V Paříži minulý týden hořela katedrála, pokud jste to náhodou nepostřehli. Souběžně se střechou Notre-Dame vzplanuly i sociální sítě, požár na nich dohoříval ještě několik dní. Teď už je možné provést jakousi rekapitulaci toho ohně, je v tom dost výrazně vidět vzorec, podle nějž bubliny zpracovávají události podobného typu. Prakticky okamžitě po prvních zprávách o požáru se objevují buď velice stručně, nebo vůbec nekomentované fotografie z místa požáru. Lidé pouštějí televize, někteří aby na ně koukali ve stavu otřeseného a zděšeného ohromení, jiní aby průběžně zpravovali svět o svých citech. Nějakou dobu to trvá, pak se ozvou první hlasy těch, kdo potřebují dát světu najevo, že je už otravuje číst na Facebooku ty zraněné výlevy, případně že jsou ty výlevy pokrytecké, protože když někdy jindy někde jinde hořelo něco jiného, tak lidi na Facebooku takhle nahlas nebrečeli, případně pisatel před publikem dokazuje svůj nadhled, vyspělost a schopnost plout proti proudu tvrzením, že tady vlastně o nic nejde, hoří jenom nějaká katedrála a rozcitlivělý plebs by si radši měl srovnat priority. Simultánně docházejí k závěrům první vševědové, kteří odhalili, že se tu hraje nějaká habaďůra, někdo nám něco tají, pokouší se oblafnout veřejnost tím, že jí podstrkuje falešnou příčinu neštěstí. Několik dní po požáru se konspirační tábor ještě nesjednotil, podle větší části to byli muslimové, menšina připouští i tu možnost, že katedrálu nechal zapálit Emmanuel Macron, aby tak získal příležitost se před voliči předvést.   

Druhého dne se objevilo... selfie. Internetová televize DVTV dala na svůj instagramový účet fotografii Emmy Smetany, která pro stanici pracovala na místě. Novinářka známá především svými rozhovory se přesmutně tváří do objektivu, její emocemi poznamenanou tvář vhodně doplňuje hořící katedrála v pozadí. Asi není divu, že ten snímek upoutal pozornost. Asi se v ní dala vidět esence internetového narcismu, pro nějž je jakákoli událost především záminkou k sebeprezentaci. Zároveň ale – ten obrázek zřejmě nevznikl jako klasické selfie, byl vybrán z nějakého záznamu. A na Instagram ho dala firma, nikoli dáma na fotografii zachycená. Stejně se z toho snímku stal bleskově tzv. mem. Smutná Emma S. byla kopírována do mnoha a mnoha ikonických fotografií, internet se smál, až se za břicho popadal. Pozoruhodné na tom bylo, že nejhlasitěji se chechtali lidé, kteří by podobnou legraci na účet někoho jim lidsky a ideologicky bližšího, zvlášť byla-li by to žena, brali jako zvlášť ohavný projev smrtelných křečí na smetiště dějin se odebírajícího patriarchátu. Bombardování trvalo přibližně 24 hodin. Pak se tón debaty obrátil, slovo si důrazně vzali novinářčini obránci, podle nichž se Emma Smetana stala obětí kyberšikany a vůbec nechutného zacházení ze strany rozchechtané internetové lůzy. Zástupci smějících se se bránili tvrzením, že se smějí korektně a oprávněně, tvrdit opak je projevem nepochopení toho, jak se na internetu správně smát. Vyslechli si, že z nich mluví bledá závist, nedokážou prý rozdýchat, že novinářka je úspěšná a krásná. Argumenty obou stran zhusta zněly trochu pitomě, jak už to tak na Facebooku chodí. Psychologizace protistrany na první dobrou versus jistota vlastní ctnosti a čistých úmyslů shodit vtípkem zjevný narcismus vyznívají ovšem nepřesvědčivě vzhledem k míře narcismu a netýkavosti v kontaktu s pokusem o vtip, jež někteří z účastníků „honu“ na Emmu Smetanu projevují při jiných příležitostech. Nakonec se plus minus všichni shodli: když je terčem vtípků někdo z „našich“, je to špatně, jinak je to dobře. To je, panečku, novinka. Asi i tady a v mnoha podobných případech jde nakonec o tu kvantitu, když člověk nějaký mem vidí stokrát a argument proti němu si přečte stokrát, může snadno dosáhnout pocitu, že už se jenom brodí bahnem donekonečna opakovaných hloupostí. To je asi nakonec ten největší paradox sociálních sítí. Každý tam velice pečlivě buduje a udržuje obraz sebe sama jako výrazné individuality a zároveň se stává součástí davu a přejímá vzorce davového chování, ani o tom nemusí vědět.