Kampaň před druhým kolem prezidentských voleb skončila včera devadesátiminutovou debatou kandidátů v České televizi. Uchazeči o úřad hlavy státu v ní asi – z hlediska vlastních táborů – obstáli. Zeman vystupoval méně útočně než v úterý na Primě (taky ho nepovzbuzoval skandující dav), místy byl v defenzivě a bylo na něm vidět, že si v té situaci není moc jistý, a na konci debaty už, řekněme, nepůsobil zrovna svěže. Drahoš bojoval nejenom proti rivalovi, ale taky proti vlastní imagi mdlého muže bez názoru, někdy trochu „na sílu“, párkrát se mu ale zadařilo.

Taktika obou byla znát z otázek, jež pro soupeře mohli formulovat sami. Zeman se (nijak zvlášť účinně) snažil Drahoše líčit jako muže otevřeného imigraci a jako člověka, který měl jednou říci, že „důvěřuje Kalouskovi“ – někdejšího předsedu TOP 09 muselo jistě potěšit, že ani volební propad strany a jeho stáhnutí se z jejího vedení nijak neumenšily jeho reputaci belzebuba české politiky, jíž se v určitých kruzích těší.

Drahoš na Zemana vytáhl prezidentovu podporu platbám za den v nemocnici jako příklad Zemanovy asociálnosti ve vztahu k vrstvám, mezi nimiž má velkou podporu. A také sestavu Zemanových poradců a přehnanou vstřícnost k Rusku. Nakonec oba poděkovali moderátorce Světlaně Witowské – měli zač, byla velice dobrá. Sledovanost měla debata velikou, nedomnívám se ale, že by na výsledek voleb mohla mít nějaký větší vliv, to by bylo možné v případě, že by jeden z kandidátů nějak spektakulárně selhal, což se ale nestalo.

Je tedy po kampani, sláva. Byla docela vyčerpávající, nejenom pro ty, kdo se jí aktivně účastnili; v Česku je v tuhle chvíli asi dost lidí, kteří nějakou dobu rozhodně nemusejí slyšet slovo prezident a jména Drahoš a Zeman – počítám se mezi ně. Ne snad kvůli lhostejnosti k veřejným věcem, spíš se opět potvrdilo, že přímá volba prezidenta v Česku není dvakrát dobrý nápad. Politický boj, řevnivost a nevraživost snáší jaksi dolů mezi lidi, sociální sítě pak tu studenou občanskou válku napumpují steroidy.

Ta současná prezidentská kampaň přišla v době, kdy ta minulá ještě ani pořádně neodezněla. Strhne se bitka o to, kdo bude zastávat funkci se značně omezenými pravomocemi a velkou symbolickou mocí. Česko na prezidenta tradičně pohlíží jako na tatíčka či pana krále a takové figury si lid nevolí, přiměřenější by bylo, kdyby se tak nějak zjevily, byly seslány jako v pohádce či mýtu. Místo toho se o ně lidé porvou často s vervou těch, kdo od politiky čekají, že přinese do jejich života přesah, jaký z principu přinést nemůže. A protože nepřišel, je tu silný důvod servat se příště ještě víc. No nic, kampaň skončila. A třeba bude od sobotního odpoledne všechno už jenom lepší.