Minulý pátek zasedala (distančně) Rada pro zahraniční věci EU, tedy rada ministrů zahraničí. Zdálo by se, že pět dnů, po něž probíhaly v Bělorusku protesty proti zfalšovaným prezidentským volbám předchozí neděli, je dost na to, aby si ministři mohli rozmyslet nějaké stanovisko. Ale žádné nepřijali.

Vyjádřil se sice vysoký představitel pro zahraniční politiku, ale ten nemá v zahraniční politice rozhodující kompetence, ty náležejí Radě. Nechme teď na později, co by přesně Evropa měla a mohla pro Bělorusko udělat. Nějaké stanovisko Rady ministrů zahraničí by byl nezbytný začátek pro cokoliv. Ale chyběl. Zablokovalo ho Řecko. Je to studie nefunkčnosti a přímo nebezpečnosti evropské zahraniční politiky v současné podobě.

Společná zahraniční politika je typickou ukázkou jedné podoby evropské integrace. Na jedné straně ustavičný tlak na to, aby Unie v zahraniční politice taky něco dělala, vedl ke vzniku byrokracie, která sice bobtná, ale její role je stále nejasná. Na druhé straně jsou zahraniční politika a obrana dva aspekty státní suverenity, na něž si členské země nenechají sáhnout – to se všeobecně respektuje a státníci si dávají záležet na tom, aby nevznikal dojem, že někdo někomu diktuje diplomacii nebo vojenskou politiku. I nejnadšenější eurofilové jsou ve svých představách srozuměni s tím, že právo veta v těchto oblastech se bude rušit až mezi posledními.

Veto bez ostychu

Zemí, která se rozhodně neostýchá svého veta používat, je Řecko. Všichni pamatujeme na léta velké dluhové krize, kdy se Řecko stalo fakticky unijním protektorátem. Unie tehdy v Řecku přiměla k odstoupení premiéra a místo něho instalovala technokrata. Když Řekové odmítli kooperovat a ve volbách si zvolili radikální Syrizu, nezmohla stejně nic. Zorganizovala referendum, v němž voliči odmítli podmínky záchranného programu – a vzápětí na ně přistoupila. Technokrati z EU a MMF na ministerstvech předepisovali kdeco od regulace taxíků po platy úředníků. Když začala uprchlická krize, bylo ideologickým instinktem Syrizy posuzovat žádosti o azyl co nejvelkoryseji, dát velké slovo nevládním organizacím atd. S tím Evropě rychle došla trpělivost, vzkázala premiéru Tsiprasovi, ať si přestane dělat legraci, a během týdnů se systém změnil.

A uprostřed této bezmála okupace Řecko dál, jako by se nechumelilo, blokovalo přístupové rozhovory EU s Makedonií. Jeho trvání na tom, jak se sousední stát smí či nesmí jmenovat, přišlo všem ostatním absurdní (proto se tehdy jmenovala FYROM a dnes Severní Makedonie). Ale využít toho, že Řecko je na kolenou, dát mu nůž na krk a říct, že když nepřestane se svými balkánskými vrtochy, může na evropskou solidaritu zapomenout – to si prostě nikdo netroufl, to bylo tabu. Stejně delikátně se, aspoň navenek, přistupovalo i k řeckému vojenskému rozpočtu. Zahraniční politiku a bezpečnost jako by, jak se říká v bankovnictví, oddělovala čínská zeď.

Řecko je lídrem v tom, jak používá své veto, instrumentálně a bezohledně. Na jednu stranu je to impresivní. Být Babiš Řek, tak si na Evropské radě zařazení jaderné energetiky mezi obnovitelné zdroje určitě vynutí. Na druhou stranu to není nejlepší způsob, jak získávat přátele a působit na lidi. Spoléhá se na to, že ostatní nikdy nebudou tak bezohlední jako vy. Často to má dlouhodobé následky, jež vám ostatní nezapomenou. Jeden takový případ souvisel i s námi.

Kypr je, jak známo, rozdělený na řeckou a tureckou část po turecké invazi, k níž došlo v reakci na puč organizovaný řeckými důstojníky v roce 1974. Snahy o jeho znovusjednocení dospěly nejdál pracně vypiplaným tzv. Annanovým plánem v roce 2004. Jako každý takový plán, ani on nevyhovoval každému úplně, takže obě komunity k tomu, aby ho schválily v referendech, potřebovaly nějakou extra motivaci. Tou mělo být přijetí do EU. Jenže kyperští Řekové měli jistotu, že oni budou přijati tak jako tak. To si vymohlo Řecko pod pohrůžkou, že jinak bude vetovat vstup celé várky zbývajících devíti zemí včetně nás. Takže referenda dopadla tak, jak dopadnout musela – v turecké části hlasovaly dvě třetiny pro Annanův plán, v řecké dvě třetiny proti. Byla to elementární diplomatická chyba do učebnic. Unie kyperským Turkům poděkovala za snahu a (řecký) Kypr přijala za člena. Výsledkem řecké svéhlavosti byl zřejmě natrvalo rozdělený Kypr a oprávněně naštvaný turecký premiér Erdoğan, který se za Annanův plán stavěl.

