Rusko válku na Ukrajině prohrává. Protiofenzivou u Charkova započala její nová fáze. Ukrajinci převzali inciativu, osvobodili území o velikosti Walesu a tváří se, že jim to nestačí. Nejrůznější experti a bývalí velitelé začali předpovídat ukrajinské vítězství. Například americký generál ve výslužbě David Petraeus, bývalý velitel v Afghánistánu a exředitel CIA, prohlásil, že Ukrajina válku vyhraje. Podobně mluví další americký generál Ben Hodges a jiní. Ve středu ráno to v podstatě přiznal i Vladimir Putin, když v předtočeném projevu ohlásil částečnou mobilizaci. Tím se pustil do značně nebezpečného hazardu, který může znamenat jeho konec.

Moskva svou invazi na Ukrajinu označovala jako „speciální vojenskou operaci“. Hlavní výhodou bylo, že může vést konflikt, aniž by se týkal většiny obyvatelstva. V podstatě se Rusko snažilo dobýt území za použití „koloniálních“ vojáků. V ruské armádě jsou nadproporčně zastoupené menšiny, Burjati a Tuvinci z Dálného východu, muslimové z Kavkazu a podobně. Etničtí Rusové, kteří v armádě slouží, bývají z těch nejchudších a nejméně privilegovaných vrstev, pro které armáda představovala nejlepší způsob, jak získat stabilní zaměstnání. Většiny Rusů, hlavně ze střední třídy, se válka osobně nijak nedotkla. Málokdo znal kohokoli, kdo na Ukrajině sloužil, či tam dokonce padl. Jistě, jsou tu nějaké sankce, Kremlu se však jejich dopad na běžné Rusy zatím daří omezit.

Postoj Rusů vůči válce popsal sociolog Greg Judin. Podle něho jsou v Rusku tři skupiny lidí. Radikálové čítající 15 až 25 %, ti válku nadšeně podporují a tvoří většinu dobrovolníků, kteří se do ní hlásí. Pak jsou disidenti (20 až 25 %), kteří jsou principiálně proti válce a z celé situace jsou v depresích. Největší skupinou je zbytek depolitizovaných Rusů, kteří nechtějí mít s válkou a politikou nic společného. Ne že by byli přímo proti ní, jen se o ni prostě nezajímají, chtějí dál žít své životy, jako by se nic nedělo. Judin připomíná, že sledovanost televize klesla poté, co přepnula do válečného modu. Rusové chtějí své telenovely a seriály, ne válečnou propagandu.

Mobilizace to však změnila. Najednou válka nebude vedena pár profesionály, ale širokými vrstvami obyvatelstva. Začne se dotýkat každé rodiny, Rusové se budou muset začít zajímat o válku, ať se jim to líbí, nebo ne. To je nebezpečná situace pro každý režim. Běžné obyvatelstvo je ochotno snést velké oběti, pokud ve válku věří. Ve chvíli, kdy tato podpora zmizí, nastávají problémy. Příkladem může být americké zapojení ve Vietnamu, které nakonec vedlo k obřím protestům v USA. Podobně dopadl Sovětský svaz v Afghánistánu, když začaly domů proudit „zinkové rakve“. Ani jedna z těchto zemí nebyla poražena konvenčním způsobem, veřejnost však už nebyla války ochotna tolerovat.

Profesionálové a odvedenci

Jedním z důvodů, proč americká válka v Afghánistánu trvala tak dlouho, je nejspíš ten, že ji vedla veskrze profesionální armáda, a týkala se tudíž celkem malého okruhu Američanů. Válka ve Vietnamu i sovětská válka v Afghánistánu byly vedeny odvedenci.

