Vytvořit úplně obyčejné místo, za kterým lidé nebudou hledat žádného konkrétního architekta. S tímto pokorným cílem navrhly dvě české architektky proměnu nejmenšího žižkovského náměstí, která inspiruje nejen svým zpracováním, ale také odpovědným a zároveň neústupným přístupem.

Kontext lidových hospod

Strmé dlážděné ulice, bloková zástavba solidních činžovních domů, kočičí hlavy, nečekané průhledy typické pro tuto pražskou část. To jsou hlavní rysy dolního Žižkova, prudce stoupajícího od úpatí vrchu Vítkova k Vinohradům, který si dodnes udržuje poměrně autentickou atmosféru staré pražské čtvrti, kde skoro na každém rohu najdeme hospodu. Jediné rovinaté plochy tady představují veřejná prostranství. Jedním z nich je také Kostnické náměstí kousek od divadla Járy Cimrmana, které se nachází v obzvláště složitém
urbánním kontextu, jelikož se od něj paprskovitě rozbíhá hned několik ulic s několikametrovými výškovými rozdíly.

Rozlohou malé náměstí bylo ještě před pár lety ve značně zbídačeném stavu, takže spíš než jako plnohodnotný veřejný prostor sloužilo k přespávání bezdomovců a jako smetiště, kolem kterého to raději vezmete obloukem. Jeho proměna na skutečný magnet každodenního společenského života, kam si rádi zajdou místní, ale kam se vypraví i obyvatelé okolních čtvrtí, se rodila po šest let. Prvotní návrh, který si vedení Prahy 3 dalo zpracovat, počítal s vytvořením jakéhosi sochařského parku. Kolem takového ztvárnění veřejného prostoru na Žižkově však byla řada pochybností, takže nakonec politici v roce 2013 oslovili architektku Hana Špalkovou a krajinářskou architektku Radmilu Fingerovou, které se vydaly zcela opačnou – a jednoznačně vhodnější – cestou.

Bez okázalosti

Architektky si dobře uvědomily pravou hodnotu tohoto podmanivého místa, která stejně jako jeho okolí tkví v určité nenucenosti a samozřejmosti. „Pokusily jsme se vytvořit obyčejný, jednoduchý dojem bez zbytečné okázalosti, což je základní rys Žižkova,“ vysvětlují Špalková s Fingerovou. Svůj návrh postavily primárně na třech tématech. Tím prvním bylo zachování všech pěti vzrostlých stromů, kterým dopřály patřičnou péči, aby mohly nadále prosperovat (právě ta se přitom v podobných případech často podceňuje, takže zdravé stromy pomalu, ale jistě hynou). Stromy tady totiž mají velkou zásluhu na jedinečné atmosféře místa a současně vytvářejí příjemné mikroklima. Nová dřevěná kavárna i stávající objekt měnírny pro napájení tramvají navíc dostaly zelené střechy a pod dřevěnou terasou se schovává velká akumulační nádrž na dešťovou vodu využívanou pro splachování toalet a zalévání místní vegetace – přestože by taková řešení měla být dnes už v podobných případech samozřejmostí, praxe tomu bohužel stále neodpovídá.

Druhou důležitou kapitolu návrhu představuje respekt k původním tvůrcům Kostnického náměstí a jeho dochovaným řemeslným prvkům. Architektky si daly obrovskou práci s tím, aby se kolem náměstí vrátilo litinové zábradlí v jeho autentické podobě a na přilehlých chodnících byla obnovena pražská mozaika z narůžovělého sliveneckého mramoru ve vzoru podle dochovaných fotografií. Zásadní rozhodnutí představovalo ponechat největší část náměstí jako volnou mlatovou plochu, kde mohou probíhat (a pravidelně také probíhají) různé kulturní akce dohromady s dětskými hrami.

Velmi důležitou roli architektky sehrály při rozhodování o budoucnosti stavby měnírny, která byla dřív oddělena živým plotem jako zcela zapomenuté místo a se kterou zadání od radnice Prahy 3 vůbec nepočítalo. Hana Špalková s Radmilou Fingerovou svým vytrvalým přesvědčováním však dosáhly toho, že byl objekt zapojen do náměstí, čímž se zvětšila jeho plocha a eliminovala se také špinavá zákoutí. Bez tohoto kroku by neutěšenost okolí měnírny ohrozila fungování celého náměstí. Autorky tím prokázaly velký potenciál své profese: aktivně iniciovat změny, ze kterých těží celá společnost.