Průzkumy rasismu a intolerance patří k vděčným mediálním žánrům dnešní doby. Je to pochopitelné. Týkají se tématu, které bylo už před drahnou dobou identifikováno jako klíčové. Nejprve v západní Evropě v éře zvýšeného zájmu o „jinakost“ po roce 1968. A pak, po pádu komunismu, se rychle vyšvihlo na klíčový ukazatel toho, jak úspěšně či naopak varovně si vedou nově svobodné společnosti. V mezidobí, kdy chybí mediálně dostatečně výživné případy rasistického jednání, mezeru vyplňují průzkumy. Je to ideální formát pro éru dominance tzv. internacionály šprtů – lze se v něm orientovat jako ve školním testu. „Vadí nám Romové, muslimové, gayové i buddhisté. Češi propadli v průzkumu rasismu“, jak to v dokonale čisté formě vystihl titulek jednoho zpravodajského textu z roku 2015.

V loňském roce prodělal zpravodajské kolečko jiný průzkum. „Češi jsou největší rasisté v Evropě, naznačuje průzkum Harvardovy univerzity“ – tak zněla typická verze titulku, jejíž obměny bylo možné číst v několika médiích. Až na to, že nešlo o test, ale internetovou anketu, již vyplňovali nahodilí lidé, kteří se o ní dozvěděli; že ji přímo neadministrovala a negarantovala Harvardova univerzita; a že byla založena na testu Race IAT, jehož validita a spolehlivost je v posledních letech ve vědecké komunitě výrazně zpochybněna. Přitažlivost jakékoli zprávy, že Češi v něčem propadli, je zřejmě neodolatelná (Vydařenou pointou by bylo, kdyby se někdy ukázalo, že z internetového kvízu si jeho provozovatelé stahovali osobní data respondentů po způsobu skandalizované firmy Cambridge Analytica, ale to je jen spekulace).

Nyní máme po ruce kvalifikovanější průzkum v podobě zprávy Hodnoty a postoje v České republice 1991–​​​​​2017. Zveřejnila ho Masarykova univerzita a je součástí iniciativy European Values Survey, takže má garantovanou metodiku a porovnatelnost. Zveřejněná zpráva se nezabývá mezinárodním srovnáním – to data umožňují, ale budeme si na ně muset počkat. Co ale přináší, jsou aspoň časové řady. A nárůst intolerance vůči etnickým menšinám je jedno ze zjištění, které autoři vypíchli.

Skutečně, tam, kde máme srovnání, se ukazuje, že ve srovnání s rokem 2008 vzrostla nevůle – měřená otázkou „Které ze skupin lidí byste nechtěl(a) mít za sousedy?“ – pro lidi odlišné rasy, muslimy, přistěhovalce a cizí dělníky, Židy i Romy o 30 až 50 procent. Ale ona stoupla úplně u všech kategorií, jež průzkum měřil – alkoholiků, narkomanů, homosexuálů i dalších.

Určitý „nativistický“ obrat lze sledovat i u otázek na to, zda přistěhovalci a zahraniční dělníci zatěžují sociální systém a zvyšují kriminalitu. A to přesto, že minulá data pocházejí z roku 2008, kdy byla ekonomika dost „horká“ a už tehdy nasávala hodně zahraničních dělníků.

Nepochodí však ten, kdo by chtěl v datech najít nějaký konzervativní obrat. U většiny otázek na osobní morálku permisivnost průběžně roste. Stále víc lidí považuje za přijatelné brát drogy, z legrace odjet s cizím autem, prostituovat se, jezdit načerno, být nevěrný v manželství, lhát, rozvést se. Více úkosem se díváme jen na šizení na daních a braní úplatků. Potraty, eutanazie, umělé oplodnění jsou čím dál přijatelnější – je mi líto, křesťané.

Účast na bohoslužbách, identifikace s nějakou církví ani víra v Boha nestoupá. Jediná otázka, kde statisticky významně vzrostl duchovní pohled, je víra v existenci nebe, pekla a převtělování. Pokud tedy u nás vidíme u některých populistických politiků a jejich příznivců zdůrazňování křesťanství, nereaguje na nějaký skutečný vnitřní hodnotový obrat. Daleko spíš se jedná o to, pro co byl v angličtině použit výraz „christism“ (na rozdíl od křesťanství, „christianity“), vztahování se k symbolům křesťanství jako manifestace příslušnosti ke kmeni. Je reaktivní, oživuje se v odpověď na rostoucí počet muslimských a jiných imigrantů a prosazování multikulturalismu shora. Vyretušování křížů z kostelů na obalu výrobku Lidlu nám vadí z principu, ne proto, že bychom do těch kostelů chodili. Takovým výrazným „krististou“ byl třeba terorista Anders Breivik, jehož manifest je plný kreseb křižáků v brnění, ale křesťanství jako takové ho nijak neoslovovalo. U nás toto naladění vystihuje bardka Okamurovy SPD Olivie Žižková, burcující proti islámské invazi verši typu

Ženy brzy oplodníme,

vaše psy, ty časem sníme.

Všechny kříže musí pryč,

na Židy prý platí bič.

I pro tento průzkum, byť rigoróznější než „harvardská“ internetová anketa, platí jedna z námitek vznášená vůči Race IAT: že vyjádřené netolerantní postoje nemusí korelovat se skutečným netolerantním chováním. Odpovídání na otázky a to, jaké je skutečné chování k cizincům, nemusí mít nic společného. Záleží hlavně na míře odcizení vůči dominantním elitám, které určují společenské normy.

A to odcizení je u nás velké. Na otázku, zda je možné lidem důvěřovat, odpovědělo kladně jen 23 procent oslovených, což je nejméně za dobu provádění výzkumu. A to je důležitější ukazatel než propadání ze zkoušek z rasismu. Francouzští politologové Yann Algan a Pierre Cahuc napsali v roce 2007 celou knížku La société de défiance, Společnost nedůvěry, v níž doložili souvislost všech myslitelných neduhů francouzské společnosti právě s mírou nesouhlasu s prostým tvrzením: Lidem je možné důvěřovat. Ivo Možný, zesnulý profesor Masarykovy univerzity, o tom psal už dávno v 90. letech.

A při tom všem jsou Češi osobně, každý sám za sebe, nejšťastnější v historii průzkumu. Jako bychom se, řečeno zase s jiným společenským vědcem, Robertem Putnamem, stávali společností želv – stahujeme se pod krunýře.