Film Tiché místo režiséra a herce Johna Krasinského je zvláštní a velmi vzácný úkaz – snímek, ve kterém je dobře vlastně všechno včetně věcí, které v něm dobře nejsou, které jsou třeba docela pitomé. Tiché místo je velice zábavná pakárna, rozumně dlouhý a vtahující film, založený na nesmyslné premise, kterou ale důkladně vyždímá, snadno čitelnými a adekvátně vykreslenými postavami, někdy udržuje diváka v napětí, jindy ho skoro rozesměje svou hrdou stupiditou. Zábavný film, efektivní zabiják času, který nepřetéká ambicemi být také o něčem důležitém (i když možná a jenom trochu je).

Mohlo by se říct, že takových je dvanáct do tuctu a dělají se snadno. Velký omyl. Vzniká hodně filmů s ambicí být takové, hodně dalších, kterým tuhle charakteristiku přilepí skupinovému myšlení či reklamním kampaním podléhající recenzenti. Tiché místo takové je, nedá se nic dělat. Je to film chytře blbý, jinak se to říct nedá, ví, kdy má být stupidní, a je schopný do toho v takovou chvíli jít naplno. Jsou chvíle, kdy člověk potřebuje vidět něco přesně takového, v mém případě ta šťastná konstelace zjevně nastala.

Krasinského film má ale ještě jednu potřebnou přísadu – originalitu. Je založený na dobrém nápadu, premise toho typu, která jaksi visela ve vzduchu, je vlastně udivující, že na ní založený film vznikl až teď. Filmová zábava, chtějí-li její autoři strhnout, ohromit, často přehlcuje smysly. Ještě větší pastva pro oči, ještě víc zvukových efektů a bombastické hudby, ještě víc hudby. Klíčovou roli v Krasinského filmu oproti tomu hraje absence smyslového vjemu – ticho. Protože jedině ticho dává čtyřem hlavním postavám šanci přežít. A v těch několika napjatějších sekvencích filmu může zakašlání v zadních řadách sálu diváka docela vystrašit. Tiché místo bývá žánrově zařazováno k hororům, spíš neprávem. Ten film nezapadá do kontextu soudobé filmové hrůzy – je v něm velmi málo krve a vůbec naturalistických záběrů, málo se v něm umírá, nedá se říct, že by autoři projevovali snahu šokovat. Tiché místo taky neaspiruje na vyvolávání existenciálního děsu, zlo v něm není všemocné, vztahy mezi lidskými postavami jsou až idylické, trochu dramatu do nich vnášejí jen okolnosti. Není to beznadějný film. Ale jeho hrdinové to mají nepopíratelně těžké.  

Jsou to manželé Evelyn (Emily Bluntová) a Lee (John Krasinski) a jejich potomci Regan (Millicent Simmondsová) a Marcus (Noah Jupe). Jejich jména se ale člověk dozví až z titulků, protagonisté ve filmu nemají téměř žádné dialogy. Slovo by je totiž mohlo ohrozit, žijí ve světě, kde je velmi nebezpečné vydávat zvuky. Je to svět, v němž už lidí moc nezbylo, byli totiž vyhubeni jakýmisi žravými tvory typu značně přerostlý a bůhvíčím zkřížený futuristický pancéřový pavouk nebo tak něco. Jsou rychlí jako blesk a slepí jako patrona, nijak je to ale nehendikepuje – mají extrémně vyvinutý sluch, jsou schopni zvuk rychle lokalizovat, najít jeho původce a odtáhnout ho za účelem pozdějšího sežrání. Krasinski a spoluscenáristé Scott Beck a Bryan Woods neunavují publikum vysvětlováním, jak k té apokalypse došlo. Mají pro to dobrou výmluvu – jejich postavy nemohou mluvit. A publikum to asi ocení, v kině bývá otravné poslouchat z plátna sáhodlouhou přednášku o tom, jak se nejdřív muselo stát A, abychom mohli sledovat B. A navíc, zrovna v případě Tichého místa by ten výklad musel popisovat děje o dost nesmyslnější a zbytečné otázky (protože bez možnosti rozumné odpovědi) by byly provokující víc, než je obvyklé. Odkud ta stvoření přišla? Z vesmíru? Jak mohli zvládnout mezihvězdnou přepravu tvorové jistě v mnoha ohledech impozantní, ale intelektem nepřesahující žraloka? Jak se jim podařilo bez nějaké další výzbroje vyhladit lidstvo? Jasně – jsou rychlí a člověka si vytáhnou i z auta. Ale taky je možné je zastřelit, když má člověk kliku. Letectva, tankové jednotky a další armádní složky velmocí musely mít tenkrát hodně slabou chvilku. A jak mohly vyjít ty noviny s obrovským nápisem „Přitahuje je zvuk!“, které se povalují na ulici, po níž jdou na začátku hrdinové filmu? To zlí návštěvníci z vesmíru neslyšeli běžet rotačku? Zároveň – povaha katastrofy, jež v Tichém místě postihla svět, je natolik absurdní, až je osvěžující, navíc neodkazuje nijak k jakýmkoli známým problémům současnosti, a tudíž nevnáší do filmu chtěnou závažnost.

