Theresa Mayová pohořela v britské Dolní sněmovně se svou dohodou o odchodu z Evropské unie. Získala pro dohodu jen třetinu poslanců. Debakl má historické rozměry, a to doslova. Tak bita ještě nebyla žádná vláda v historii britského parlamentu.

Z konzervativních poslanců se třetina přidala k opozici. Při tom, jak složité dnes poměry v Dolní sněmovně jsou, se nedá jednoduše říci, že sněmovna jasně řekla, co chce. Je to „jen“ verdikt o předložené smlouvě a o vyjednávacím umu premiérky Mayové.

Před hlasováním korespondenti z Dolní sněmovny citovali vládě blízké zdroje, že pokud Mayová prohraje o méně než 100 hlasů, bude možné převyprávět porážku na relativní úspěch. Zdroje fantazírovaly – jak víme ze zpětného pohledu –, že pokud by pohrála o 30–40 hlasů, umožní jí to zkusit vyjednat v Bruselu několik ústupků a takto vylepšenou smlouvu poslancům doma předložit podruhé. Premiérka ale i po porážce řekla, že by za normálních okolností v normálně demokratické zemi, jíž Británie přirozeně je, okamžitě odstoupila. Mayová však bezprostředně po hlasování naznačila, že povládne dál. O co se teď bude snažit, není jasné.

Zásadní pro úspěch druhého pokusu by bylo, kdyby se Mayové ze zbytku Evropské unie podařilo vymámit tzv. jednostranný mechanismus pro odchod. Hlavní slabina včera ztroskotavší dohody totiž spočívala v tom, že od ledna 2021, kdy skončí přechodné období, by začal platil pro Británii krajně nevýhodný stav a s ukončením tohoto stavu by musely souhlasit obě strany. Zkušenosti ze všech jednání po referendu vedou Brity k elementární nedůvěře v protistranu. Proč by EU umožnila svému protihráči zvednout se ze země, na kterou se bez velkého mučení nechal položit?

V posledních dnech se v táboře brexitu skloňovalo jméno Martin Selmayer. Osmačtyřicetiletý Němec s konexemi na CDU Angely Merkelové pracuje jako generální tajemník Evropské komise, je důvěrníkem Jeana-Clauda Junckera. V Londýně se předpokládá, že skutečným strůjcem vyjednávání o brexitu za EU byl tento mocný úředník.

Británie se bojí, že EU bude v dalších jednáních trvat na tom, že Severní Irsko musí zůstat v jednotném trhu a celní unii, aby se vyhnulo tvrdé hranici s Irskou republikou. To je pro Brity, kteří se bojí o celistvost království, tabu. Ministr pro brexit Dominic Raab, který loni na protest proti smlouvě odstoupil z vlády, ještě předtím zveřejnil slova Selmayera, která prý se k němu donesla diplomatickými kanály: „Ztráta Severního Irska bude cena, kterou Británie zaplatí za brexit.“

Když minulý týden tento starý citát znovu vyhrabal jeden konzervativní poslanec, Selmayer se ohradil, že to nejsou jeho slova a že si celou aférku dokáže vysvětlit jen tím, že Raab s ním nikdy osobně nemluvil. Ale na začátku prosince, kdy včera odmítnutá dohoda už byla dojednaná, poskytl tentýž Selmayer rozhovor novinovému domu Passauer Neue Presse (kdysi vlastníci českých Deníků). V tom rozhovoru, nepochybně autorizovaném, mluví Selmayer vlastně ve stejných intencích, jaké mu připisuje Raab: „Evropané jsou v otázce brexitu zajedno. Všichni si mohli všimnout, že odchod z EU, který populisté vydávali za velký úspěch, prostě nefunguje.“

A tady jsme u podstaty tohoto úplně zbytečného dramatu i dramat, která ještě letos na jaře kolem vystupování Británie z EU mohou přijít. Evropská integrace je podle své oficiální legendy mírový projekt, nejen k zamezení vzájemných válek, kterých už se dnes na starém kontinentu nikdo vážně neobává, ale i k odbourávání nepřátelství mezi národy. V prvních desetiletích evropské integrace (tedy po roce 1957) tomu tak skutečně bylo. Ale zacházení s Británií dokládá, že od té doby uplynulo hodně vody a EU dnes sama sebe chápe jako ústavní zařízení, z něhož se odchod přísně trestá. Ať tato smutná partie Theresy Mayové dopadne jakkoliv, není v lidské povaze, aby to v Británii zůstalo zapomenuto.