Technokratická řešení, kdy se rozhodování ujmou sociální inženýři a matematičtí modeláři, kteří vidí v lidech nikoli komplexní osobnosti se svou individualitou, hodnotami, emocemi, kulturou a představami, vedou do tvrdých krizí. Společnost ohrožují a rozkládají, byť mohou být vedeni vznešenými záměry. Poslední rok a půl to v přímém přenosu sledujeme u reakcí společnosti na epidemii čínského koronaviru.

Do hlavní role toho, kdo bude rozhodovat, se dostali matematičtí modeláři se svými teoriemi omezení sociálních kontaktů. Oni rozhodovali o tom, o kolik se musí omezit mobilita lidí, aby se příslušným tempem omezilo šíření viru. V jejich rozhodování nehrálo nejpodstatnější roli to, jaké to konkrétní zavírání bude mít komplexní dopady. To by bylo příliš složité. Zásadní bylo říznout tam, kde se to nejvíc hýbe. Kde je největší mobilita. Proto se jako jedny z prvních zavíraly střední školy a vyšší ročníky škol základních. Ne proto, že by existovala nějaká solidní data o tom, že právě tyto skupiny jsou čistě medicínsky největšími přenašeči viru. V žádných oficiálních statistikách se nic takového nenajde. Tato věková skupina podle dat Ústavu pro zdravotnické informace a statistiku (ÚZIS) určitě nepatří k těm nejnakaženějším. A už vůbec ne k těm nejohroženějším. Drtivá většina dětí a teenagerů prochází covidem bez příznaků.

Matematičtí modeláři z nich ale udělali skupinu, která byla zavíráním a restrikcemi nejvíc nucena omezit svou mobilitu. Zavřely se školy, sportovní kluby, kroužky. Zakázalo se scházení více lidí. Tato generace dětí a mladých dospělých byla vybrána čistě proto, že měla nejvíc sociálních kontaktů. Žila nejvíc intenzivní společenský život. Její zavření mělo zároveň nejmenší přímé ekonomické dopady. Starší děti a mladí dospělí nepotřebují nepřetržitou péči rodičů. Stát tím pádem těm rodičům nemusí platit žádné ošetřovné. Tím, že jsou doma, také přímo netrpí ekonomika. Ve srovnání s tím, kdyby se ve stejné chvíli zavřel průmysl nebo úřady.

Matematický modelář René Levínský z CERGE, který v různých skupinách radil vládě Andreje Babiše, to už od loňského podzimu říkal natvrdo. „Kdyby odešlo víc lidí na home office, mohly zůstat otevřené školy.“ Přímo propočítával, kolik lidí by muselo pracovat z domova, aby mohl zůstat otevřený jeden ročník ve škole. Sám Levínský přitom varoval, že uzavření škol má obrovské společenské a psychologické dopady na celou generaci dětí. Nakonec se ale šlo matematickým modelem cesty nejmenšího odporu. Zavře se to, co je nejsnazší. Na home office mimochodem neodešla většina státních zaměstnanců. V logice Levinského lidí jako abstraktních jedniček a nul se dá říct, že děti trčely doma kvůli neochotě nebo neschopnosti úředníků z domova pracovat. Tento styl řízení společnosti bez ohledu na následky je mimořádně nebezpečný. Pro politiky je ale nejjednodušší. Něco se nařídí. Hlubší dopady se neřeší.

Teď se to opakuje s očkováním. Masivní data z Izraele, Velké Británie a USA, které jsou nejvíc a nejdřív proočkovanými společnostmi na světě, vychází, že očkování je velmi spolehlivou ochranou proti tomu, že člověk bude mít vážný průběh covidu. Účinnost vakcín se stále drží kolem 90 procent, což jsou ve farmacii výsledky z říše snů. Právě jako obrana proti vážným průběhům covidu se vakcíny vyvíjely. Účinnost proti nákaze je naopak velmi nízká. Podle izraelských dat 39 procent. Po pěti měsících od očkování už dokonce jen 16 procent. Britská studie zas ukazuje, že očkovaní přenášejí virus stejně jako neočkovaní. Riziko, že někoho nakazí, je tedy velmi srovnatelné. Z toho se už dá udělat závěr, že očkování není žádný doklad o bezinfekčnosti. Hra na covid pasy je v takovém případě úplně mimo. Je to jen cesta, jak lidi přitlačit k očkování. Vakcína je skvělou osobní ochranou. Tím, že se člověk naočkuje, ale už nechrání nikoho jiného. To je mýtus, v němž politici lidi udržují.

Snaha naočkovat při tomto stavu poznání co nejvíc lidí je střelba mimo. Naočkovat by se měli ti, které covid skutečně ohrožuje. Po roce a půl je už zřejmé, kdo to je. Rozhodně to ale nejsou děti a mladí zdraví lidé. Honit abstraktní data proočkovanosti u nich nedává smysl. Zas se jede metodou kus za kus. Děti mají nahrazovat staré rizikové, kteří se odmítají očkovat. Přestože z aktuálních dat víme, že vakcíny přenosu nebrání. Roman Prymula to stejně jako Levínský říká natvrdo: „Nemáme dlouhodobé zkušenosti, ale z těch krátkodobých tady skutečně nějaký velký problém není. Má očkování mladších věkových kategorií smysl? Z epidemiologického hlediska určitě ano. Není tady ideální svět, takže je tu poměrně vysoké procento starších osob, které se očkovat nenechaly. Proto to musíme suplovat v kategoriích nižších, abychom zabránili cirkulaci viru v populaci a chránili i ty, kteří se očkovat nenechali. Byť je to z jejich hlediska určitě sobecké,“ konstatoval epidemiolog pro Český rozhlas Plus.

Výplodem stejného myšlení a technokratického odškrtávání počtu očkovaných je odpor k měření protilátek. Z výroků vládních expertů je zřejmé, že není zájem do toho investovat peníze. Imunita je přitom tak složitá a individuální, že dává smysl, aby se každý, kdo má pochybnost, že se s covidem potkal, nechal otestovat a očkovat až poté, co se ukáže, že protilátky nemá. Ta technokratická lavina, kdy se neohlížíme na detaily, je všudypřítomná.

Vůbec to není nové a netypické. Obrovské problémy, které má Evropa s přistěhovalci především z islámského světa, má kořeny ve stejném technokratickém myšlení. Jasnozřivě to už v roce 1965, když migrace z islámských zemí do západní Evropy teprve začínala, formuloval švýcarský spisovatel Max Frisch. „My pozvali pracovní sílu – a oni přišli lidé.“ Po šestapadesáti letech této politiky je Francie kvůli nezvládnutému příchodu lidí z úplně jiné kultury na hraně občanské války.