Ne že by ta zpráva prošla úplně bez povšimnutí, ale taky se nedá říct, že by obletěla svět a sociální sítě. O článku z holandského deníku De Telegraaf z 3. ledna během týdnů referovalo několik anglicky psaných serverů a taky českých. Teď na tu zprávu opožděně čas od času někdo narazí.

Člověk by si myslel, že zpráva o tom, že rotterdamská policie bude podle své úvahy zabavovat mladým lidem drahé oblečení a doplňky, pokud usoudí, že si na ně nemohli poctivě vydělat, vzbudí větší pozornost. Že se kolem toho strhne mela, že to bude mít pokračování. A ono nic. Čím to?

Zkusme si představit, co by se stalo, kdyby nějaký český policejní šéf řekl: „Podezřelým pravidelně zabavujeme rolexky. Oblečení výjimečně. A to je pro mladé lidi zvlášť statusový symbol. Někteří mladí lidé chodí v bundách za 1800 eur. Nemají žádný příjem, takže je otázka, jak se k nim dostali… To podkopává vládu zákona… Zabavování je proto důležité… Takový drahý kabát je pro ně to, co pro etablovaného drogového bosse rychlý motorový člun. Takže se budeme výslovně ptát po původu.“

To nemají v Holandsku ombudsmanku?

Je to zatím experimentální program, který se má rozjet v jedné rotterdamské čtvrti a bude pod dozorem státního zastupitelství. Ozvali se proti tomu nějací funkcionáři a představitelé NGOs beroucích se za práva menšin – protože se pochopitelně naskýtá obava, že usedlých bílých čtyřicetiletých právníků se policie na původ jejich kabátů ptát nebude. Ale ty námitky zazněly tak nějak pro novináře. Ti taky vyhledali několik běžných občanů, kterým se nová politika nelíbí (a žádného, kterému se líbí).

Troufám si tvrdit, že kdyby s tím přišla policie u nás nebo v Orbánově Maďarsku, v Kaczynského Polsku, v Putinově Rusku, v Trumpově Americe nebo i v Erdoganově Turecku, vypadalo by zpravodajství jinak. Nová taktika policie by byla vnímána jako znak a potvrzení zlověstného politického trendu. Rotterdamskou zprávu se zřejmě nepodařilo nijak navléknout na Geerda Wilderse, a tak nebyla dost zajímavá.

Možná zde vidíme v akci tentýž oblbující mechanismus, který dělá v zahraničním zpravodajství z našich prezidentských voleb další vítězství kandidáta Kremlu, rozbíječe EU a obdoby Donalda Trumpa. Plusy: dává to zprávě snadno pochopitelný smysl, vzbuzuje v médiích vždy vítaný pocit paranoie. Minusy: to, co nezapadá do modelu, nechává stranou, nesnaží se pochopit to, co se skutečně děje, zanechává své publikum ve stavu iluze informovanosti, jež je ve skutečnosti nebezpečnou slepotou.

Na druhou stranu se zpráva nestala ani vítaným důkazem v rukou těch, kteří rádi usvědčují Západ z pokrytectví. Nejela ji RT ani spřízněné weby, jejichž modus operandi je ukazovat Západ jako země v rozkladu, „failed states“ (tuto instrukci výslovně dosvědčila jedna bývalá americká zaměstnankyně RT). To jim nepřijde jako dostatečný obraz zvůle, že z vás v Rotterdamu můžou na ulici svléct oblečení, pokud si neschováváte a nenosíte s sebou účtenky a výpisy z účtů? Zvlášť když se na tom zároveň dá demonstrovat, že Holandsko je ve spárech drogové mafie?

Anebo je ten nezájem způsoben tím, že potenciální cílová skupina by rotterdamský přístup schvalovala, a ještě by si mohla říct, že Holandsko není úplně ztracené?

A přitom by bylo tak zajímavé vědět, co se tam skutečně děje. Toto je Holandsko, země legální marihuany a eutanazie? Anebo puritánská tradice neumírá tak snadno? Holandská republika koneckonců nebyla jen průkopníkem buržoazního, kapitalistického řádu, ale taky politiky veřejné ctnosti, jež neváhala ty, kteří ctnosti nedostáli, podrobovat tvrdému režimu.

A co když rotterdamští policisté cosi vědí? Vědí koneckonců o tom, jak jsou středoškoláci masově používáni jako kurýři pro pašování drog z Belgie, protože v Belgii je zákon na nezletilé krátký.

U nás máme své zkušenosti s místními vyhláškami, které bizarně regulují na první pohled nevinné činnosti ve jménu veřejného pořádku – posedávání na schodech, běhání na zídkách, vynášení grilů na ulici. Máme zkušenosti i s gangy nezletilých. Takže to není tak, že ke vzniku podobných problémů země potřebuje imigrantskou invazi.

Naše centrální struktury od parlamentu přes vnitro po soudy a úřad ombudsmana až po média jsou ovšem mnohem zdatnější ve vysvětlování, v čem vyhlášky nepřijatelně omezují individuální práva, než ve vymýšlení, co dělat s problémem, který stál za jejich zvykem. Jako by lidé ve strukturách byli supervizoři, kteří jako jediní znají dějiny civilizace, a lidé v obcích vždy nebezpeční tyrani.

Není ta zpráva nakonec o tom, že dnes, desítky let po pádu komunismu, nejsou západo- a východoevropské země zas tak odlišné – že nejsou v rozvratu, ale ani ve stavu politické nirvány – a že řeší podobné problémy?