Putin si to dlouho uvědomoval, proto odolával tlaku jestřábů vyhlásit mobilizaci. Jenže ukrajinské vítězství u Charkova ukázalo jednu důležitou věc, Rusku dochází vojáci. Již v dubnu bylo 85 % ruských pozemních sil zapojeno do války na Ukrajině. Financial Times ve své analýze odhadují, že Rusové mají na Ukrajině 200 až 250 tisíc vojáků, Ukrajinci tvrdí, že sami mají ve zbrani až milion mužů a žen. Na to je fronta, na které Rusové bojují, obří. Na konci srpna měřila zhruba 2500 kilometrů, což je vzdálenost Prahy od Kyjeva. To je jeden z důvodů úspěchu Ukrajinců u Charkova, tamější fronta byla dost děravá na to, aby ji dokázali bez větších problémů prorazit.

Putin mohl jedině doufat, že zima a únava z války odradí Západ od další podpory Ukrajiny. To protiofenziva u Charkova také změnila. Vlila novou sílu do žil západní podpoře, okamžité zastavení zbrojních dodávek a další pomoci teď nehrozí. Putinovi rychle docházejí možnosti, jak válku ukončit ve svůj prospěch. Mobilizace je přiznáním, že prohrává.

Celá mobilizace je značně podivná. Putin ve svém projevu oznámil, že je „částečná“ a má se týkat pouze lidí s armádními zkušenostmi. Ministr obrany Sergej Šojgu později upřesnil, že povoláno má být 300 tisíc mužů. Jenže text prezidentského rozkazu se značně liší od toho, co Putin tvrdil ve svém projevu. Dává úřadům možnost mobilizovat v podstatě kohokoli. Praxe proto může být značně jiná. Navíc obsahuje tajný sedmý odstavec, ve zveřejněném textu označený pouze jako „pro úřední potřebu“. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov na dotazy novinářů prohlásil, že se týká počtu záložníků, kteří mají být povoláni k vojenské službě. Opoziční noviny Novaja gazeta, nyní kvůli cenzuře působící jako web z Rigy, tvrdí, že podle jejich zdrojů skutečný počet v tajném paragrafu je milion lidí.

Přitom není příliš pravděpodobné, že mobilizace něco změní. Generál Hodges v rozhovoru pro Echo prohlásil, že válka je střetnutím logistiky a vůle. Ani v jednom mobilizace příliš nepomůže. Problémy s logistikou má Rusko od začátku invaze. Až statisíce nových vojáků logistiku jen dále zatíží.

Druhým problémem je vůle bojovat, ta Rusům evidentně schází. Společně s částečnou mobilizací bylo ohlášeno, že kontrakty profesionálních vojáků se automaticky prodlužují po dobu jejího trvání. Hodně těchto smluv mělo skončit letos na podzim. Moskva se evidentně obávala, že profesionální armáda by prostě mohla odejít domů. S tím se pojí zavedení drakonických trestů za odmítnutí služby.

Tři měsíce na výcvik

Běžně se uvádí, že minimální doba výcviku vojáka jsou tři měsíce. To stačí k tomu, aby se naučil střílet, základní postupy, ale komando to z něj neudělá. Mobilizaci provázejí další problémy. Rusové zřejmě mají nedostatek zkušených důstojníků, kteří by výcvik mohli vést, většina už je na frontě. Otázka je, zda mají dostatek výcvikových prostor. Stejné pochybnosti jsou o dostatečném vybavení. Přinejlepším jim bude poskytnuto zastaralé vybavení ze sedmdesátých a osmdesátých let.

Je pravděpodobné, že za pár měsíců na frontu dorazí desítky tisíc špatně vycvičených, špatně vyzbrojených a demoralizovaných vojáků a budou nasazeni proti motivovaným, zkušeným a Západem vyzbrojeným Ukrajincům. Pokud opravdu budou mobilizováni pouze rezervisté, částečně to může tyto problémy neutralizovat. Omezí se tak zas užší okruh obyvatel, navíc s čerstvou vojenskou zkušeností. Ve skutečnosti ale takovýchto lidí asi bude relativně málo. Zatím dostupné zprávy tomu nasvědčují. Zatímco v Moskvě a Petrohradě mobilizace opravu probíhá „omezeně“, v etnických oblastech, jako je Burjatsko, Tuva a Dagestán, je vedena nevybíravě a jsou povoláváni všichni bez rozdílu. Putin chce pokračovat ve vedení své koloniální války za pomoci koloniálních jednotek. Rozhodně se nebude omezovat na záložníky a lidi – „s vojenskými zkušenostmi“.

