Prezident Miloš Zeman se dlouho a s jistou hrdostí prezentoval jako člověk nedotčený vlivem moderních technologií. Četl teletext a byl pyšným uživatelem, řekněme co do škály funkcí značně rudimentárního, mobilního telefonu Aligator. Nic proti tomu. Ale lidé se vyvíjejí a i hlava českého státu odhalila kouzlo virtuální světa, stala se pilným uživatelem „informační dálnice“. Došlo při tom sice i k nějakým těm karambolům – viz dětské porno, které do prezidentova počítače propašoval jakýsi „hacker z Alabamy“ –, ale Zeman se nakonec s technologiemi spřátelil: je schopný si na internetu najít zajímavé a nepochybně ověřené informace, díky němu se naučil používat termín „lepšolidé“ – už jen to by stačilo. A kdo ví, jak je to dnes s pověstným prezidentovým Aligatorem.

Dost možná ho vystřídal onačejší aparát značky Huawei. Aby taky ne, když se Miloš Zeman stal – jazykem reklamy řečeno – „tváří“ kampaně firmy Huawei pro Českou republiku. Ze strany čínské firmy se to může zdát jako volba docela odvážná, naprosto protikladná přetrvávajícímu kultu mládí, jež technologie zítřka též asociuje. Byla ale správná, Zeman se Huawei vyplácí, velmi efektivně značku popularizuje a hájí její zájmy. Smlouva mezi Hradem a čínskou technologickou firmou o propagaci výměnou za zařízení ten speciální vztah jenom ilustruje, není jeho podstatou.

Miloš Zeman je odhodlaný bránit Huawei proti komukoliv, třeba i proti českému státu, jeho bezpečnostním složkám. V televizi Barrandov se rozpovídal o nesmyslnosti jejich počínání, když upozorňují na bezpečnostní rizika s firmou spojená. Navíc nám všem mohou přinést nedozírné následky, odvetná opatření, která by mohla postihnout Škodu a PPF. Při představě, že by mohla být ohrožena expanze PPF na trhu spotřebitelských úvěrů v Číně, se jistě sevřelo nejedno srdce. Na otevřenosti, s níž prezident „kope“ za zájmy čínské firmy, by vnější pozorovatel mohl shledat ledacos zarážejícího, zdejší publikum si už ale zvyklo. O motivech hradní oddanosti čínskému režimu (Huawei je jeho „orgánem“) se dá všelijak spekulovat, nakonec je ovšem rozhodující realita – a ta je dostatečně zjevná. Miloš Zeman je při obhajobě svých čínských přátel ochotný zajít do krajnosti, de facto popřít to, co se kolem Huawei ve světě momentálně děje – třeba i ve visegrádském Polsku.

Tuhle do očí bijící neloajalitu si ale prezident může dovolit. Rozhodující část politické scény s ním buď souzní, anebo se zmůže maximálně na vlažnou kritiku. V očích prezidentových stoupenců mu jeho pročínské angažmá neuškodí. Že hlava státu šíří nedůvěru ke státním institucím? Miloš Zeman je přece prezidentem nedůvěry, jejím hlasem. Nedůvěra a nechuť – ke světu, k systému, k druhým lidem – jsou pilíři jeho moci. Navíc ve druhém funkčním období už není vázán ohledy na příští zvolení, může se „pustit ze řetězu“, což činí a zjevně si to užívá. Každý projev nekritické podpory vůči čínským „přátelům“, oddaného posluhování jejich zájmům jako kdyby v něm posiloval iluzi vlastní velikosti.