Ve středu 29. listopadu zemřel český ekonom a politik Tomáš Ježek, na zprávu o jeho skonu reagovali s lítostí i lidé, kteří k němu měli ideově daleko. Docela pochopitelně. Ježek byl jednou z tváří české politiky devadesátých let, české transformace, respektive toho lepšího z nich. Na poslední dekádu minulého století se dnes pohlíží hodně kriticky – suverénním vítězem sněmovních voleb se stalo hnutí, jež v té době vidí kořeny všeho zlého v dnešku, „Palerma“. Času bezuzdného loupení, od jehož následků se můžeme osvobodit pouze soustředěným makáním, případně skandovaným aplausem témuž. Antidevadesátkový protizápadní a agresivně ublíženecký étos (dá-li se v tomto případě mluvit o étosu) hlásají i populisté z SPD a – jak jinak – komunisté. Agilní část nastupující generace publicistů to desetiletí vnímá v něčem podobně, jako čas kolektivního poblouznění vším „neoliberálním“, nepromyšlených kroků, jimž bychom se dnes, když už jsme o tolik chytřejší, jistě uměli vyhnout.

Tomáš Ježek v posledních letech taky vystupoval velmi kriticky vůči politickým veličinám té doby (především tehdejšímu premiérovi Václavu Klausovi a okruhu jeho nejbližších spolupracovníků). Nebylo to ale hudrování stárnoucího muže na to, jak mu ostatní všechno zkazili, ale taky nesmlouvavé vzpomínání člověka, který sám dobře ví, že mohl ledacos udělat líp. Tomáš Ježek jistě mohl, v některých ohledech byl možná naivní, přes všechnu svou výraznou přítomnost v tehdejší politice a stopu, již v ní a vůbec v poměrech v zemi zanechal, se nakonec mohl počítat spíš mezi poražené. Nebo přesněji – dneska to tak může působit, za pár let to zas třeba bude působit jinak.

Přirozený talent

Ježek patřil mezi lidi, kteří po převratu českou politiku znovu „vynalézali“. Pochybuji, zda by jeho styl měl dnes šanci. Podobně jako mnoho jiných z první porevoluční garnitury to byl člověk z šedé zóny – o komunistickém režimu si myslel svoje, nějak v něm ale přežíval a snažil se intelektuálně nezakrnět, vzdělával se, překládal. Polistopadová garnitura potřebovala lidi, kteří něčemu praktickému rozuměli nebo o tom aspoň měli nějakou jasnější představu, kariéry byly rychlé, nejenom v politice. A Tomáš Ježek působil jako rychlý člověk, rychle a zapáleně mluvil, úřady pod jeho vedením rychle jednaly, došlo tak ke změně, která byla taky velice rychlá, jakkoliv se to tehdy permanentně nedočkavé veřejnosti tak nemuselo zdát. Pomáhal prosadit restituce, přišel s konceptem tzv. malé privatizace, v jejímž rámci se prodávaly v dražbách malé podniky a provozovny. Měl taky přirozený talent ty skutečně revoluční změny lidem prodat, i když byl politickým marketingem a jeho fígly vpravdě nepoznamenaný. Vystupoval někdy překotně, svoje oponenty uměl setřít, nikdy přitom ale nepůsobil zle či nadutě, spíš jako člověk, který je o něčem velice silně přesvědčený a nemá moc času, zároveň ale v druhých apriorně nevidí nepřátele, nanejvýš lidi, kteří se mýlí. Bylo na něm vidět, že dohadování se o věcech má rád a že ho baví, v televizních debatách působil přirozeně a uvolněně, jako kdyby byly variantou vzrušené debaty u skleničky v nějakém pražském bytě.

Otrocký následovník Klause? Fakt ne

V seriálu Roberta Sedláčka a Pavla Kosatíka České století byl vykreslen jako otrocký následovník Václava Klause, který zaujatě opakuje floskule o volném trhu; při všem respektu k autorské licenci to bylo hodně účelové vyobrazení. V reálu byl Tomáš Ježek jedním z mála, kdo měli odvahu a nervy se Klausovu agresivně dominujícímu stylu postavit. Jistě, oba se zaklínali trhem, Ježek v tom mechanismu ale viděl asi něco jiného než tehdejší předseda vlády. Prostředí, v němž lidé mohou jednat svobodně a mohou dělat svá rozhodnutí za sebe, ale také prostředí, které je bude povzbuzovat k tomu lepšímu, k férovému jednání – třeba proto, že lidé, kteří se v něm pohybují, budou samozřejmě sdílet nějaké morální hodnoty a elementární pravidla. Ježkova teze o nutnosti „útěku před právníky“ nebyla vyjádřením touhy po světě bez pravidel, kde silnější sežere slabšího, ale přesvědčení, že je potřeba jednat rychle, než transformační energie vyprchá (jistě, dnes to nemusí působit zrovna moudře).

Do Ježkova snu o českém trhu nepatřila vekslácká a aparátčická garnitura, která vyšla vítězně z velké privatizace, vnímal jako fatální chybu (anebo důsledek zlovolného plánu), že podmínky velké privatizace byly „cinknuté“ v její prospěch. Bylo to popření toho jeho ideálu, v něčem třeba naivního, podobně jako mnoho z těch dalších snů, kterých tehdy byla plná země. I ty se většinou srazily s realitou, dočkaly se krachu nebo – jako v Ježkově případě – ušpinění.

Zklamání v jeho případě umocnilo i to, že popření ideálů umožnil jeho mnohaletý přítel, v němž podle Ježkova názoru pod vlivem moci a popularity převládlo to horší v něm. Tomáš Ježek, myslím, těmhle svodům odolal, v té poblázněné první půli devadesátých let, kdy si pomalu i ministr zemědělství mohl připadat jako rocková hvězda, to byl docela výkon. Byl při obrovském rozdělování majetku, ale nijak se sám neobohatil, z politiky se postupně vytratil, učil na vysoké škole a studenti si cenili jeho zaujetí.

Americký publicista David Brooks píše o dvou typech ctností. Ty první – pracovní úspěchy a podobně – člověk vypichuje ve svém „cévéčku“, když se uchází o nějaké zaměstnání nebo funkci. Ty druhé zmiňují jeho přátelé a blízcí během pohřebního obřadu (charakter, vztah k lidem). Pracovní životopis Tomáše Ježka je hodně plný, jeho dědictvím je v tom ohledu zásadní změna poměrů v zemi. Přesto se domnívám, že Ježkova slušnost, zaujetí, síla přiznat omyl a další charakteristiky, jimiž se v prostředí vysoké politiky odlišoval, představují jeho dědictví trvalejší.