Další střelivo pro kulturní války. Spisovatel Blake Bailey (mj. autor oceňované biografie amerického spisovatele Johna Cheevera) letos publikoval životopis ikonického amerického autora Philipa Rotha. Protagonista jeho knihy mu ten úkol svěřil před svou smrtí v roce 2018. Kniha to byla velice očekávaná a taky komerčně úspěšná, dostala se do žebříčku bestsellerů The New York Times, což se biografiím spisovatelů často nestává, i kritiky byly vesměs příznivé.

Pak se ale objevila obvinění na Baileyho adresu – jako učitel prý měl vést nevhodné hovory s třináctiletými žačkami a jaksi si je připravovat pro sexuální vztah v době, kdy už dosáhly plnoletosti, později vystoupila jedna nakladatelská pracovnice s tvrzením, že ji Bailey znásilnil, když oba přespávali v bytě jednoho recenzenta. V reakci na obvinění nakladatelství W. W. Norton nejprve zastavilo propagaci knihy a posléze ji úplně stáhlo z oběhu, podobně i sedm let staré Baileyho memoáry. Částku ve výši zálohy vyplacené „problematickému“ autorovi prý věnuje organizacím, které pomáhají obětem sexuálního násilí.

Témata k debatě jako kdyby byla všem jasná: je možné spojovat autora a dílo? Mají být publikovány jenom knihy morálně nezpochybnitelných lidí? Je ohrožena svoboda?

Baileyho obvinění ještě nebyla prokázána, instituce – vydavatelství, komerční firma – se už ale nějak zachovala. Podobných případů se už stalo hodně a hodně se jich ještě stane. Podstatná otázka ale je, proč firmy, zdaleka ne jenom vydavatelské, na tuhle vlnu tak ochotně naskakují, jestli je to jenom ideologické poblouznění, nebo naopak zbabělost či vypočítavé nadbíhání dobové módě.

Obhájci soudobé „kultury rušení“ v té souvislosti zdůrazňují, že lidé, kteří vůči podobným krokům, jako je stažení Baileyho knihy, protestují, vlastně nerespektují svobodu firem vydávat, co chtějí, v jiných případech zaměstnávat, koho chtějí. A jako jejich motiv uvádějí obavu o pošpinění vlastní reputace a taky strach z obchodních dopadů, vydavatel „špatných“ knih může utrpět velkou ztrátu, protože společnost chce něco jiného, a když se požadavkům společnosti nepřizpůsobí, může na to šeredně doplatit.

Oba ty argumenty jsou přinejmenším sporné. Jistě, nakladatelství nemusejí vydávat knihy, jež vydávat nechtějí. Jejich skutky a rozhodnutí jsou ale stejně kritizovatelné jako rozhodnutí a skutky jiných lidí a institucí. A pokud vycházejí ze značně podivného (opět mírně řečeno) chápání literatury a umění, je to věc přesahující obchodní strategii toho kterého podniku, zvlášť když se takový pohled stává nejenom v knižním byznysu normou.

Představa, že se tak děje kvůli tlaku zezdola, nárokům společnosti, je samozřejmě pomýlená, pokud tedy pojmem společnost nerozumíme „pár permanentně vytočených lidí na Twitteru“. Nikdo, kdo vydal knihu, proti níž se z těch či oněch důvodů vedla kampaň, na tom neprodělal. Dosah špatné publicity, která tak mohla vzniknout, se týká jen v celospolečenském kontextu úzké vrstvy lidí, těch hlasitěji se projevujících obyvatel světa mediálních a kulturních elit. Z obchodního hlediska bylo stažení Baileyho knihy (a dalších) hloupost. Ne ale z mocenského. Přistoupit na ideologii, která vyžaduje permanentní čistku, nesmlouvavé trestání lidí za to, že třeba v pubertě něco napsali na sociální sítě, totiž firmy, jejich vedení, mocensky velice posiluje. Už neplatí, že šéfovi není nic po tom, co jeho zaměstnanci (nebo v případě vydavatelství autoři vázaní ve smlouvě „morální klauzulí“) dělají po večerech, co si myslí, o čem kde mluví. Teď jsou pod vlivem jeho moci nepřetržitě, šéf se stává šéfem i mimo pracovní dobu, je nadaný pravomocí vykonávat permanentní dohled a v případě potřeby trestat. Není divu, že šéfové proti téhle nové definici vlastní role nijak moc neprotestují. A je samozřejmě paradoxní, když jim v té roli aplaudují lidé, kterým jinak naskakuje kopřivka, když slyší slovo kapitalismus.