Když přijde řeč na věhlasného architekta a jízlivého kritika společnosti Adolfa Loose (1870–1933), vždy se diskuse stočí k jeho mylně interpretovanému prohlášení o „ornamentu a zločinu“. Na rozdíl od svých kolegů, pravověrných modernistů a funkcionalistů, ale Loos nestavěl na piedestal pouze bezvýhradnou funkčnost a racionálnost. Šlo mu o něco jiného. Ke konci roku si připomeneme sto padesát let od narození tohoto československého architekta, který mnohé ze svých nejlepších děl zanechal v několika českých městech.

Krok vpřed

Adolf Loos o sobě s hrdostí prohlašoval, že je Evropan, kosmopolita. Necítil se jako Čechoslovák, ačkoli se narodil v Brně a studoval v českých městech, ani jako Rakušan, přestože si mezinárodní renomé získal během působení ve Vídni na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Rád cestoval a nasával inspirace různými kulturami. I proto se vymyká jednoznačnému zaškatulkování do konkrétního stylu a na jeho realizacích je to jasně vidět. Zvenku strohé až puristické obálky staveb v sobě ukrývají neobyčejně bohatý svět plný barev, překvapivých prostorů a noblesních přírodních materiálů.

Syn brněnského kameníka nedosáhl velkého formálního vzdělání. Studium na drážďanské univerzitě oficiálně ani nedokončil, raději odešel na pár let do Spojených států, kde se během individuálního studia architektury živil mimo jiné umýváním nádobí. Po příjezdu do Vídně proslul jako břitký kritik tehdejších společenských poměrů, servítky si nebral především vůči životnímu stylu a vkusu měšťanů. Své populární eseje publikoval v několika periodikách, založil i vlastní časopis. Za své názory i odvážné architektonické návrhy sklízel pochopitelně silnou kritiku. Díky své neústupnosti se ale stal jedním z nejuznávanějších architektů a (do jisté míry i intelektuálů) své doby. Zvláštní pozornost si získal jeho text nazvaný Ornament a zločin (nikoli Ornament je zločin, jak bývá často zaměňováno), který se zařadil mezi nejvlivnější architektonické eseje minulého století. Loosovi v něm nešlo o pouhé zamítnutí ornamentu z estetických důvodů, spatřoval v něm marnotratnost, „nehospodárné“ zacházení s materiálem, energií a lidskými zdroji. Požadoval skoncování s přehnanou zdobností nikoli pouze budov, ale všech věcí denní potřeby včetně třeba nepohodlného oblečení. V reakci na tehdejší společnost a prosazovanou secesi tvrdil, že ornament se pojí se zvrhlostí, a svůj postoj odůvodňoval tím, že spolu s rozvojem kultury mizí ornament ze všech předmětů, takže jeho prosazování způsobuje jen celospolečenský krok vzad.

Zjednodušeně řečeno, lidé mají krásu spatřovat ve formě, a nikoli v závislosti na zdobnosti, která brzdí celkový pokrok. Loos měl obrovský cit pro pozorování obyčejných věcí, extrémně ho zajímala práce s nejrůznějšími materiály, osobně jezdil do mramorových lomů, navštěvoval řemeslné dílny i v zapadlých vesnicích a hledal schopné lidi, kteří dokážou zrealizovat jeho nápady. Často také dal na názor tesařů, protože si vážil jejich dovedností. Zároveň to ale byl silný perfekcionalista, který se snadno rozzuřil nad sebemenší změnou a hlídal každý centimetr.

Scénograf architektury

S jistou nadsázkou můžeme říci, že Loos interiéry svých bytů a domů pojímal jako scénograf. Promýšlel totiž, jak bude prostor působit nejen na majitele, ale i na všechny návštěvníky a jak jej budou vnímat po tělesné i vizuální stránce. Loos dokázal bravurně pracovat s odlišnou atmosférou konkrétních částí prostoru. Využíval přitom své neobyčejné znalosti materiálů, různých druhů dřevin i kamene, ale především pro to vyvinul svůj originální prostorový koncept, tzv. raumplan, který využívají i mnozí současní architekti. Raumplan spočívá v tom, že architekt nedělí vnitřní prostor domu plošně do pater, ale do rafinovaně variabilní sestavy různě vysokých a velkých prostorů podle toho, k čemu mají sloužit. Loos to zdůvodňoval tím, že třeba koupelna nebo ložnice nepotřebují mít tak vysoký strop jako obývací pokoj. Lze si toho všimnout už z rozvržení oken na fasádě, ze kterého nelze určit, kde je jaké patro, je to zkrátka taková prostorová skládačka vyžadující důmyslné promyšlení celého vnitřního prostoru.

Loos oproti vyhraněným funkcionalistům nechápal obytný prostor jako ryze utilitární „stroj na bydlení“, a neváhal proto použít například falešné dřevěné trámy nebo sloupy, které ve skutečnosti nic nenesou. To se projevovalo i v samotných stavebních nákladech. Jak zmínil jeden jeho kolega, za realizaci jednoho Loosova bytu by se prý dal postavit pěkný samostatný dům. O výjimečnosti Loosových realizací se může kdokoli přesvědčit na vlastní oči. V Praze lze navštívit Winternitzovu vilu nebo Müllerovu vilu, jednu z jeho nejvýznamnějších realizací vůbec, v Plzni pak několik bytů. Jsou to úžasné zážitky.