Pokud ještě nevěříte, že kognitivní zkreslení existuje, pak reakce od středu doleva na suspendování twitterového účtu Donalda Trumpa by měla pro vás být povinným školením. Jde o reakce, jež lze heslovitě shrnout slovy „Donald Trump porušil podmínky používání sítě. Twitter je soukromá firma, nikdo jí nemůže nakazovat, jaké chování má u svých uživatelů tolerovat. A když se vám chování Twitteru nelíbí, vytvořte si vlastní sociální síť. Tak funguje svobodný trh“.

Nemám na mysli nějaké extremisty, ale inteligentní, vzdělané lidi, jejich převážná část spadá do kategorie „ekonomicky konzervativní, sociálně liberální“ a mívají ve zvyku přemýšlet víceméně z liberální perspektivy. Následující úvahy by proto měli být schopni sami, a děláme ji zde za ně.

Lze to ukázat jednoduchým experimentem. Představme si, že by se kontroly nad Twitterem a Facebookem zmocnil Peter Thiel. Je to nereálné, ale představitelné, plauzibilní. Thiel je významný a bohatý investor v technologickém sektoru, spoluzakladatel PayPalu, dokonce i sehrál roli při vzniku Facebooku. A je taky jeden z mála lidí v Silicon Valley, kteří se dlouhodobě hlásí k některým variantám konzervativního myšlení, což vyvrcholilo jeho vystoupením na republikánském nominačním konventu v roce 2016.

Můžeme se stoprocentně spolehnout, že mozky valné části těch lidí, kteří dnes říkají „Založte si vlastní Twitter“, by rázem začaly fungovat úplně jinak. Určitě nejdřív těch amerických. A v návaznosti na ně pak lidí českých, protože ti v zásadě přebírají celkové nastavení debaty, jak se odehrává na Západě. Thiel, dozvěděli by se z důvěryhodných zdrojů ti, kdo o něm nikdy neslyšeli, je něco jako Jordan Peterson nebo Ben Shapiro, prostě trumpovský šmejd a nácek. A i kdyby nebyl, tak ve své knize napsal, že monopoly jsou dobré!

Thiel by nemusel ještě vůbec nic udělat, a mozky liberálů by se rozjely naplno. Najednou by se rozpomněli na dlouhou tradici antimonopolního zákonodárství a začali by poučovat, že když někdo hraje tak významnou roli ve svém sektoru jako Facebook a Twitter, není to jen tak obyčejná firma. Připomněli by historii antikompetitivního chování technologických firem v posledních dvaceti letech, jež vedla k mnoha pokutám a vynuceným změnám chování (tzv. consent decrees). Poukázali by na to, jak například Mark Zuckerberg o mnoha věcech veřejného zájmu typu zacházení s osobními údaji opakovaně lhal a jak se z jeho periodicky opakovaných omluv veřejnosti už stává fraška. Připomněli by, že některé z firem v minulosti používaly metody svým způsobem gangsterské, jež nemají nic společného s konkurováním lepší službou.

Byli by detailně obeznámeni hned se dvěma žalobami na Google, které jsou nyní v USA podány – jedna od ministerstva spravedlnosti, druhá od skupiny nejvyšších státních zástupců 38 amerických států – a které míří na antikompetitivní praktiky Googlu při prodeji on-line inzerce. Na vaši námitku, jak s tím souvisí Google, by vám odpověděli, že náhodou několika způsoby. Například tím, že Google maximalizací svého zisku z inzerce urychluje úpadek jiných on-line médií.

Znali by zpaměti spoustu důkazů či indicií, jež vyšly najevo zejména při kongresových slyšeních, jimž byli podrobeni šéfové velkých technologických firem. Poukázali by na dlouhodobý vzorec chování, kdy zejména akviziční politika Facebooku není vedena ani tak snahou o získání intelektuálních a lidských aktiv startupů, ale preventivní snahou odstranit z trhu produkt, který by se mohl stát konkurentem Facebooku. V jejich argumentaci by se zejména opakovaly citáty z e-mailů Marka Zuckerberga z roku 2012. V jednom z nich přesvědčuje svého finančního ředitele, který vyjádřil skepsi ohledně toho, že by nákup Instagramu přinesl Facebooku významnou hodnotu: „Kolem sociálních produktů fungují síťové efekty a různých sociálních mechanismů, které lze vynalézt, je konečný počet. Když někdo uspěje s nějakou konkrétní mechanikou, je pro ostatní obtížné ho vytlačit, aniž by vymysleli něco nového.“ Jeho dodatek odeslaný o tři čtvrtě hodiny později – „Nechtěl jsem tím říct, že bychom je kupovali kvůli tomu, aby nám nemohly konkurovat“ – by interpretovali jako důkaz, že Zuckerbergovi došlo, na jak právně vratkou půdu se dostal.

