„Jak je na tom současná česká architektura? Moje odpověď zní, že žádná neexistuje,“ otvírá svým kousavým tvrzením architekt Petr Hájek novou ročenku české architektury. Tu každý rok sestavuje jeden tuzemský praktikující (a nutno dodat respektovaný) architekt nebo architektka a pomocí třicítky vybraných realizací prezentuje to nejlepší, co naše scéna během posledních dvou let vyprodukovala – z těchto důvodů se na ni pokaždé soustřeďuje velká pozornost odborné veřejnosti.

Něco za něco

Očekávání přitom nebudí jen finální seznam vybraných projektů, ale také úvodní text autorů ročenek, ve kterých odkrývají svůj pohled na českou soudobou architekturu i aktuální dění. Někdy jsou autoři ve volbě slov opatrnější, jindy se snaží upozornit na důležitá témata a trochu rozproudit odbornou debatu. Padesátiletému profesorovi a vedoucímu ateliéru Petr Hájek Architekti se podařilo trochu rozčeřit vody výše citovanými slovy. Spíš než o uštěpačnou kritiku jde ale o lakonické konstatování. Důvodem absence nějakých jasně definovatelných rysů české architektonické tvorby je podle Hájka obecně globalizace, média a používané stavební technologie, stírající národní hranice také v architektuře. Snadná dostupnost informací o stavbách z celého světa přináší v Hájkových očích pozitiva i negativa – náročnější veřejnost a celkovou kultivaci oboru, na druhé straně bezduché kopírování zahraničních vzorů a trendů ve znamení univerzální pinterestové estetiky.

Autoři ročenek hledají vlastní klíč k finálnímu výběru konkrétních projektů. Petr Hájek, držitel titulu architekt roku 2018, v úvodu publikace nastínil hned několik témat a zásad, které v architektuře považuje za důležité. Selekce realizací má tato témata reprezentovat. Díky tomu v publikaci narazíme na několik překvapivých počinů (nikoli pouze staveb), které by se jinak do přehlídek architektury nedostaly (třeba loňský happening v podobě prostřeného stolu na Karlově mostě). Hájek je znám jako experimentátor, který se vyhýbá konvenčním řešením a rád hledá nové cesty, hlavně co se týče technologických řešení. Architekturu přitom považuje za „ryzí umění“ umožňující víc cest k řešení jednoho úkolu, přičemž rozmanitost a barvitost přístupů oceňuje na tvorbě svých kolegů nejvíc – a výběr projektů tomu odpovídá.

Hospodář antropocénu

„Experiment je podobně a často jako utopie vnímán jako něco nebezpečného. Něco, co děsí dobrého hospodáře potenciálním plýtváním. Proč experimentovat, když existují prověřené modely?“ ptá se Hájek jízlivě s poukazem na svázanost dnešní tvorby různými předpisy a technickými parametry. Význam utopie vidí ve snaze hledat ideální architekturu a v touze po dokonalosti, experimentování pak obhajuje jako prostředek vývoje a posouvání hranic. Proto se do ročenky rozhodl zařadit třeba pražskou vinárnu, kde vás obslouží robot, nebo muzejní expozici věnovanou horolezectví, po které mohou šplhat i sami návštěvníci.

Ve výběru důležitých témat se Hájek nemohl vyhnout ani životnímu prostředí. Autor ročenky tvrdí, že ve věku antropocénu, kdy hrozí vyčerpání přírodních zdrojů, změna klimatu i kolaps ekosystémů, by se měli architekti po boku vědců aktivně zapojit do hledání řešení krize. Možnosti vidí v nových typologiích staveb i materiálech, přičemž výrazně přispět mohou i poznatky biotechnologie. Stále rostoucí důraz na šetrnost a ohleduplnost (k okolí i klimatu) je vidět také v tvorbě českých architektů – jen se občas bohužel schovává za populistická gesta ve formě ozeleněných fasád, jejichž přínos je většinou ryze estetický.

Petr Hájek platí za originálního architekta s originálními myšlenkami – z toho důvodu je trochu škoda, že počet načrtnutých témat neredukoval, aby se čtenář mohl ponořit hlouběji do problému. Na stránkách ročenky najdeme také velmi kritický rozhovor se známým urbanistou Romanem Kouckým, autorem (stále) připravovaného nového územního plánu pro Prahu, a nechybí ani tradiční přehled nejdůležitějších oborových událostí uplynulého roku nebo komentáře. Díky tomu ročenku ocení všichni, kdo se chtějí na české scéně zorientovat i prohloubit své znalosti.