Obavy z válečného konfliktu, kterým hrozí Rusko na Ukrajině, dosahují v posledních dnech vrcholu z jejich naplnění. Objevují se tzv. úniky z amerických zpravodajských služeb s datem ruské invaze, naposledy prostřednictvím internetového deníku Politico a zpravodajství německého týdeníku Der Spiegel se uvádělo datum středa 16. února. O několik týdnů dříve zase také německý titul Bild přišel s plány ruské invaze na Ukrajinu. Z východu zase přicházejí zprávy, že americká ponorka operovala v ruských výsostných vodách u Kurilských ostrovů. V Moskvě se u ruského prezidenta Vladimíra Putina střídají francouzský prezident Macron s německých kancléřem Scholzem. Přijetí u ruského prezidenta se dostalo také maďarskému premiéru Orbánovi, který si z Moskvy měl přivézt výhodnější ceny plynu.

O plyn, i když v mnohem větších objemech, jde právě v případě Německa, které nedávno s Ruskem dokončilo plynovod Nord Stream 2, a má tedy do vzájemných vztahů hodně zainvestováno. Německá politika vůči ukrajinské krizi, která je vysloveně nekonfrontační, ale není založena jen na investicích do plynu, navazuje totiž na západoněmeckou Ostpolitik, která už se vyznačuje pochopením a činorodou spoluprací s Moskvou. Zevrubně tuto německou politiku a její současné dědictví popisuje v textu Dlouhý stín německé Ostpolitik Martin Weiss. Také proto není nakonec překvapivé, že jen 49 % Němců si myslí, že za eskalací napětí na Ukrajině může Moskva.

Nijak rezolutní není ani postoj Francie, pro kterou chce Marcon před nadcházejícími prezidentskými volbami získat roli mírotvorce. Z velmocí zní nejsilněji hlas vůči Putinovu Rusku jen z Londýna, který kromě silných vyjádření posílá na Ukrajinu i skutečně účinný vojenských arzenál. Postoj USA je sice silný v rétorice, ke které povzbuzuje i středoevropské země, ale nejlépe její reálný vztah vystihuje aforismus, že Ukrajinu bude podporovat do posledního bojujícího Ukrajince. Zájmy a postoje klíčových velmocí popisuje Ondřej Šmigol v komentáři Hra o Ukrajinu. V tomto kontextu trčí jako zlomený prst výroky ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, který západní svět vyzývá ke zklidnění emocí, žádá důkazy k informacím o začátku ruské invaze, někteří komentátoři proto mluví o tom, že mnozí Ukrajinci mají pocit, že v době Majdanu byli tvůrci dějin, zatímco dnes jsou objektem, se kterým si ostatní hrají.

Ukrajinská společnost není vnitřně celistvá, její významnou součástí je ruská menšina, která má větší loajalitu k Moskvě než ke Kyjevu, a území Ukrajiny je spojeno se silnými historickými traumaty, které se naposledy projevily za druhé světové války. Také není vůbec jisté, zda skutečně existuje vůle většiny Ukrajinců vstoupit do NATO, což je spouštěčem napětí, průzkumy odpovědí na tuto otázku se totiž hodně liší. Nicméně naposledy v pondělí ukrajinský prezident Zelenskyj zájem o vstup země do NATO opět zopakoval. Právě ze strany Německa dostal vzápětí odpověď, že tato otázka není na stole.

Obrovský ruský vojenský arzenál spolu až se 150 tisíci vojáky, který je soustředěný podél ukrajinských hranic, se nerozpustí, pokud Moskva aspoň něco nedostane. Ruský prezident Putin dobře ví, že bojovat za Ukrajinu Západ své vojáky nepošle. Je příliš rozdělen svými vlastními zájmy a pozorností k jiným částem světa. A to o možném vyústění rusko-ukrajinského napětí říká dost.