Vstupuje-li do kin takřka vzápětí po utichnutí debaty o (ne)zakazování dalšího knižního vydávání a televizního uvádění Vinnetoua – která kromě jiného přinesla ujištění známých firem, že původním obyvatelům Ameriky je nadále neudržitelné říkat tak, jak jsme v tuzemsku po desítky let zvyklí – český snímek nazvaný Indián, působí to, třebaže jde o rozvernou časovou shodu, jako přímá provokace, vydařený vtip, ale i jako výzva účastníkům dosavadní rozpravy dát si druhé kolo, v němž buď vystoupí s něčím novým, nebo se ještě víc utvrdí v přesvědčeních, jež zastávali dosud.

Ostatně předem si šlo vsadit, že část ohlasů, jichž se novince scenáristy a režiséra Tomáše Svobody dostane, se rozčílí nad tím, jak je v roce 2022 ještě možné nechat bělocha oblékat se do indiánského mundúru a vůbec se domnívat, že je vkusné, slušné a ohleduplné zneužívat národy, jež byly bílým mužem tak hanebně zdecimovány, k takové pitomosti, jako je (nepříliš třeskutá, spíš lyrizující) komedie o bohatém developerovi, do něhož vstoupí duch zemřelého náčelníka jednoho z nebraských kmenů, aby skrze něj potkal svou dávnou lásku z mládí, developerovu stařičkou matku, a počkal si na její smrt, aby se po ní duchové někdejších milenců mohli spojit ve věčných lovištích a konečně spolu v plném souznění existovat ve skupenstvích a sférách, o nichž my živí nevíme nic.

Smí Pražan zpívat slováckou píseň?

Prozatímní vrchol takové argumentace najde se u autorů, kteří už nad trailerem Indiána suverénně konstatovali, že až film nebo jen plakát k němu s portrétem představitele hlavní role Karla Rodena, rozděleným napůl mezi hercovu čistou tvář a tvář pomalovanou indiánskými motivy a korunovanou indiánskou čelenkou, uvidí američtí producenti, má český herec utrum s další svou kariérou v USA, protože tam je přece dávno nepřípustné, aby běloch hrál někoho jiného než bělocha. Běžně se teď říká a píše: každý tvor nechť se definuje a znázorňuje sám, má na to nárok, jejž by mu neměl být upřen ani číkoli pouhou zálibou hrát si na cizáky. Takové proklamace sice zdánlivě hlásají ohleduplnost vůči všem, jenže jsou to extrémy neberoucí v potaz kulturní roli zprostředkování, fantazie, radostní nápodoby. Pohodlně se vzdávají trendům a úzům odjinud, zatímco přehlížejí domácí tradici a nedávají si práci uvažovat nad ní. Jenže nezačínáme-li u sebe, neusilujeme-li rozumět sobě samým, máme šanci pochopit druhé? S přehnanou starostlivostí se můžeme tázat, zda je v pořádku, když ve filmu z pražského prostředí zapěje Pražan lidovou píseň dejme tomu ze Slovácka – nemohla by taková produkce někoho urazit?

Celkově nad Indiánem zaznívá bůhvíkolikáté naříkání na téma diverzity současného filmu: jedněm je jí vždycky moc, jiným málo, další zkoušejí definovat, co všechno je rasismus a že v tomto konkrétním případě Svobodův film odhaluje zdejší neschopnost respektu k jiným kulturám atp.; zkrátka je to vytýkání nikoli estetické, nýbrž ideologické. A je únavné, protože opakování týchž mínění nepředstavuje rozvoj uvažování, nýbrž podtrhuje jeho stereotyp. Navíc se nedovídáme nic o filmu, jenž pod vším tím balastem zmizel. Přitom věc se dá odbýt jednoduše: o účelnosti takzvané diverzity ve filmu a televizi už nemá cenu diskutovat, tato debata je totiž dávno skončena, neboť diverzita se stala samozřejmým rysem soudobé produkce (stejně jako měly své rysy dekády předešlé, když v některých érách černochy nebo Romy hráli nabarvení běloši, v jiných érách černoši sice už hráli, ale jenom sluhy – zpětně viděno jsou to snadno rozpoznatelné znaky konkrétních period, za nimiž jistěže se prostírá hojnost tehdejších rozprav, pochyb i invektiv; po nás holt zůstane znak enormně diverzní neboli důrazně rozmanitý, jenž přináší paskvily nového typu, když například v komiksové sérii Avengers hraje Valkýru, nordickou válečnici a krásku, černoška).

