Svou první realizaci dokončil teprve před dvaceti lety ve své rodné vesnici, zapadlé africké osadě bez elektřiny a tekoucí vody. Tato pokorná stavba z obyčejných materiálů však znenadání odstartovala raketovou kariéru Francise Kérého, která nyní vyvrcholila nejvyšším profesním oceněním, jaké architekt během svého života může získat.

Jednou

Pleť šestapadesátiletého, věčně se usmívajícího architekta s upřímným pohledem zdobí krátké radiální jizvičky po celém obvodu jeho obličeje. Jejich pravidelnost napovídá, že nejde o pozůstatek úrazu či nějaké dětské nemoci. Symbolizují sluneční paprsky a jsou projevem rituálního obřadu, který tak označuje privilegované postavení člověka v hierarchii kmene, ze kterého pochází. Francis Kéré se totiž narodil do rodiny náčelníka vesnice ve dvacetimilionovém západoafrickém státě Burkina Faso, jedné z nejméně rozvinutých zemí světa.

Rodiče chtěli svému nejstaršímu synovi poskytnout vzdělání, privilegium, kterého se v jeho prostředí nedostane prakticky nikomu. Protože však ve vesnici Gando žádná škola (a ostatně ani třeba nemocnice) nebyla, musel Francis už ve svých sedmi letech opustit rodinu a přestěhovat se do nejbližšího města. Šlo pochopitelně o silnou a formující zkušenost. Do třídy chodil s další stovkou dětí, primitivní učebna z betonových bloků navíc postrádala dostatečné větrání i osvětlení – proto se už tehdy zapřisáhl, že udělá vše pro to, aby budoucím školákům zajistil důstojnější podmínky. Díky stipendiu se později přestěhoval do Berlína, kde sbíral praktické zkušenosti v oboru tesaře, a ve svých třiceti letech mohl konečně nastoupit na vysokoškolská studia vysněné architektury na Technické univerzitě v Berlíně.

Vždy prý pociťoval velkou odpovědnost vůči své rodné vesnici a tamní komunitě, ve které jsou si všichni jednou velkou rodinou. Proto se už během studií rozhodl založit vlastní nadaci, se kterou sháněl prostředky pro svůj první projekt – budovu základní školy v osadě Gando, jejíž výstavba v roce 2001 vyšla na méně než milion korun. Budova má všechny charakteristiky také jeho dalších realizací, které za tu dobu v afrických státech dokončil. Je postavena z cihel z místní zeminy, převislá kovová střecha pomáhá přirozené výměně vzduchu a regulaci teploty, pracuje s přechodovými prostory mezi interiérem a exteriérem, které poskytují blahodárný stín. I přes primitivní stavební technologie dostupné v tomto odlehlém kraji vykazuje však stavba také nepopiratelné estetické kvality, které spolu s chytrým a inovativním řešením z ní dělají opravdovou architekturu. Realizace školní budovy vzbudila značnou pozornost odborníků z celého světa, takže Kéré začal cestovat po přednáškách v zahraničí a vydělané peníze investoval do dalšího stavebního rozvoje vesnice, kde později vyrostlo také bydlení pro učitele i knihovna. Úspěch mu umožnil také založení vlastního architektonického studia Kéré Architecture v Berlíně.

Proces rozhoduje

„Francis Kéré je průkopníkem architektury, která je udržitelná vůči planetě a jejím obyvatelům, v extrémně chudých a nerozvinutých zemích. Je stejnou měrou architektem i služebníkem, který zlepšuje životy bezpočtu občanů v částech světa, na které se občas zapomíná,“ stojí v odůvodnění udělení prestižní Pritzkerovy ceny právě Francisi Kérému. „Prostřednictvím staveb, které prokazují krásu, skromnost, odvahu a invenci, a poctivostí své architektury i svým jednáním Kéré s grácií naplňuje poslání této ceny.“

V ocenění, kterému se přezdívá Nobelova cena v oblasti architektury, porota také zmínila, že Francis Kéré si plně uvědomuje, že architektura není jen otázka výsledné stavby, ale celý proces vedoucí k jejímu vzniku. Budování jeho afrických staveb totiž zajišťují výhradně místní lidé, kterým architekt osobně poskytuje odborné znalosti a dovednosti, čímž získávají šanci najít pracovní uplatnění a vymanit se z všudypřítomné chudoby. Architektura v podání Francise Kérého dává jasně najevo, že primárním cílem snažení architektů nemusejí být jen estetická kritéria, ale opravdová a přínosná pomoc při řešení globálních problémů.