Dne 11. listopadu 2022 se v Divadle Husa na provázku konala premiéra inscenace Vykouření naší kauzy a vaší kauzy, která v režii Jiřího Havelky a na podkladě jeho scénáře, na němž se podílel celý tvůrčí kolektiv, evokovala události, které před více než čtyřmi lety rozbouřily brněnské divadelní ovzduší. Podnítila je představení dvou her: Prokletí byla scénická variace na text polského dramatika Stanislava Wyspiańského, vyprodukoval a přivezl ji varšavský Teatr Powszechny, v Huse na provázku se dávala 24. května 2018. Naše násilí a vaše násilí přivedl na svět slovinský soubor Mladinsko gledališče a Brňané je mohli vidět o dva dny později v témže sále. Obě představení spadala do rámce Festivalu Divadelní svět Brno 2018 a režíroval je chorvatský režisér Oliver Frljič. Předcházela ho pověst tvůrce kontroverzních jevištních děl, z nichž české obecenstvo už jeho Prokletí vidělo, a to 27. října 2017 v pražském Divadle pod Palmovkou.

Tento výtvor, překypující výpady proti katolické církvi, adresovanými mimo jiné papeži Janu Pavlovi II., po smrti svatořečenému, vyvolal už při své varšavské premiéře protichůdné ohlasy v polské metropoli i mimo ni. Kromě protestů byla v Krakově uspořádána modlitba jako útěcha věřících, dotčených proticírkevními útoky. Naproti tomu se režiséra zastala varšavská radnice a zachovala mu důvěru i funkci šéfa Teatru Powszechného. Příznačné přitom je, že pražské představení hry Prokletí nevzbudilo nejmenší náznak rušivých projevů. Podle dobového svědectví někteří diváci na závěr tleskali, jiní navíc s nadšením povstávali, jiní však netleskali vůbec.

Zato v Brně se už v dubnu 2018 schylovalo k mimořádným reakcím, ačkoli nikdo z reagujících žádnou Frljičovu inscenaci neviděl. Preventivně se od nich na 113. plenárním zasedání České biskupské konference v Nitře distancovali biskupové českých a moravských římskokatolických diecézí. Na dubnovém zasedání Zastupitelstva města Brna se ozval návrh, aby bylo představení hry Naše násilí a vaše násilí zrušeno (stručný popis diskuse přináší program k inscenaci Vykouření). Byl sice zamítnut, ale 1. náměstek primátora Petr Hladík (KDU-ČSL) se obrátil na ředitele Festivalu Martina Glasra s osobní výzvou, aby uvedení zvážil. V diskusi na zasedání zazněl i náznak mocenské hrozby: město může, ba snad i musí regulovat počiny, které dotuje.

Hrozba vyzněla naprázdno. Ředitel Glaser pochybnosti o smluvně zajištěném představení odmítl – jde ostatně o dílo předvedené v řadě evropských měst. Odpor se však odrazil jinde, a to v praktických krocích. Kdo je inspiroval? Mohly vzniknout ryze spontánně? Představení Prokletí pohoršilo některé diváky scénou felace, prováděné na soše Jana Pavla II. Před budovou divadla se před představením Našeho násilí a vašeho násilí shromáždili znepokojení věřící. Jejich skupina, vybavená vstupenkami zakoupenými v předprodeji – bylo dávno předem vyprodáno, autor těchto řádků projevil zájem pozdě a dovnitř se nedostal –, zasedla v hledišti stejně jako přibližně dvě desítky svalnatých členů a sympatizantů hnutí takzvaných Slušných lidí. Podle vyjádření přítomných recenzentů vypukly protesty při výstupech, kdy došlo k vytažení české vlajky z vaginy a kdy herec, údajný představitel Ježíšův, nejspíš však symbol hřešících křesťanů, znásilňuje muslimku. Věřící pískali na píšťalky, „Slušní lidé“ hlučeli a protestující vstoupili na jeviště. Protože tím bylo představení násilně přerušeno, vyvedla přivolaná policie výtržníky ze sálu.