Jiný Erdoğan

Dnes má Evropa co do činění s jiným Erdoğanem, který evropskou perspektivu dávno opustil a sleduje vlastní velmocenské ambice. Mezi ně patří i revizionistické pojímání exkluzivních hospodářských zón v přilehlých mořích, které si, podobně jako Čína, nárokuje tam, kde je dřív neměl. Tedy v místech, která podle názoru akceptovaného zbytkem světa náleží Řecku a Kypru. Jde o zemní plyn. V minulých dnech vyslal do blízkosti řeckého ostrova Rhodos výzkumnou loď doprovázenou fregatami. Jedna z nich se střetla, anebo taky ne (informace se různí), s fregatou řeckou.

To ovšem není celý obrázek. Erdoğan má své ambice mimo jiné v Libyi. Libyjskou vládu tlačí z východu polní maršál Chalífa Haftar. Podporovalo ho Rusko, což po určitou dobu zavdávalo podnět ke komentářům, jak Putin zase projevil strategického génia a ze situace vytěžil nejvíc ze všech. Jenže letos se začalo ukazovat, že Haftar zas takové eso není. A že turecké zbraně, které Erdoğan dodává tripoliské vládě, jsou lepší než Haftarovy ruské.

A víte, kdo ještě podporuje Haftara, tedy vedle Ruska, Egypta a Spojených arabských emirátů? Emmanuel Macron. Ne přímo. Ale dost na to, aby se v červnu ve Středozemním moři francouzská fregata střetla s tureckou vojenskou lodí. A minulý týden vyslal Macron francouzskou fregatu a letadla na Krétu. Oznámil to na Twitteru v řečtině.

Francie je vojensky nejsilnější země EU a Macron politik, který nejvíc mluví o evropské zahraniční politice. Snaží se dávat nějaký význam pojmům jako civilizace a suverenita, snaží se vidět, co se děje ve světě. Situace, kdy proti sobě stojí válečné lodě Řecka, Turecka a Francie, jako by ilustrovala jeho tvrzení, že NATO je „mozkově mrtvé“. Jenže Macron umí o svých idejích dobře mluvit, ale ne pro ně získávat spojence. Především ne nejsilnější evropskou zemi, Německo. To na jeho výzvu k solidaritě s Řeckem reagovalo chladným prohlášením, že francouzsko-řecké manévry „vzalo na vědomí“, a vyzvalo všechny strany, aby se vyvarovaly eskalace. To bylo pro Francii trpké. Vlivný bývalý francouzský velvyslanec v USA Gérard Araud na Twitteru v reakci na to podpořil názor, že Francie se musí víc orientovat na bezpečnostní spolupráci s Velkou Británií. Což by bylo snazší, kdyby ji nebyli vyštvali z Unie.

Jestliže Macron má vizi Evropy jednající v zájmu své civilizace, na Německu jako centru EU leží břemeno vyvažování a zohledňování všech zájmů. Za vojevůdcem Macronem se pluky spojenců nešikují, zato v německém předpokoji se tlačí suplikanti. Chladná reakce Německa měla svůj důvod: snažilo se zprostředkovávat diskrétní jednání Řecka s Tureckem, ale Řekové do něj hodili vidle tím, že bez varování uzavřeli námořní dohodu s Egyptem, Erdoğanovým nepřítelem.

Německo rádo zprostředkovává a s Erdoğanem nemůže než zprostředkovávat. Když máte doma několik milionů Turků, když umožníte jejich prezidentovi, aby přijel a vyzýval je na stadionech, aby se nestávali Němci, ale i v Německu mysleli a jednali jako Turci… Když pak tito vaši Turci v tureckých volbách hlasují pro Erdoğana vyšším procentem než Turci v samotném Turecku… Když potřebujete, aby Erdoğan pro vás zadržoval uprchlíky kdykoli nachystané vyrazit do Německa… To pak zjistíte, že máte dávno svázané ruce a nic jiného než zprostředkovávat s Erdoğanem vám nezbývá.

Nepřítel mého nepřítele

A touto cestou dospějeme k tomu, že evropští ministři zahraničí nemají stanovisko k Bělorusku. Pokud Řecku na někom nezáleží, tak je to východ Evropy. O nové členy z této oblasti nikdy nestálo, byli to pro něj konkurenti v boji o dotace. Pokud se severní Evropa do něčeho nechce plést, pak je to středomořská oblast. Tam to dnes chodí mnohem víc jako v devatenáctém století než v hypotetickém jedenadvacátém.

Aliance se přelévají podle hesla Nepřítel mého nepřítele je můj přítel, skoro každý stát podporuje nějaké ozbrojence proti nějakému jinému státu. Každý si maluje své námořní zóny, v nichž hodlá těžit zemní plyn, místo aby stavěl solární elektrárny. To, že je jedna ze soupeřících bojůvek uznávána OSN za legitimní vládu, nic neznamená. Co to je za primordiální svět? Dřív se o něj staraly Spojené státy, ale pak to famózně zbabraly a teď chtějí pryč. Když se David Cameron a Nicolas Sarkozy rozhodli intervenovat v Libyi, následky byly neméně katastrofální. A vy tam chcete strkat nos? Macrona to nenechává chladným. To chcete, aby si Libyi mezi sebou rozdělili Putin s Erdoğanem? říká. Jiným to zní jako avanturismus.

A tato situace ovšem vznik společné evropské zahraniční politiky oddaluje, nikoli přibližuje. Protože každá země si dobře umí představit, jak by se jednotnou unijní politikou stala přesně ta tendence, která je pro ni životně nebezpečná. Například že by se Evropa chovala jako jedno velké Německo nebo jedna velká Francie. A řekne si: Jen to ne.