Všichni západní politici se shodují, že Rusko brutálně, agresivně napadlo suverénní zemi. Co je horší, z jejich slov zní pochybnost, že to tažení tím nekončí. Veřejný prostor je plný pochybností, co přijde dál. Co rozjeté Rusko předvede zítra, za týden, za měsíc za půl roku? Kdo se může cítit v bezpečí a kdo je Putinem ohrožený?

Jasné jsou dvě věci. Do chvíle, než by Rusko napadlo některou z členských zemí NATO, žádná ze západních armád nepůjde do války. Vladimir Putin ví, že s ním nikdo nepřijde bojovat. Že má pro své agresivní výpady volné pole působnosti na Balkáně, a v drtivé většině postsovětského prostoru. Nikdo z těch zemí nemá armádu, která by byla schopná čelit Rusům, když se ji rozhodnou obsadit.

Zní to děsivě. Ale tohle je realita Evropy 2022. Doby, v níž představivost selhává. To, co se odehrálo 24. 2. 2022 nedokázal před měsícem nikdo odhadnout. Putinova rychlost, agresivita a bezskrupulóznost šokuje i ty, kdo byli donedávna jeho obhájci. Miloše Zemana, Václava Klause, Viktora Orbána. Paralely s rokem 1938 a neschopnosti brzdit nástup Hitlera poprvé po mnoha desetiletích najednou nezní přehnaně. Před rokem by tohle všechno působilo jako hodně vyhrocená dystopie pro fanoušky konspiračních teorií.

Západ ví, že jestli něco může Putina zastavit, je to použití ekonomických zbraní. Ví, že je má v ruce. Globální obchod a finance, bez nichž neumí fungovat ani Rusko, jsou západní provenience.

Američané i Evropská unie včera večer přijali novou dávku sankcí. Tvrdí o nich, že jsou nejtvrdší v historii. Zmrazí peníze ruských bank, zavedou kontrolu exportu, ztíží přístup k zahraničním investicím, zakážou dovoz vyspělých technologií. Plus se na osobní sankční seznamy přidají další osoby blízké Kremlu.

Na ty skutečně tvrdé sankce ale stále nedošlo. Nikdo zatím nezasáhl proti nejmocnějším ruským firmám. Plynařskému Gazpromu a ropné Rosněfti, které jsou páteří Putinovy ekonomiky.

Tabu ale hlavně zůstává to, čemu už se říká „matka všech sankcí“, vyřazení Ruska z mezinárodního platebního systému SWIFT. To znamená, že Moskva by byla zcela odříznuta od mezinárodních plateb. Jestli se Putin něčeho bojí, je to právě toto. Různí Kremlu blízcí to opakovaně přiznávají.

Přes 70 procent ruského plynu míří do zemí NATO. Kdyby se přestal dodávat, pro Rusko to má větší následky než pro jeho zákazníky. Ti můžou plyn nakoupit jinde. Rusko ho nikomu jinému prodat nemůže. Nemá jak.

Vyřazení ze SWIFT znamená konec dodávek ruského plynu. Moskva by za ně neměla, jak dostat zaplaceno. Západ se velmi rozumně a sebezáchovně snaží demonstrovat jednotný postoj. Je ale zřejmé, kdo ekonomické izolaci Ruska brání. Americký prezident Joe Biden ve čtvrtek ohlásil, že vyloučení Ruska ze SWIFT „nemá podporu v Evropě“. Britský deník Financial Times už předtím uvedl, že premiér Boris Johnson na vyřazení Rusů tlačí, ale bohužel naráží na odpor Němců. To potvrdil večerní summit Evropské unie. Pobaltské země návrh na jednání přinesly, velká část států včetně Francie nebo Nizozemska byla pro, Němci ale řekli ne. Kancléř Olaf Scholz to po summitu otevřeně přiznal. „Potřebujeme si podržet sankce na později.“

Na co kancléř Scholtz čeká? Kam až dovolí se posunout Vladimiru Putinovi? Německo je ze všech zemí EU na Rusku nejvíc závislé. Nechce se vzdát ruského plynu. Izolace Ruska nebude pro Západ bez ekonomických následků. Bez ruských dodávek budou ceny plynu vyšší. Západní banky budou při vypnutí SWIFT muset odepsat své peníze v Rusku. Německé banky jich tam mají nejvíc. Berlín tu cenu nechce zaplatit. Putin to ví a půjde dál. Německý kancléř je v této chvíli jeho nejdůležitější tichý spojenec svou nechutí jednat.

Když vidíme, co Putin dělá, je zřejmé, že západní sankce na něj zatím vůbec nezabírají.