S mečem mezi loutky

Vybavila se mi epizoda z proslulého Cervantesova románu, v níž don Quijote de la Mancha navštíví loutkové divadlo a nedokáže pasivně přihlížet utrpení, kterému čaroděj vystavuje princeznu Micomiconu. Rytíř smutné postavy vtrhne s mečem mezi loutky a způsobí ničivou řež, které padne za oběť značná část divadelního zařízení. Jenže motiv jednání bludného hrdiny není ničivý. Z titulu svého zvoleného životního poslání sympatizuje s trpící dámou, chce ji osvobodit, a to okamžitě. Nemá trpělivost s divadelním příběhem, který spěje k témuž cíli, ale až po dramatických peripetiích. Ochotně je přijímá publikum včetně dětí, ale don Quijote postrádá smysl pro uměleckou složitost: nevyvinul si jej, nezvykl si chodit do divadla, a tak scénu prožívá jako osobní a bezprostřední situaci.

Na rozdíl od něho přišli „Slušní lidé“ a předem zaujatí věřící do divadla z jiných pohnutek: představení narušit a zrušit. Otázka jeho umělecké hodnoty, kterou se zabývali recenzenti, ustoupila do pozadí. Prvořadý problém tkví v násilném vystoupení proti divadlu, v činu absurdním a zbytečném, založeném na nedorozumění, které zavinila neznalost. Protestující nevěděli ani vědět nemohli, že se před nimi rozvíjí scénická skladba, jejíž smysl bývá často v rozporu s jednotlivými detaily: výsledný tvar je doceluje ve jménu hlubšího poznání. Neznali, nemohli znát text hry, která končí všestranným odpuštěním a smírem, a netušili, že velká část známých divadelních příběhů je vybudována podobně nebo stejně: dílčí výjev přímo kontrastuje se závěry, ke kterým směřuje jevištní děj. Thébský vladař, omezený svým sebevědomím, hodlá pátrat po příčinách špatného stavu své země, a ani vzdáleně ho nenapadne, že je sám jeho příčinou. Dostane se mu tragického prohlédnutí, po němž se potrestá vlastním oslepením a zákonitě ztratí vládu. V jiné hře, tentokrát tuzemské Maryše bratří Mrštíků, se otec chová vůči dceři jako diktátor a přinutí ji provdat se bez lásky. Další děj ho usvědčí ze spoluviny na dceřině vražedném skutku: dá mu ji sice opožděně, ale krutě rozpoznat.

Sotva se dnes mezi návštěvníky divadla, pokud nejsou předem podnícenými nováčky, najde někdo, kdo by protestoval po prvních replikách. Diváci si zvykli vyčkat na konec, kdy se teprve završí dramatické sdělení. V minulosti ovšem nebývala taková trpělivá snášenlivost obvyklá. Dávní křesťané se prý Sofoklově tragédii od začátku smáli. Její osudovost jim byla cizí. Jiný příklad dali moravští vlastenci tím, že se účastnili širokého tažení proti dramatu Gabriely Preissové: popudila je Kostelnička, která tajně zavraždila novorozence své neprovdané pastorkyně, aby jí umožnila vyhnout se hanbě za nepožehnané početí a uzavřít manželství. Námitka, která přispěla k tomu, že inscenace Národního divadla musela být bez ohledu na očistné finále stažena, záležela v přesvědčení, že takoví lidé na Moravě nežijí.

Poslední a snad i jediný nesmyslný prvorepublikový zákrok proti divadlu se v roce 1935 týkal jevištního ztvárnění próz Roarka Bradforda Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti a Starej zákon a proroci, a to pod společným názvem Zelená pastviska. Šlo o vyprávění biblických příběhů, prostoupené jak svěžím humorem, tak upřímnou vírou, zabarvenou srdečnými a neobyčejně poetickými prostořekostmi. Inscenaci připravila Mahenova činohra. Brněnská konzistoř dosáhla úředního výroku, že k premiéře nesmí dojít. Odehrála se až 23. 3. 1963 v režii Aloise Hajdy a na scéně Aloise Mikulky. Byla přijata neobyčejně příznivě.

Od třicátých let minulého století u nás platilo, že proti divadlu zasahují nacisté a komunisté. O konfliktu umělců s katolickou církví jsme občas čítali ve zprávách ze západní kultury. Režisér Guido ve filmu Osm a půl (1963) velkého křesťana Federika Felliniho vyslechne mínění církevního hodnostáře o umění a ke shodě nedospějí. Starý a nevrlý postoj k autorovi, který se chopí tématu, jež církev považuje za svou doménu, ožil u nás na veřejnosti po roce 1989 poprvé, když jeden moravský výtvarník vystavil tuším v Břeclavi cyklus obrazů znesvěcujících Ježíše. Jestli se jako tehdejší ministr kultury dobře pamatuju, obešel se malířův výkon bez zákazu.

