Máme za sebou pátý týden prázdnin z celkových devíti – aneb už nastala ta chvíle, kdy se letní vakace mění z radostných v nesnesitelně nekonečné. Kdy si naléhavě uvědomujeme platnost Einsteinových fyzikálních závěrů, protože konec, místo aby se blížil, neustále se vzdaluje.

Na rozdíl od Sisyfa, jenž zná opojný okamžik oddechu, jelikož svou únavu může vstřebávat s každou cestou z kopce, čeká nás, obyčejné smrtelníky, v následujících týdnech jenom tíha bez odpočinku. Respektive období, kdy se odpočinek mění v muka neforemného břemene. Co s ním? Řešení je nasnadě. Vzhlížíme-li tak často a rádi k našim velkým německým sousedům, mohli bychom si z nich vzít příklad rovněž v prázdninové agendě: oč jednodušší život totiž přespolní mají, když si rok co rok ordinují letní prázdniny v délce nanejvýš právě pěti týdnů.

Nejsem příznivcem německého školství an sich, to vůbec ne. Například je mi z duše protivná tamní potřeba rozdělit děti už po prvním stupni základní školy na kádry talentovanější, které dále půjdou na gymnázium a následně na univerzity, a méně nadějné, jež skončí na školách praktických. Vadí mi především to, že přestup mezi typy škol je komplikovaný, tudíž zřídkavý, protože německý systém si věří a příliš nepočítá s chybami ani s tím, že člověk je unikátní jednotka se sklony systému se vzepřít.

Zatímco naše děti se dočkají přes rok volna dlouhého dva tři dny, nanejvýš týden (výjimečně čtrnáct dní, když to dík kalendáři dobře vyjde na Vánoce), německé děti mají vždy s odstupem dvou až tří měsíců dlouhé několikatýdenní prázdniny. Výhody takového modelu jsou zřejmé: němečtí žáci nikdy úplně nevypadnou z rytmu školy, což se těm českým při devítitýdenních letních prázdninách děje pravidelně. Ergo se německé děti na školu celkově lépe koncentrují. Navíc kvalitněji, protože pravidelněji řádně odpočívají. A spolu s nimi samozřejmě taky učitelé. Těm rovnoměrněji distribuovaný odpočinek prospívá možná ještě víc než dětem. Ostatně pamatuju si i ze svých pedagogických let, že červen už byl měsíc nervózního vyhlížení léta, měsíc pro výuku de facto ztracený, rozhodně málo efektivní, kdy děti byly z vidiny nadcházejícího volna jako vystřelené a kdy se z kantorů stávala utahaná stvoření naprosto zbavená energie.

Navíc řada dětí v červnu, ale taky v září týden školy stráví na dovolené u moře, protože rodiče využívají slevy na zájezdy absolvované mimo hlavní turistickou sezónu. Tím se škola dostává na roveň volnočasové aktivity – neboli vzdělávání nepožívá náležité úcty coby činnost pro všechny zúčastněné výjimečná, nýbrž je kdykoli směnitelná za levnou dovolenou. V Německu se to nemůže stát, nebo jen stěží: protože ocitne-li se dítě mimo prázdniny v nějakém veřejném prostoru, kde lze předpokládat, že někam cestuje, má policie právo legitimovat rodiče a požadovat po nich potvrzení od školy s odůvodněním, proč žák není ve výuce. Od českých přátel, kteří v Německu žili či žijí, stejně jako od německých přátel vím, že policie docházku skutečně kontroluje i že školy si přítomnost žáků ve výuce náležitě hlídají (tedy například nepouštějí děti mimo prázdniny k moři). Platí přitom, že vícero delších prázdnin v průběhu roku přináší větší respekt rodin k výuce: každý totiž ví, že nejpozději za dva měsíce bude mít dost času vyřídit si soukromé věci.

Kratší letní prázdniny a delší ty ostatní by zřejmě ocenili také zaměstnavatelé, protože zaměstnanci by si dovolenou vybírali v průběhu roku ve více intervalech a opět by byli celkově odpočatější. Zároveň by byli soustředěnější na práci, neboť by odpadla jejich letní duševní nepřítomnost daná potřebou zařídit devítitýdenní program pro potomky. To není jednoduchá věc, naopak je velmi vyčerpávající. Jelikož ne každý má možnost využít sounáležitost velké rodiny či alespoň prarodičů, nejde jen o to, najít a zaplatit program vhodný pro děti, ale taky se musí zařídit všechny převozy, veškeré stravování atd. Pořádně naplánovat pohyb dětí o letních prázdninách je manažerská práce na plný úvazek. Čili rovnoměrnější prázdninovou distribuci by snad ocenili rovněž rodiče, kteří by na ní dík častějšímu delšímu volnu energeticky vydělali stejně jako děti a kantoři a stejně jako oni by se stali uvolněnějšími.

Změnit systém školního roku jistě není věc jednoduchá, protože evidentně by se návazně musel proměnit také životní styl celé společnosti. Je to ovšem věc přesvědčení, vůle a ochoty dělat zásadní kroky vedoucí ke zlepšení společenského života. Jestliže se však s novou vládou rozjíždí debata o tom, že by snad stálo za úvahu začínat výuku místo v osm hodin ráno až o hodinu později (svedu si představit, že leckomu to pomůže, ale i to, že leckomu takové rozhodnutí naopak přitíží), neměl by být až takový problém rozšířit ji o potenciality dalších změn. Ve veřejné debatě je to totiž vždycky stejné: problém nejprve musí vzniknout, někdo ho jako problém musí začít tlačit; vzápětí společnost si tento problém musí osvojit veřejnou debatou plnou rozepří a následně po letech rozprav bude připravena novinku přijmout a dále s ní žít v souladu. Kéž se takových výhledů a budoucnosti dočká taktéž struktura školního roku – bylo by to výhodné pro nás všechny.