Diplomaté pracující na ukrajinském portfoliu pochopili, že v politice vůči Ukrajině vede cesta přes Giulianiho, a snažili se přimět Ukrajince, aby mu nějakým způsobem vyhověli. Někteří nadšeněji, někteří méně.

Giulianiho role jako postavy dramatu se zdála být předem narýsovaná, ale zasáhla do ní nečekaná událost. Nikoho nepřekvapilo, že Giuliani nepodnikal své protikorupční tažení nezištně. Snažil se na Ukrajině umetat cestu svým dvěma partnerům, Američanům původem z bývalého SSSR Lvu Parnasovi a Igoru Furmanovi, kteří chtěli dělat obchody v ukrajinském energetickém sektoru. Ale 9. října byli Parnas a Furman zatčeni a obviněni z jiných, s Ukrajinou nesouvisejících trestných činů. Scény s oběma podnikateli v naší dramatizaci nesmějí chybět, dodají jí nezaměnitelný kolorit a její nejlepší vizuál. Nyní jsou ve vazbě, Giulianiho postavení oslabené a ochota svědků vypovídat o něm před Kongresem příslušně posílená.

V rámci patřičného dramatického zjednodušení bychom rekonstrukci stavěli na dvou postavách, jejichž osudy poskytují výmluvný kontrast.

Prvním z nich by byl americký velvyslanec u Evropské unie Gordon Sondland. Tento podnikatel (provozuje síť hotelů) je tzv. politickým velvyslancem, stal se jím za zásluhy o Trumpovu volební kampaň (což v USA není nic zvláštního). Do své role se vrhl s velkou vehemencí a zahrnul do ní i ledacos mimo EU, i Ukrajinu. Byl jednou z tváří trumpovské diplomacie – své osobní kontakty s prezidentem taky před diplomaty vystavoval. Myslel si, že souhře oficiální politiky s trumpovským „něco za něco“ rozumí velice dobře. Kritizoval například veřejně Putinovo Rusko, ale zpravidla od toho přímo přešel k tomu, že by Evropané neměli kupovat ruský zemní plyn.

Na mašinerii klasického washingtonského vyšetřování připraven nebyl a zjevně ho převálcovala. Po první sérii slyšení počátkem listopadu si druhdy sebevědomý byznysmen veřejně postěžoval, že „toto pro mě byla velmi špatná zkušenost“. Vycítil zřejmě, že ho Bílý dům připravuje na roli obětního beránka, na kterého se všechno hodí. Své včerejší vystoupení před Kongresem zahájil explozivním projevem, v němž mimo jiné uvedl:

„Ministr Perry, velvyslanec Volker a já jsme pracovali s panem Rudim Giulianim na ukrajinských věcech na výslovný pokyn prezidenta Spojených států. Nechtěli jsme pracovat s panem Giulianim. Zkrátka jsme hráli s takovými kartami, jaké jsme měli. Všichni jsme chápali, že když odmítneme s panem Giulianim pracovat, mohli bychom přijít o významnou příležitost k upevnění vztahů mezi Spojenými státy a Ukrajinou.“

Sondland se zjevně rozhodl, že on obětním beránkem nebude.

Pak tu máme postavu, pro niž se zatím impeachment vyvíjí nad očekávání dobře, a to je teprve začátek.

Když 11. září opustil svou funkci národněbezpečnostní poradce John Bolton (on tvrdí, že rezignoval, Trump, že ho vyhodil), komentátoři to vesměs hodnotili jako potupný konec zkušeného a ambiciózního dlouholetého washingtonského hráče. Tehdy ještě nevěděli, co Bolton jako zkušený byrokratický samuraj dávno tušil. Teď si jistě mne ruce.

Jednou z epizod diplomatického manévrování, která při impeachmentu vyšla najevo, byla schůzka několika ukrajinských zahraničněpolitických činitelů s Boltonovým týmem, která se odehrála 10. července v Bílém domě. Vše šlo hladce, dokud přítomný velvyslanec Sondland nezačal mluvit o „protikorupčních“ vyšetřováních, jež mají Ukrajinci zahájit, pokud chtějí vojenskou pomoc. To Boltona rozčílilo a celou schůzku ihned ukončil. Vzápětí si zavolal svou zástupkyni Fionu Hillovou, kterou pověřil, aby šla celou situaci popsat hlavnímu právnímu poradci Rady národní bezpečnosti. Dále řekl, že Giuliani je „odjištěný granát“ a že on rozhodně nejede „v žádném drogovém dealu, který Sondland se svými parťáky peče“. A že i to má právnímu poradci říct. Hillová o tom již před Kongresem svědčila. A vzhledem k tomu, že zřejmě existuje záznam u právního poradce, si nikdo netroufne její svědectví zpochybňovat.

Bolton se tak postaral o zatím nejchytlavější citát z celého impeachmentu, a to aniž by před Kongresem vypovídal. Chce, aby soud rozhodl o tom, zda je to jeho povinnost, nebo ne. Jeho právník nicméně v dopise hlavnímu právníkovi Bílého domu téměř laškovně zmínil, že Bolton „se zúčastnil mnoha relevantních schůzek a rozhovorů“ dotýkajících se impeachmentu, které ještě nebyly zveřejněny. A minulý týden vyšla zpráva, že Bolton podepsal smlouvu na vydání vzpomínek s honorářem dva miliony dolarů.

Bolton zřejmě nebude mít na impeachment špatné vzpomínky.