V roce 2018 se střetnutí vyhrotilo: kardinál Dominik Duka, český primas a arcibiskup pražský, aniž zhlédl brněnské provedení Frljičovy inscenace, vyjádřil oficiálně podporu jejím ničitelům a schválil a pochválil jejich barbarské počínání. Kromě toho spolu s advokátem Ronaldem Němcem podali 11. července žalobu na brněnské Centrum experimentálního divadla, které mimochodem nebylo pořadatelem obou napadených představení a jen poskytlo festivalu provázkovský sál o dvou stech sedadlech. Kardinál Duka se vyslovil takto: „Reprezentuji katolickou církev, ale předně miluji Krista jako člověk. Postup divadla silně zasáhl do mého vyznání, a proto se obracím na soud, aby rozhodl, co je ještě umění, a co již je jen úmyslné poškozování jiné osoby a mých práv.“

Takový soud neexistuje

Jde o dalekosáhlé stanovisko, naštěstí provázené nesouhlasem některých svobodomyslných katolíků. Hlava české katolické církve si osvojila právo soudit a zatratit dílo, které nezná, přesněji řečeno: zná jen z doslechu, a ten je vždy naprosto nespolehlivý. Kardinál se pokládá za obdobně oprávněného odsoudit knihu, kterou nečetl, obraz, jejž neviděl, a hudební skladbu, kterou neslyšel. K tomu, aby si utvořil názor, nic nazírat nepotřebuje. Stačí, že miluje Krista a má na to i úřad. Od soudu očekával, že formou rozsudku rozliší umělecký obraz od pouhé provokace. Je to marné očekávání. Takový soud neexistuje, ani kdyby předmět svého posouzení znal hlouběji než nejlepší odborná kritika.

Jistě je možné negativně se vztahovat k divadlu, o němž je známo, že k některým široce uznávaným hodnotám soustavně přistupuje kriticky, nebo je dokonce perzifluje. Divák, kterému je to proti mysli i srdci, takové divadlo nenavštěvuje. Nejtěžšího barbarství se zato dopouští, kdo ho k návštěvě vyzývá a štve a zneužívá k tomu neznalé bližní. Neméně scestné je označit jejich násilné chování za projev křesťanské morálky a apel k lidské ohleduplnosti.

Soud obojí instance žalobu pánů Duky a Němce zamítl a stejná byla reakce Nejvyššího soudu na dovolání žalobců. Kardinál to prohlásil za rozhodnutí srovnatelná s verdikty komunistické justice. Nejenže tím znovu zaštítil násilné vystoupení proti samé povaze soudobého umění a soudobé kultury, ale nepřímo vznesl nárok na spravedlnost, definovanou jinak než současným demokraticky přijatým zákonem: katolická církev a její členové mají zřejmě požívat vyšší ochrany a vyšších práv než ostatní složky společenského života, které zakladatelským slovem neposvětila božská autorita.

Za tímto nárokem se podle mě skrývá vidina moderního křesťanského státu, katolicity nastolené a zajišťované vládou, jak ji uplatňovali Franco nebo Mussolini a jak po tom volají někteří soudobí politikové. Vlivný polský poslanec Evropského parlamentu Ryszard Antoni Legutko koncipuje příští státní moc jako trojdílnou strukturu, jejíž zákonnou komponentou se stane církev, a maďarský premiér Viktor Orbán se v manifestačním proslovu povýšil na duchovního sjednotitele národa, který litera zákona zavázala ctít své křesťanské kořeny.

Inscenace Vykouření naší kauzy a vaší kauzy, které zavdalo podnět k tomuto zamyšlení, přistoupila k reflexi událostí spojených s Frljičovými představeními velmi šťastně: s chytrým nadhledem a humorem. Režisér Jiří Havelka inspiroval herce ke komice založené na vážném podání, jímž docílili, že se obecenstvo smálo a bavilo. Začátek představení byl stylizován jako zadýmení jeviště i hlediště voňavým kadidlem, jehož zdroj drželi v rukou účinkující, sem tam navíc s nějakou mešní rekvizitou: dojem vymítání zlého ducha byl dokonalý.