Filmové dílo Tomáše Svobody přitom dlouhodobě, nejen v aktuálním kousku, skutečně nabízí materiál vhodný k zamyšlení nad tím, jak zacházíme s diverzitou. Ovšem s tou zdejší, to jest nejprve slovenskou, následně středoevropskou, potom východoevropskou. Svoboda náleží k autorům, stejně jako třeba Slovenka Marta Ferencová, kteří dosah svých snímků zvětšují díky koprodukcím s tvůrci z Východu, takže přirozeně obsazují také tamní herce. Pro našince, soustředěného na Západ, je taková castingová orientace nezvyk: připomíná mu svět, s nímž je spojen přinejmenším jazykově, ale o němž jinak neví nebo vědět nechce. (Není spíš toto znakem zdejší přezíravosti?) Přitom žijeme v zemi, jejíž obyvatelé – sklony ke každodenní neuvědomované absurditě věrní následovníci svých předchůdců ze stránek románu o Josefu Švejkovi – snášejí Asiata ve funkci šéfa národovecké strany či jim ve funkci premiéra nebo primátorky hlavního města nevadí Slováci mizerně hovořící česky (jeden z ministrů dopravy dokonce mluvil výhradně slovensky, ani to nebyla v této zemi potíž). Tuzemští Vietnamci se dávno nemusejí bát skinů a ze strachu se převlékat do lepšího a tvářit se jako Japonci, jak bylo běžné zkraje devadesátých let, ani už jim nejsou přidělovány šarže šišlajících prodejců ve večerce, jako tomu bylo ještě před šesti lety v seriálu Ohnivý kuře – dnes máme asijsky vyhlížející spoluobčany, kteří plní stránky bulváru jako místní hvězdy. Nevypořádané vztahy máme s Romy, i když snad rovněž ony díky tvůrcům jako Jan Prušinovský či Petr Václav doznaly posunů a Rom už nemusí hrát jenom navyklé (a skutečně rasistické) šarže zfetovaných raubířů, sociálně zanedbaných případů a šlapek, nýbrž plnohodnotné charaktery. To jsou konkrétní zdejší výsledky vítězství diverzity ve světě audiovize, pozadu za západním světem nejspíš nejsme.

Vyprávění, ne vysvětlování

Ostatně čerstvým dokladem popisovaných posunů budiž snímek Adama Sedláka BANGER., v němž jedna z hlavních postav je sice Rom (v podání Marsella Bendiga), ale její původ není jinou figurou nijak zdůrazňován – jelikož s Romy je dnes už normální kamarádit i spolupracovat. Tento Láďa, jak se figura jmenuje, dokonce udílí lekce z české historie hlavnímu hrdinovi Alexovi (Adam Mišík), jenž je nám představen jako zběhlý vysokoškolský student čili někdo, kdo by o české minulosti měl vědět dost. Tragický příběh zhruba dvaceti hodin v Alexově životě, pouť za poznáním, že žádný náš čin nezůstane bez následků, vyniká schopností věcně přiblížit motivace hlavního antihrdiny, drogového dealera, jenž sice setrvale váhá nad tím, nakolik je fér živit se tím, čím se živí, jenž v tom však přes své pochyby pokračuje; i proto, že svému byznysu stanovil pravidla – neboť přes své sny a výlučné zaměstnání touží po řádu (a když ho poruší ve snaze si polepšit nebo aspoň udržet, co už má, život se mu sesype). Nejde přitom o edukativní film o škodlivosti drog, je to snímek, jenž věří v divákovu inteligenci a poučenost, takže nevysvětluje, nýbrž vypráví a všechno včetně závěrečné pointy v něm vyvěrá z nitra příběhu. (Taky jazyk. Po nějaké době máme co do činění s dílem, ve kterém jazyk nese význam a ztvárňuje jak prostředí, v němž se hrdinové pohybují, tak jejich věk.) A protože Sedlák svůj film točil na mobil, je výsledek velmi kontaktní – pohled kamery neustále zužuje zobrazovaný svět směrem k postavám, hledíme do jejich tváří, vnímáme zblízka Láďovy změněné stavy vědomí po nastřelení, jeho zpocenou kůži i nedokonalost Alexovy pokožky plné akné. A především vidíme oči obou mladíků a uvědomujeme si, kolik toho musí herec umět uhrát jimi, máme-li uvěřit, že to, co předvádí, si nevymýšlí, nýbrž prožívá.

V tomto punktu je si BANGER. blízký s Indiánem. Ten sice neřeší těžká témata, je to a má být blbina v tradici dávno zapomenutých snímků typu Já nejsem já, ale rovněž vypráví o hrdinovi, jehož vědomí prochází změnou. V těchto momentech je znát, že Karel Roden pořád ještě svede hrát různorodě. Tomáš Svoboda na rozdíl od Adama Sedláka režijně pracuje s velkými celky, od postav ustupuje do pozadí, aby představil onen bezproblémový barevný svět, jejž si popový žánr žádá, ale kdykoli je potřeba předvést, jak se jeden charakter mění v jiný a jak do developera vstupuje duch zemřelého indiánského náčelníka, využívá k tomu Rodenových očí, náhle stažených tváří a změny polohy těla. Je to tak minuciózní herectví, tolik soustředěné do sebe, jaké dlouho v tuzemsku nebylo k vidění – a je otázka, zda by jej svedl do filmu dostat režisér, který by tak jako Svoboda neměl bohatou zkušenost s divadlem. Ty nejlepší věci na Indiánovi jsou vlastně viditelné málo: třeba tempo filmu, rozvážné tak, že nekoresponduje s vyprávěním – jako by to byla energie stojící mimo běžné vnímání času (kterýžto zážitek zničí televizní uvedení filmu, jež ho rozseká reklamami). To je nakonec největší rozdíl mezi oběma popisovanými snímky: zatímco BANGER. je okatě zjevný, takže zasluhuje popis, v Indiánovi se musí pátrat jako v duši.