Podobně by nedůvěřovali Zuckerbergovu vysvětlení, že jen žertoval, když po nákupu Instagramu řekl zaměstnancům, že Google zatím koupit nemohou. Poukázali by na jeho e-mail kolegovi z dubna 2012 po nákupu Instagramu: „Jo, pamatuju si tvůj interní post o tom, že pro nás hrozbou není Google+ (pokus Googlu o sociální síť – pozn. autora), ale Instagram. V zásadě jsi měl pravdu. Ale start-upy se vyznačují tím, že je často můžeš koupit.“ Tady žádné žertování nevnímáme, říkali by.

„Postavte si vlastní sociální síť“ je šalamounská rada tam, kde existuje síťový efekt. Síť má tím větší hodnotu, čím víc lidí na ní je. Na Facebooku jsou všichni, protože tam jsou všichni jejich známí. Na Twitteru jsou všichni politici a novináři, protože tam jsou všichni politici a novináři. Tomu je těžké konkurovat i za slunečného počasí. Natož v situaci, kdy stávající sociální sítě pilně pracují na tom, aby si nikdo nemohl postavit vlastní sociální síť, triumfálně by uzavírali.

Snadno by se vypořádali i s námitkou, že TikTok šlape na paty americkým sociálním sítím velmi úspěšně. TikTok dovedl k dokonalosti jeden z těch „sociálních mechanismů“, o nichž Zuckerberg mluvil, na čínském trhu, který je před americkými aplikacemi chráněný. A Zuckerberg ho koupit nemohl, protože je čínský. A pak, jádro americké uživatelského komunity TikToku je přinejmenším stejně „woke“ jako třeba Twitteru nebo Instagramu, takže on není tím příkladem, že lze vybudovat „jinou“ sociální síť.

A divili by se, jak ještě někdo může brát celou věc na lehkou váhu, když vidíte, co se děje se sociální sítí Parler. Google a Apple, faktický duopol mobilních operačních systémů, ji vyřadily ze své nabídky aplikací. Mobilní internet je dnes hlavní formou šíření on-line obsahu, a Parler by byl odkázán jen ke skomírání na webu. Anebo ani k tomu ne, protože Amazon Web Services, přes jehož cloud Parler běží, ho sundal. Amazon je lídrem trhu, na němž je jen pár velkých firem, jež stěží budou mít odvahu chovat se jinak. A kdyby i to Parler přežil, poslední na řadě pak jsou doplňkové infrastrukturní služby chránící weby před hackerskými útoky. I ty mohou zlikvidovat prakticky kohokoli, jak si uvědomoval šéf jedné z nich, CloudFlare, když v roce 2017 sundal z internetu neonacistický web. „Nikdo by neměl mít takovou moc,“ napsal tehdy.

To by vám dnešní vzdělaní liberálové vysvětlovali a provázeli by to úšklebky nad tím, že si podnikání na internetu představujete jako Hurvínek válku. A na vaši námitku, že Parler je odporný, by vám pateticky odrecitovali nějakou zkomolenou verzi slavných slov připisovaných pastoru Niemöllerovi: „Nejdřív přišli pro komunisty, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista…“

Uvažování v dimenzích „je to soukromá firma, může si se svými klienty dělat, co chce“ dlouhodobě ochuzuje mysl, pěstuje ve svých fanoušcích nezájem o čím dál širší spektrum lidské existence. Nicméně i tak by se možná jeho reprezentanti v podmínkách „experimentu Thiel“ rozpomněli, že vytvoření nové sociální sítě metodou „volby nohama“ – tedy masovou migrací uživatelů, jimž nějaký aspekt stávající služby nevyhovuje – je v praxi obtížně proveditelný krok. Popsal to například známý pseudonymní bloger Scott Alexander v textu inspirovaném pokusem o vytvoření alternativy sociální sítě Reddit v roce 2015. V každé komunitě se vyskytuje určitý počet nesnesitelných, patologických, perverzních a podobných lidí. Všechna lidská společenství je nějak formálně nebo neformálně regulují. Je to věčné a nějak se s tím žije. Jenže o jakýkoli nový prostor svobody projeví zájem právě tito psychopati, a to mnohem cílevědoměji než vaši velmi slušní libertariánští přátelé. „Vyhlaste, že končíte s organizováním honů na čarodějnice, a vaše koalice zaručeně bude čítat víc než obvyklý podíl čarodějnic,“ vyjádřil to Alexander metaforicky. K tomu se přidruží vnější útoky, vedené metodou stereotypizace. „Když nějaký web toleruje čarodějnice, popíšete ho jako čarodějnický web věnovaný čarodějnictví a obývaný výhradně čarodějnicemi.“

A jak se reputační náklady pro zbývající normální lidi začnou zvyšovat, ten web se opravdu začne podobat své karikatuře.