Rodina hrdinů žije na farmě v Nové Anglii, vede tam robinzonovskou existenci v líbezné krajině mezi kukuřičnými poli, dospívající Regan je sluchově postižená, její blízcí proto dobře ovládají znakovou řeč – velká výhoda v těch těžkých časech. Postapokalyptický svět v Tichém místě vypadá velice hezky, natáčelo se v babím létě a novoanglické podzimy jsou pověstné svou krásou. Evelyn, Lee a jejich děti jsou poznamenáni neštěstím, k němuž dojde v úvodu filmu, jejich životy ale mají i nějakou pastorální idylickou dimenzi. Důmyslný otec upravil domov a jeho okolí tak, aby se v něm dalo potichu existovat, vymyslel a sestavil různá poplašná zařízení, skenuje éter ve snaze vstoupit v kontakt s dalšími přeživšími, obstarává rodině potravu – dokonale zastává velmi tradičně chápanou roli otce, zaučuje synka, aby jednou mohl roli ochránce rodiny převzít. Maminka se zatím stará o ženské záležitosti, navíc je těhotná, čeká ji porod, který bude muset proběhnout potichu, což je, řekněme, docela výzva. Při všem tradicionalismu rozdělení rodových rolí v Tichém místě si ale autoři dávají zároveň záležet, aby ukázali ženy také jako bojovnice schopné se o sebe postarat samy.

Napětí do filmu vnáší skutečnost, že tahle harmonie existuje ve stavu permanentního ohrožení – ne nějakým za horizontem vzdáleným nebezpečím, ale čímsi neustále přítomným. Vydávat zvuky je lidská přirozenost, symptom života. I z toho nejběžnějšího a nejmírumilovnější úkonu se stává drama, v němž každý okamžik může přinést drsný zvrat. Vyjít si do města je jedna věc, udělat totéž a nevydat přitom ani hlásku je něco úplně jiného. Nebezpečí je doslova na každém kroku – člověk může prostě na něco šlápnout. Zdrojem nebezpečí jsou i lidské city – především bolest, fyzická, od ní není možné ulevit si zaúpěním, i bolest duše, kterou v tichém světě nejde moc sdílet. To, že postavy komunikují většinou ve znakové řeči, filmu velice pomáhá – nemohou se epicky a pateticky „vykecávat“ jako v jiných filmech, posunkové vyjadřování ale snese, když se v něm velké city vyjevují otevřeně a napřímo. Co by v jiném filmu tahalo za uši, je v Tichém místě přijatelné. Film, který pojednává o nutnosti absence zvuku, má tomu odpovídajícím způsobem výraznou zvukovou složku, zvýrazněné ruchy mezi dlouhými pauzami, vynalézavé přepínání perspektiv mezi slyšícími a neslyšící Regan. Snad jenom hudba Marca Beltramiho trochu moc signalizuje ty správné emoce.

John Krasinski ve svém celovečerním debutu, ve kterém hrál navíc hlavní roli, prokázal neobyčejnou zručnost, nepochybně teď bude mít hodně zakázek na výběr. Film velmi elegantně plyne, napětí často pramení z drobností, někdy úsměvných („čechovovský“ hřebík ve schodu, který čeká, až na něj někdo šlápne). Samozřejmě nejpodstatnější jsou u filmů tohoto typu scény, v nichž to hrdinům přestane vycházet a začnou se dít věci. A i ty fungují dobře, zároveň jsou až legračně absurdní – tím, jak se na postavy sypou katastrofy jedna za druhou, ale při vší nesmyslnosti taky zajímavě vymyšlené a invenčně řešené, dobře zrežírované, napínavé a přitom na hranici grotesky (Co ještě schází? Jasně, aby někdo spadl do sila a začal se tam topit v zrní!). Člověk se při jejich sledování trochu směje a zároveň napjatě očekává, co vymyslí dál. V tom ohledu nezklame ani očekávaná porodní scéna, která může směle konkurovat pověstnému „mayskému porodu do vody“ vstoje na jedné noze na balvanu na dně studny rychle se plnící vodou, kolem níž krouží hladová puma z těžko zapomenutelného Gibsonova filmu Apocalypto. Samozřejmě dojde i na velké odhalení nepřítelovy slabiny – to se pak člověk trochu podiví, že tohle nikoho nenapadlo už o hodně dřív, lidstvo by bylo zachráněno, ale zas by byla menší legrace. Kromě toho všeho spektáklu je ale film Tiché místo nesený jednoduchou a srozumitelně podanou emocí – rodina drží spolu. Přesvědčivosti v tom ohledu jistě pomáhá, že filmové rodiče hrají skuteční manželé. Tiché místo samozřejmě není veledílo, představující přelom ve vývoji kinematografie. Na rozdíl od mnoha umělecky ambiciózních současných filmů je ale docela snadné si představit, že se na něj někdo s chutí podívá třeba za padesát let.