Ve čtvrtek zemřel Luboš Dobrovský, novinář, disident a po roce 1989 také politik, výrazná osobnost – ve vícero ohledech. Někomu mohlo připadat udivující, když se někdejší redaktor, humanitně vzdělaný, sečtělý a vůbec kulturně orientovaný člověk, který o umění přemýšlel a vynášel dobře argumentované soudy a doma pořádal přednášky o české literatuře, stal federálním ministrem obrany. Mě to příliš nepřekvapilo. Trochu jsem Luboše Dobrovského znal (jako dlouholetého přítele svých rodičů) a věděl jsem, že v armádním prostředí, jež pro humanitně orientovaného člověka té doby mohlo představovat dokonalou inverzi jeho světa (přitom – kolik jenom velkých básníků a dalších umělců bylo po nějakou část svého života vojáky), může Luboš Dobrovský působit docela účinně. Nejenom díky svému příležitostně ráznějšímu naturelu. Byl také nositelem, řekněme, vojenských ctností.

Pamatuju se, jak jednou – někdy ve druhé půli osmdesátých let – přišla máma domů z práce vysmátá. Do knihovny, kde po okupaci našla zaměstnání, za ní přišel Luboš Dobrovský. Zaregistrovala to jedna oddaná a jedovatá soudružka přesladkých způsobů, která na tom pracovišti působila. Přítomností chartisty „v objektu“ byla zneklidněna a jala se situaci řešit. Luboš Dobrovský se v konfrontaci s ní začal velice rychle vytáčet. Soudružka se rychle ocitla v defenzivě, z posledních sil na něj zapištěla: „Ukažte mi váš občanský průkaz!“ Luboš Dobrovský v odpověď zahřměl: „Ten vám ukážu, až si oblíknete tu vaši uniformu!!!“ Schlíplá soudružka vyklidila pole, při příštích návštěvách již neobtěžovala. Ano, Luboš Dobrovský byl disponovaný komunikovat s postkomunistickou generalitou způsobem, jemuž rozuměla, a tónem, na který byla zvyklá.

Především ale rozuměl étosu vojáka, bojovníka – byl totiž jedním z nich. Věděl, co je to loajalita, oddanost čemusi vyššímu, co přesahuje jedince (třeba vlasti – jakkoliv si to slovo dnes berou do pusy všelijaké existence), představě cti, přátelům. Často se po jeho skonu citují slova, jimiž odmítl převzít vyznamenání od Babišovy vlády. „Neumím si představit, že bych měl toto pro mě vzácné ocenění převzít z ruky člověka, jehož si nevážím, tedy z vaší ruky. Z ruky člověka nemužného, který odmítá respektovat soudní rozsudek, jímž je potvrzeno jeho udavačství z doby, kdy byli moji přátelé vězněni režimem, jemuž jste sloužil. Z ruky muže, který nemá úctu k postavení, jež zaujímá, a odmítá se vzdát své politické funkce až do doby, kdy soud rozhodne o jeho vině či nevině v případu podezření z finančního podvodu. Pociťuji, pane inženýre Babiši, vaše útoky na právní podstatu českého státu jako vážnou bezpečnostní hrozbu. Bylo by tedy zcela paradoxní dostávat cenu za posilování bezpečnosti státu od někoho, o němž jsem přesvědčen, že tuto bezpečnost oslabuje.“ Nejde jenom o politický kontext toho vyjádření. V těch slovech je také esence těch „vojenských ctností“, zásad, ze kterých se neslevuje.

Luboš Dobrovský patřil ke generaci, pro niž takové zásady nepředstavovaly jen nějaký vzdálený teoretický koncept. V jeho životě se tak či onak promítla kataklyzmata dvacátého století, jistě to byl jeden z důvodů, proč právě příslušníci téhle generace vytvořili díla, s nimiž se výkony současníků mohou jen těžko poměřovat. Taky to byli lidé, jejichž zásady, loajalita v tom vyšším slova smyslu, byly prověřeny v těžkých zkouškách. Luboš Dobrovský byl jistě chybující člověk jako my všichni ostatní. Zlomit se ale nenechal. Snažil se v tom zešílevším světě obstát. Zůstat věrný své představě, jak by se měl člověk chovat. Proti tomu, co rozpoznal jako zlé, v mezích svých možností bojovat. Moje a mladší generace měly to štěstí, že jejich zásady a loajalita k nim takhle naostro zkoušeny nebyly. Kdyby to přišlo, mohou se lidé, jako byl Luboš Dobrovský, stát inspirací.