České sociální sítě v minulých dnech žily velmi smutným příběhem. Zpěvačka Hana Horká nečekaně zemřela po nakažení se covidem, nebyla očkovaná, těšila se, že po prodělání nemoci zase povede normální život… Její syn do jedné facebookové debaty napsal zdrcený a naštvaný komentář, ve kterém připsal odpovědnost za matčinu smrt antivaxerským celebritám jako Daniel Landa nebo Jaroslav Dušek. Rychle se to po sítích rozšířilo, zprávy o tom přinášela i zpravodajská média. Mnoho uživatelů mělo názor a projevovalo ho. V mé bublině často lidé, kteří jsou očkovaní a boj proti antivaxerům na sociálních sítích jsou schopni vést velice zapáleným způsobem (nutno ale podotknout, že nejodpudivější reakci jsem zaznamenal u pověstného bojovníka proti očkování, exposlance Lubomíra Volného).

Píše se o tom těžko taky proto, že věřím, že smrt skutečně má nějaký majestát, který by člověk měl respektovat. A nejspolehlivější způsob je v tomhle případě ticho. Třeba i v reakci na slova člověka zasaženého velikou ztrátou, který emotivně projevuje názor blízký tomu mému. Protože taková ztráta je svým způsobem věc dost intimní a vůči privátnu těch druhých by člověk asi měl projevovat zdrženlivý respekt, neproměňovat ho v „palivo“ pro mašinu kulturní války. Za těch pár lajků to nestojí a nic víc než těch pár lajků z toho nebude.

Často se píše o tom, jak velké ohrožení představují sociální sítě pro demokracii. Podle některých tím, že umožňují a svými algoritmy podporují šíření potenciálně nebezpečných nepravd a záměrných dezinformací, podle druhých tím, že šířený obsah nějakým způsobem kontrolují a některé zprávy či názory potlačují. Oba ty krajní postoje se dají podpořit docela silnými argumenty. Ten největší problém sociálních sítí a jejich vlivu na reálný svět je ale podle mě v něčem jiném a je to, myslím, problém inherentní, neodstranitelný. Sítě jenom nespoluurčují témata debat tím, co předkládají a potlačují. Především určují ducha a smysl těch sporů způsobem, který v jednom důležitém ohledu demokracii podrývá. Podstatným, vlastně neodmyslitelným rysem demokratické společnosti je přesvědčování. Politici a třeba i zdola vzniknuvší hnutí dosahují úspěchu tím, že o správnosti svého postoje přesvědčí dostatečně velký počet lidí, přivedou je k tomu, aby na něco změnili názor. Platí to jak pro ty velké celospolečenské debaty, tak pro dohadování se o něčem v úzkém kruhu.

V debatách na sítích se ale lidé obracejí primárně k těm, kdo jejich názory sdílejí, od nichž taky pak „prší“ ty lajky. Ti druzí v nich hrají v zásadě úlohu komparzu, jehož úkolem je především demonstrovat vlastní blbost – ať už prostřednictvím citací, nebo tím, že se zapojí a jejich vstup je interpretován tak, aby odpovídal předem danému vyznění. Přijmout argumentaci druhé strany třeba jenom částečně může působit jako prohra nebo projev slabosti v očích té „správné“ party. A prohrávat na sítě nikdo nechodí. Daleko častější je odcházet z nich přesvědčen o tom svém ještě víc a být taky víc přesvědčen o nepoučitelnosti a nepřesvědčitelnosti těch druhých. A taky že jsou nepoučitelní a nepřesvědčitelní velmi často proto, že se do debat zapojují ze stejných důvodů jako já a hledají v nich to samé, co já. Pro hodně lidí jsou přitom právě sociální sítě místo, kde přímo či zprostředkovaně narážejí na reprezentanty druhé strany nebo vůbec lidi od nich samých hodně odlišné. A vlastně logicky docházejí k závěru, že nemá význam se s nimi bavit, přesvědčovat je. Ale pokud nemá význam někoho přesvědčovat, tak proč se obtěžovat s nějakou demokracií, která je na přesvědčování založena. Smysl má jenom snaha ty druhé mocensky zválcovat. Samozřejmě s klidným svědomím, protože ti druzí by udělali totéž, kdyby měli tu možnost.

No nic. Nakonec něco radostnějšího. Dlouho jsem nezmínil dění na profilu prezidentova mluvčího Jiřího Ovčáčka. S potěšením proto oznamuji, že se z něho stal ostrůvek té nejvroucnější pozitivity. Jen stručná úřední sdělení prokládaná požehnáními a přáními na všechny strany. Všechno dobré přeji všem, svěřil se v půli ledna. Budiž nám příkladem. Všem. Ve všem.