Vladimír Hauser se poté seriózně pojatou řečí představil jako člen divadla, na jehož jevišti došlo k pohoršlivé scéně. Text byl přitom s pomocí refrénů konstruován tak, že navozoval smích. Následoval souvislý proud hereckých akcí, vybudovaný na vynalézavých asociativních vazbách a čerpající z tradic básnivého divadla. Demonstroval svobodu, jež dovoluje pojednat jako komickou každou postavu a situaci, i tu, kterou nemalá část společnosti tabuizuje nebo uctívá, ne-li přímo zbožňuje.

Předmětem komického zobrazení se tak stal Ježíš, kostým vedl k mariánské hrdince, ke kardinálovi, kvadrátek k farářovi, burka k islamistům, odehrály se několikeré stylizované náznaky znásilnění, které například v analytickém rozhovoru probírala dvojice herců, ležících jeden na druhém. Kratičce jsem zachytil Milana Holendu v bílém obleku a bílé čepici masaryčce: třímal v ruce hlavu bělouše a odkazoval na našeho prvního prezidenta. Diváci byli rovněž uvedeni do sémiotiky a estetiky znaku. Dočkali se i narážky na skandalizovaný výjev z Prokletí – vynětí bílé obdélníkové textilie zpod sukně. Úchvatně uličnické poetické sekvence vytvořily režijní a herecký koncert, který několikrát vybízel k potlesku na otevřené scéně, ale nedovolily to ukázněné a přesně navazované výkony, respektující celistvost předváděné skladby.

Chruščov inspirovaný Goebbelsem

Ve druhé části herci zasedli vedle sebe za společný stůl a obrátili se k divákům s monology, které reprezentovaly různé postoje k myšlenkám a motivům, jež souvisejí s ústředním tématem reflektovaných událostí. Jan Kolařík pronesl sugestivně zaujatou promluvu muže, který si osobuje právo soudit, aniž se seznámil s předmětem soudu. Ví, že – obrazně řečeno – moře je slané, a nemusí jej tedy na důkaz vypít. Tereza Volánková odmítla moderní umění s odůvodněním, které se blíží goebbelsovskému argumentu, že artefakty vzniklé v avantgardistickém znamení jako by zplodil osel, jehož ocas namáčeli v barvách a na dosah mu umístili malířské plátno – argument zřejmě nevědomky převzal Chruščov ve vystoupení na výstavě v moskevské Manéžné 1962. Z úst Terezy Marečkové zazněla autentická stížnost: jako ateistka je denně urážena setkáními s náboženskými symboly a projevy. Ozvalo se i horoucí křesťanské krédo a vedle něj polemické zpochybnění dotací, poskytovaných divadlu z peněz daňových poplatníků, zatímco by si na svůj provoz mělo plně vydělat. Růžena Dvořáková se ostře přimluvila za tvorbu založenou na konfliktu a orientovanou současně a politicky – Čechova podle ní dnes hrát nelze. Přesvědčivě zapůsobila právnická interpretace věci, podaná záměrně suše.

Přiznávám, že jsem vystoupení jednotlivých herců chápal jako přesvědčivě ztělesněné role. Pochybným a nepřijatelným stanoviskům jsem naslouchal jako plaidoyerům ďáblových advokátů, kteří své klienty usvědčují z falešných myšlenek. Byl to podle mě inscenovaný sen o dialogu parťáků a parťaček, zároveň o střetnutí se skutečností, jak mají k sobě daleko. Ale kdoví, možný je i doslovný výklad. Za nespornou pokládám devízu, která z představení vyplynula: divadlo bývá mnohem moudřejší než jeho tvůrci a mnohokrát bohatší než fakt, že moře je slané. Takový fakt je totiž jednoduše ověřitelná „evidence“, zatímco jde-li o pravdu, musíme ji hledat, a to společně, protože se nachází mezi námi.

Inscenace Vykouření naší kauzy a vaší kauzy na evokované události odpověděla oslavou divadla a vyznáním svobody a touhy po občanském porozumění. Z třaskavého námětu se zrodil jedinečně silný zážitek: radost být při tom.