Po pádu železné opony a rozpadu Sovětského svazu se před Ruskem otevřela cesta, aby se opět mohlo stát součástí Evropy, nikoli Evropské unie, ale evropského prostoru. Rusko vstoupilo do Rady Evropy a určitě samo chtělo být pro evropské země plnohodnotným partnerem, a ne izolovanou, jen s Evropou sousedící zemí. Navazovalo na historii, na období před nástupem komunistické diktatury. Rusko bylo třeba před první světovou válkou součástí spojeneckého paktu Dohody s Francií a Velkou Británií, který vytvářel protiváhu spojenému Německu, Rakousko-Uhersku a Itálie. Evropské panovnické a šlechtické rody byly rodinnými svazky spojeny s poslední vládnoucí panovnickou dynastií Romanovců. Rusko bylo součástí Evropy a nebylo izolované jako nyní, kdy bylo z Rady Evropy vyloučeno.

Ještě v prvních letech vlády Vladimira Putina byla oboustranná snaha, aby nová éra vztahů fungovala, snažilo se hlavně Německo, které svoji energetickou a surovinovou existenci postavilo právě na vztazích s Ruskem, jenže postupně se to začalo kazit. Euroamerický svět začal s prosperitou měnit svou politickou a společenskou agendu, zatímco růst životní úrovně ani zdaleka Rusko nedorovnávalo, růst přinášel expanzi, Evropská unie začala měnit své fungování a směřovala ke stále větší unifikaci. Západ, tedy euroamerický svět, se Rusku začal vzdalovat a vzájemné vztahy se stávaly nepřátelskými, začalo to Majdanem na Ukrajině, anexí Krymu a vrcholí to vojenskou agresí vůči Ukrajině, která bude mít zcela zřejmě zásadní dopady na uspořádání světa.

Když jsme ještě před válkou přinesli rozhovor se Sergejem Karaganovem, „ruským Kissingerem“, abychom poznali syrovou podobu ruského politického uvažování (ten požadavek na rozhovor přišel z mé strany, protože jsme s ním měli zajímavý rozhovor v roce 2012 v Lidových novinách a nebylo to dílo žádné ruské propagandistické diverze), zazněla v něm mimo jiné pozoruhodná poznámka, že on jako Rus se považuje za Euroasiata. Rozvedení této myšlenky je i v rozhovoru, který s Karaganovem o několik týdnů později vedl pro prestižní britský týdeník New Statesman rising star evropského politického analytického myšlení Bruno Maçães, který je také autorem citované knihy o Eurasii. Rozhovor s Maçãesem najdete v tomto čísle Týdeníku Echo. Nicméně ze všeho je zřejmé, že Rusko pálí mosty do Evropy a orientuje se na Indii a Čínu. Především Čína započala proces deglobalizace, sama signifikantně zvýšila životní úroveň svých obyvatel, aplikovala kapitalismus v hávu komunistické diktatury, ze země levné pracovní síly, ze které euroamerická civilizace těžila, si sama osvojila technologie a v některých ohledech se stala i inovačním lídrem. Po pandemii viru se začala Čína uzavírat, odmítla výhrady euroamerického řádu a stejně jako Rusko a Indie rozvíjí svůj uzavřený digitální prostor – internet, tok peněz a především dat.

Rusko se svou bezohlednou agresí rozchází s Evropou. Paradoxně na to doplácí dosavadní evropský hegemon – Německo, kterému se nejen zhroutila politika ostpolitik a energické závislosti na Rusku, která byla klíčovým faktorem německé ekonomické prosperity. Také proto Tereza Matějčková připravila rozhovor s německým sociologem Haraldem Welzerem, který představuje i v Německu nepříliš populární pohled na rusko-ukrajinský konflikt.

Aktuálnímu dvojčíslu Týdeníku Echo na titulní straně vévodí tvář Andrey Bartoškové. To je připomínka nadčasových témat, krásné, ušlechtilé ženy, která i vedle slavného muže je minimálně stejně velká jako on. Rozhovor s ní vedl Jiří Peňás, který má z nás v redakci k historii a archeologii nejblíž, což ostatně tušíte z jeho Výprav. Takže suma sumárum máme pocit, že jsme pro vás připravili pěkné první vydání Echa na prázdniny.