Evidentně si to myslí i Rusové. Letenky do bezvízových destinací byly okamžitě vyprodány. Letenka do Dubaje z Moskvy se vyšplhala na 5000 dolarů. Na hranici s Finskem se vytvořila až 35kilometrová kolona. Další zácpy jsou hlášeny na mongolských a gruzínských hranicích.

Zajímavé je, že oficiálně se mobilizace netýká odvedenců v rámci povinné vojenské služby.

Možná ani nemusí. Kreml ohlásil takzvaná referenda na okupovaných územích o připojení k Rusku. Výsledky mají být oznámeny až po uzávěrce tohoto čísla, ale není o nich pochyb. Prohlášení okupovaných území za Rusko má pro Putina dvě výhody. Zaprvé branci nesmějí být nasazeni do války mimo ruské území. Tím by se vyřešil problém, že ti na povinné vojně nesmějí právně sloužit na Ukrajině. Zadruhé to dodává jistou sílu Putinovým jaderným výhrůžkám. Ruská doktrína totiž povoluje použití atomových zbraní, pokud je ohrožena teritoriální integrita státu. Jak ale napsal kolega Martin Weiss: „Ale to je čistě rétorický manévr. Ukrajinci už na ruské území zaútočili – v Bělgorodu a na Krymu, které Rusko považuje za svůj –, aniž by to nějak změnilo charakter války. Putin v projevu zdůraznil, že neblufuje. Člověk, který neblufuje, to zpravidla nemusí říkat.“

Celkově tato snažení zřejmě nemohou zvrátit průběh války na Ukrajině – ve smyslu, že by Rusko mohlo znovu přejít do útoku a Ukrajinu dobýt. Spíš mají pomoci zalátat díry v armádě, udržet získané území a prodloužit válku. Putinovou taktikou zůstává víra, že podpora Západu Ukrajině se zhroutí dřív než jeho válečné snažení. Kvůli tomu je ochoten obětovat další tisíce životů.

Pro koho hraje čas?

Čas ale nehraje nutně ve prospěch ruského prezidenta. Zatímco se snaží zoufale udržet frontu na Ukrajině, vrší se mu problémy jinde. V bývalém sovětském prostoru znovu propukají zamrzlé konflikty. Střílet po sobě začali Kyrgyzstán a Tádžikistán i Ázerbájdžán s Arménií.

Jasné pochybnosti o moudrosti ruského jednání má také Čína. Ta je jednak principiálně proti jednostranným změnám hranic, nechce žádný precedent, který by ohrozil její nárok na Tchaj-wan. Zadruhé je notně nervózní z ruského avanturismu. Rusko probudilo Západ, ten začal zbrojit, semkl se, vyzkoušel si sankční politiku a uvědomil si, že je potřeba diverzifikovat zdroje. To se Číně nehodí pro její plány. Na summitu Šanghajská organizace pro spolupráci dostalo Rusko od Pekingu přes prsty, když vyjádřil „znepokojení“ ohledně války. Podobně se vyjádřila také Indie. Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan, doposud balancující mezi oběma stranami, prohlásil, že Krym by se měl navrátit jeho právoplatným majitelům, Ukrajincům. Kreml ztrácí podporu i mimo západní prostor.

Takže Putin se chystá poslat možná až desetitisíce lidí na smrt, riskuje nespokojenost doma, demoralizuje armádu a čelí narůstající světové izolaci, vše kvůli nevyprovokované invazi na Ukrajinu bez jasných cílů. V poslední době Putinovi jeho gamblerství příliš nevychází, doufejme, že to bude pokračovat.