V roce 2002 byl v Pákistánu unesen zpravodaj Wall Street Journal Daniel Pearl. Ve videu, které s ním únosci natočili, Pearl na pokyn únosců vypovídá, že je Žid, že jeho matka je ze sionistické rodiny, že navštěvoval Izrael. K jeho vraždě se přiznal Chálid Šajch Muhammad, jeden z předních bojovníků al-Káidy a stratég útoků z 11. září, který padl do rukou Američanů. „Svou požehnanou pravou rukou jsem uřízl hlavu amerického Žida Daniela Pearla ve městě Karáčí v Pákistánu. Pokud by to někdo chtěl potvrdit, na internetu jsou mé fotografie, jak držím jeho hlavu,“ vypověděl hrdě před americkým tribunálem. To je ne sice nevyhnutelná, ale extrémní možnost, s níž musí počítat každý Žid, který padne do rukou islamistů. Že islamisté neposkytují rozhovory izraelským médiím, to je minimum.

Tálibánci se pak vyznačují vůbec malou tolerancí k příslušníkům cizích ras a národů. Letos v červenci zabili indického fotografa agentury Reuters Danishe Siddiquiho a zhanobili jeho tělo, zjevně proto, že byl Ind (netušili ovšem, že muslim). Když tedy minulý týden izraelský televizní reportér Roi Kais zveřejnil z Kábulu interview s mluvčím Tálibánu, bylo zcela pochopitelné, že mu neřekl, že je Izraelec. Pochopitelné úplně každému kromě osoby jménem Elizabeth Tsurkovová. Je to ten typ Izraelky, která píše „Izrael-Palestina“, nenávidí Netanjahua, s nevolí sleduje, jak Izrael navazuje diplomatické vztahy s různými arabskými zeměmi. Své texty publikuje v mainstreamových amerických publikacích jako New York Times a dostává granty od institucí jako Nadace Konrada Adenauera nebo Atlantic Council. A 18. srpna napsala o Kaisovi na Twitteru:

„Pochopitelně to způsobilo v muslimském světě pozdvižení. Tento novinář trvá na tom, že je na svou neetickou práci hrdý. V izraelských médiích k tomu dochází až příliš často. Někdy (ne v tomto případě) to může ohrozit životy lidí, když se jejich obličeje objeví v izraelské televizi. Lidé poskytující rozhovor mají právo být informováni a odmítnout spolupracovat, pokud mají strach anebo jiné politické preference.“ Je to ten druh zvrácenosti, jaké je schopen jen vzdělaný člověk s vysoce vyvinutými etickými principy. Ve skutečnosti žádný takový princip neexistuje. Neslyšela nikdy o slavných reportážích, v nichž se novinář vydával za někoho jiného? A Kais nedělal výzkumný rozhovor s nějakým prostým aktivistou, mluvil s oficiálním mluvčím Tálibánu. Není standardní novinářská práce dostat informace z představitele nové vládnoucí politické síly Afghánistánu?

Mluvčí Tálibánu teď třeba bude mít potíže – ale antisemitismus je jeho problém, ne náš. V časopise Quillette vyšel článek tří amerických matematiků – imigrantů – varujících před klesající úrovní americké špičkové matematiky v kontrastu s Čínou. Lamentace nad stavem přírodních a technických věd v západních zemích jsou bezmála zavedeným žánrem. Je celkem známé, že úroveň výuky matematiky na amerických základních a středních školách je nevalná a že USA dosahují své technologické převahy lákáním úspěšných vědců z celého světa na své univerzity. I to, že čínské univerzity kráčí mílovými kroky kupředu.

Na tomto článku je pozoruhodné, že autoři identifikují jako novou důležitou příčinu amerického zaostávání ideologii. Konkrétně ideologii vyrovnávání rasových nerovností, „equity“, na úkor znalostí a schopností. Na nižších školách to znamená omezený přístup k vyšší matematice pro všechny, na univerzitách důraz na antirasismus vede k faktické diskriminaci Asiatů. Tradiční metoda importu přestává fungovat – čínské univerzity konkurují americkým i v přetahování talentů. „Čína se poučila ze své kulturní revoluce, jež vedla bezmála k vymýcení vědy a meritokratického vzdělání ve jménu ideologické indoktrinace,“ konstatují autoři.

Je známo, jak vypuštění sovětského Sputniku v roce 1957 vyburcovalo Ameriku k velkému šturmování v kosmickém výzkumu a přírodních vědách. I dnes má Amerika definovaného soupeře, jehož vědecký pokrok zneklidněně sleduje. Jenže lze těžko čekat nový „Sputnik moment“, když noví ideologové jsou teprve na začátku svého mocenského rozmachu.