Jsme uprostřed další covidové vlny. Znovu se mluví o zpřísňování opatření, lockdownech, počítají se nakažení. Proud lékařů varuje, že covid nikdy nezmizí, pokud nemá napáchat škody, bude se potřeba proti němu pravidelně očkovat. Neurotici se již připravují na „nový normál“, kdy nošení roušek v zimě bude samozřejmostí a nemocnice se budou na podzim připravovat na přehlcení. Zbytek našich životů se bude dělit na šťastné krátké léto, kdy si budeme moci užívat posezení s kamarády, a na pekelnou zimu, období vlády čínské chřipky. Historie však naznačuje, že časem virus sám zmizí. Dobrý je příklad „ruské chřipky“ z let 1889 až 1890.

Někteří vědci se domnívají, že ruská chřipka vůbec nebyla chřipkou, ale koronavirovým onemocněním. V roce 2005 skupina belgických vědců zkoumala koronavirus s vědeckým názvem OC43. Dospěla k názoru, že jeho nejbližším příbuzným je jistý dobytčí koronavirus a že k jejich oddělení, tedy momentu, kdy přeskočil z krávy na člověka, došlo někdy kolem roku 1890. Právě tehdy svět zažil jednu z velkých pandemií.

První výskyt „ruské chřipky“ byl zaznamenán ve městě Buchara, tehdy součásti Ruska, v květnu 1889. Šířila se podél železničních tratí a v listopadu dorazila do Moskvy a Petrohradu. Odtamtud se šířila dále do Evropy. V prosinci vypukla nákaza v Paříži, Berlíně, Vídni a Římě. Rovněž v prosinci byly zaznamenány první případy v USA. Východním směrem postupovala nákaza o něco pomaleji, jelikož tam nebylo tak dobré dopravní spojení. V únoru 1890 dorazila do Indie, v březnu do dnešní Indonésie. V dubnu následovalo Japonsko, Austrálie, Nový Zéland, v květnu Čína. Všude se šíření řídilo stejným vzorcem, ohnisky nákazy byly přístavy a velké dopravní uzly.

Byla to nejhorší „chřipková“ pandemie 19. století. Předpokládá se, že na ni zemřel zhruba 1 milion lidí z tehdejší 1,5 miliardy. Mezi nakažené se zařadili ruský car Alexandr III., britský premiér lord Salisbury, španělský král Alfonso XIII. a francouzský prezident. Mezi nejznámější oběti patří princ Albert Victor, vnuk britské královny Viktorie a dědic trůnu. Místo něho se nakonec stal králem Jiří V., děd Alžběty II.

Hypotézu, že „ruská chřipka“ byla ve skutečnosti koronavirové onemocnění, podporují tehdejší záznamy příznaků, které se shodují se symptomy covidu-19. Mezi ty patřila horečka, bolest kloubů a hlavy a napuchlé ruce. Většina lidí se vyléčila po pěti nebo šesti dnech, v některých případech však nemoc pokračovala týdny i měsíce, podobně jako lidé dnes hlásí „dlouhý covid“. Lidé tehdy zaznamenali i ztrátu čichu a chuti. „Ruská chřipka“ se vyhýbala dětem a mladým a naopak nejvíce zabíjela mezi starými, znovu jako u covidu. Jsou hlášeny případy, kdy onemocněl celý učitelský sbor, ale nikdo mezi žáky. Náchylnější byli muži než ženy. Objevily se případy nervového poškození, znovu jde o symptom častější u covidu než u chřipky.

Po první velké nákaze v letech 1889 až 1890 se „ruská chřipka“ periodicky vracela několik následujících zim. Poslední velká vlna je zaznamenána na začátku roku 1895. OC43 však nezmizel, je tu s námi stále. Je jedním ze čtyř lidských koronavirů, které způsobují běžné nachlazení. Dá se očekávat, že tak skončí i covid-19. Vir potřebuje ke svému šíření nositele. Rychle zabít člověka se mu nevyplácí, mrtvý nemůže dále nakazit ostatní. Nejlepší přenašeč je ten, komu víceméně nic není, jen kašle a chrchlá a nemoc tak šíří dál. Proto viry většinou časem ztrácejí svou smrtnost a stávají se více méně neškodnými. K tomu musíme připočítat přirozenou imunitu, kterou si lidé po opakovaném setkání s virem vybudují. Dá se tak očekávat, že covid-19 časem zmírní, my si ho přestaneme všímat a život se vrátí do normálních kolejí. Doufejme, že to bude spíše dříve než později.