Podívejte se na Parler. Polovina účtů se jmenuje nějak jako „MAGAGIRL text TRUMP TO 88022“, v žánru zprávy se tam dočtete, že papež byl právě zatčen pro obchodování s dětmi, a mezi českými uživateli vévodí Jiří Ovčáček. Ale pro to není třeba chodit do ciziny, abychom to pochopili. Když vidíte nějaký web nebo YouTube kanál nabízející „pravdu natvrdo“, „zprávy odjinud“ a „bez politické korektnosti“, hned tušíte, co můžete čekat.

S argumentem, že z hospody vás taky mohou vyhodit, když tam vedete blbé kecy, by sváteční libertariáni byli taky rychle hotovi. Naopak by stouplo v ceně přirovnání k telefonní síti – ta vás taky nemůže odmítnout spojit, když vedete po telefonu blbé kecy. Čeští epigoni by si rychle vzpomněli na případ ostravského hotelu, který v roce 2014 odmítal ubytovat Rusy, jež nepodepíšou odsouzení okupace Krymu. Z toho, že k případu vynesly dva naše nejerudovanější soudy, Nejvyšší správní soud a Ústavní soud, každý opačný verdikt, se zdá, že to asi tak úplně jednoduché není.

Toto všechno by si přátelé soukromého podnikání uvědomili, kdyby se jim strčila před nos varianta, kterou teď nejsou schopni brát na vědomí – že autorita provádějící zakazování s nimi nebude v politickém souladu. To je základní selhání demokratické imaginace. Člověk, který chce žít v demokracii, si má být schopen představit, jak bude nějaký systém fungovat, až se karta obrátí, a pak požadovat takový systém, aby se v něm dalo dlouhodobě žít.

A americké technologické společnosti dlouhodobě budují systém, v němž se žít nedá. Jejich nestydatý politický oportunismus je ta menší část problému. Výzvy k násilí v minulosti moderovaly velmi selektivně. Teď si počkaly, až volby v Georgii udělaly definitivní jasno v tom, že Kongres nebude pod republikánskou kontrolou, a vyšly vstříc panující moci. V demokratickém táboře se svářejí dvě tendence – ta okrajová uvažuje o tom, že technologické firmy je třeba rozdělit, ta establishmentová, s tech sektorem a jeho lobbisty víc sžitá, by raději nedělala vlny. Sociální sítě nyní establishmentovému křídlu přihrály v tomto vnitřním sporu argument: vidíte, oni jsou hodní, není třeba je regulovat.

Ale i kdyby si technologické firmy nepočínaly pokrytecky, i kdyby skutečně ve vynucování uživatelských podmínek postupovaly padni komu padni, problém tím nekončí. Osazenstvo amerických technologických firem a mediálního světa – tedy ti, kdo budou provádět zakazování – tvoří ideologickou monokulturu, jež prochází v poslední době radikálním, neliberálním vývojem. Samotné pojmy, jež hrají roli při posuzování toho, co smíte, jako „násilí“ nebo „rasismus“, byly naplněny novým obsahem (jak to v době letních nepokojů sarkasticky vyjádřil americký levicový intelektuál, muslim Shadi Hamid, „Pořád teď slýcháme, že slova jsou násilí, ale násilí není násilí“). Několik studií potvrdilo, že vysoce vzdělaná, liberální část mladé generace přikládá menší význam svobodě projevu než její předchůdci.

Kdyby snad technologické firmy chtěly postupovat obezřetněji (a třeba Mark Zuckerberg je evidentně dlouhodobě politicky uvažující člověk), jejich mladí zaměstnanci je přinutí přitvrdit – vzpourou, když to nepůjde jinak. Dřív už si dokázali vynutit vytlačení nekonformně uvažujících lidí ze svých řad (jako Jamese Damorea z Googlu nebo Brendana Eicha z Mozilly) nebo třeba to, že Google přestal pracovat na projektech pro americkou vládu. Vynutí si i tohle.

To, co si neuvědomují lidé v zajetí primitivních pseudolibertariánských stereotypů, si uvědomuje řada jiných, velmi odlišných pozorovatelů – od Alexeje Navalného po Angelu Merkelovou. Suspendování amerického prezidenta z Twitteru je událostí jako stvořenou pro volání Emmanuela Macrona po „evropské digitální suverenitě“ (zřejmě na míru šité „evropské digitální duši“, o níž mluví eurokomisařka Jourová). Američtí technologičtí giganti tak odstartovali dvojí zánik: zánik svobody na internetu a zánik internetu jako globální sítě.