Film mexického režiséra Alfonsa Cuaróna Roma má ve světě skutečně mimořádný ohlas, nejenom proto, že vyhrál festival v Benátkách. V nadšených recenzích a reakcích filmových publicistů zaznívá, že ten film svým významem přesahuje měřítko ročních bilancí, zaslouží si být zmiňován v kontextu toho nejlepšího, co vůbec kdy ve filmu vzniklo. Nejeden s historií filmového umění obeznámený kritik označil Cuarónův snímek za vůbec nejlepší, jaký v životě viděl. Vážná tvrzení. Jestli má Roma „čáku na věčnost“, dnes asi rozhodnout nemůžeme. Jak minulý měsíc napsal John Podhoretz v bilancujícím článku o čtyřiceti letech své dráhy filmového recenzenta: „Jestli vůbec existuje nějaká bolestná pravda, již jsem poznal za čtyři dekády psaní o filmu, je to ta, že jen málo filmů obstojí ve zkoušce časem – a že ty, které vydrží a vzkvétají v kolektivní paměti, jsou často ty, od nichž bychom to nečekali.“ Nezpochybnitelná pravda. Ale už jenom to, že Roma vzbudila takové nadšení, nějakým způsobem potvrzuje význam toho filmu, přinejmenším se Cuarónovi podařilo trefit do představy části současníků o tom, jak vypadá vrcholné filmové umění (netvrdím, že vyjít tímhle způsobem vstříc poptávce festivalového publika bylo režisérovým záměrem).  V něčem je Roma film velmi charakteristický pro rok 2018, zároveň ale má naštěstí i dimenze univerzálnější. Je to také, troufám si odhadnout, důsledný a formálně místy až oslnivý pokus postihnout nějakou velice osobní pravdu, pravdu vzpomínek.

Alfonso Cuarón (1961) je jeden ze „tří amigos“ (spolu s Guillermem del Torem a Alejandrem Gonzálezem Iñárrituem), nejen generačně spřízněných mexických režisérů, jimž se podařilo se výrazně prosadit v Hollywoodu. Ve filmu se vypracoval od píky, postupně se v Mexiku dostal k režii, zkusil štěstí v Americe,  jeho první známější film je modernizovaná adaptace Dickensových Nadějných vyhlídek  s Ethanem Hawkem, Umou Thurmanovou a Robertem de Nirem. V něčem pozoruhodný film, publikum ani kritiku ale příliš neohromil. Skutečnou proslulost Cuarón získal po „odskočení si“ zpátky domů, kde natočil film Y Tu Mamá Tambien (v Česku jako Mexická jízda). Road movie o dvou dospívajících chlapcích z lepších rodin, kteří na společné cestě zakusí realitu země, v níž se narodili, i bolest a vytržení citu. Od malého filmu přešel ke kinematografii těch největších měřítek – třetímu (a podle mínění mnohých včetně mne) nejlepšímu dílu potterovské série Harry Potter a vězeň z Azkabanu (2004). Následovala dystopie Potomci lidí, jež zaujala kritiky třeba tím, jak v ní Cuarón demonstroval schopnost natočit skutečně dlouhý záběr. Moc peněz ale ten film nevydělal. Skutečný triumf Cuarónovi přinesl jeho další hollywoodský pokus, snímek Gravitace (2013), původně koncipovaný jako malý film, jeho výroba ale trvala několik let.  Jednoduchá story o kosmonautce ztracené ve vesmíru, provedená ale s technickou brilancí, invencí a přesvědčivou, byť jednoduchou emocionalitou. Výsledkem bylo sedm Oscarů včetně toho za režii. Po takovém úspěchu si režisér v Hollywoodu může vybírat. Je asi příznačné, že místo dalšího spektáklu Cuarón pět let připravoval Romu. Zároveň ale – Gravitace a Roma nejsou nějaké filmové protiklady, na těch filmech je vidět, že mají totožného tvůrce a mají vlastně i některé podobné přednosti – ohromující práci s aranžováním dění  v prostoru, jistým způsobem jednoduchou, ale přesvědčivou hrdinku, v něčem obdobnou citovost.

Roma je autobiografické dílo, devadesát procent toho, co se ve filmu odehrává, se podle režiséra skutečně stalo. Snímek se jmenuje podle sousedství v Mexico City, kde Cuarón vyrůstal, do domu, v němž se natáčelo, autor složitě po příbuzných sháněl zařízení, jež v něm bylo v čase, kdy se film odehrává, tedy v několika měsících let 1970 a 1971 potom, co otec rodiny odjel na lékařskou konferenci do Québecu a podezřele dlouho se odtud nevracel... V jednom ohledu je ale Roma velmi zvláštní autobiografie, ten, kdo vzpomíná, je ve filmu přítomný okrajově – jen podle roku režisérova narození se dá odhadnout, které ze čtyř dětí  v domě „hraje“ Cuaróna. Hlavní hrdinkou, centrální postavou filmu, je Cleo (Yalitza Apariciová), mladá indiánská služebná, která – podobně jako další personál – s rodinou v domě bydlí, stará se o děti, kromě plnění mnohých povinností se snaží mít také nějaký vlastní život...

V Romě se velmi organicky snoubí improvizace a promyšlené aranžmá. Naprostou většinu obsazení tvoří  neherci, režisér jim nedával scénář dopředu, ani nevěděli, co se ve scénách, které budou natáčet další den, bude dít. Snaha dostat z nich tímhle způsobem co nejvěrohodněji působící reakci, režisérovi vyšla, především v případě hlavní představitelky. Yalitza Apariciová byla vybrána ze tří tisíc kandidátek hlavní role a hodí se do ní skvěle. Už její fyziognomie je velmi výmluvná, v něčem trochu dětská, odpovídající představě dívky, která ze zapadlé vesnice přišla do velkoměsta a někdy na něj taky ohromeně a okouzleně zírá. Do jejích velkých očí se ale snadno dá promítnout zralost a někdy taky smutek, tíha života – není to potřeba dotvářet nějakým výkonem. A Apariciová – nepochybně také díky Cuarónovu vedení - „nehraje“ skvěle. Neherci v dalších rolích jí zdatně sekundují.

Jejich impulzivní a ve značné míře improvizované výkony se režisérovi podařilo spojit s velmi promyšlenou a do posledního detailu komponovanou kamerou a organizací dění před ní. Divák nemusí mít tušení o způsobu, jakým Cuarónův snímek vznikal, i tak ale vnímá mimořádnou přesvědčivost a invenci, s níž Cuarón rekonstruuje realitu nějakého dávného života nebo spíš vzpomínek na něj, se vší jejich obrazivostí a někdy taky neurčitostí, zvláštní hierarchií, v níž detaily mohou hrát podobně významnou roli jako pečlivě prokomponované celky zaznamenávané v opět velmi promyšlených a skvěle provedených pohybech kamery (obsluhoval ji režisér sám). Černobílý obraz může odkazovat třeba ke klasickým dílům italského neorealismu nebo také k rodinným fotografiím, jež zachycují historii něčího domova, pomíjivého i věčného – od vyfouknutého „kopačáku“ zapomenutého někde na podlaze po psí výkaly ve vjezdu do domu. Tenhle malý svět jedné zámožné rodiny je zároveň v permanentním kontaktu s velkým světem za zdmi domu. Neustále se připomíná – třeba jen odrazem letadla na kaluži na dvoře, hlasy z rádia a dalšími zvuky. V mnohých scénách, kdy kamera opouští rodinné sídlo, získává Roma dimenzi až epickou, jakkoli film nezachycuje mnoho vnějškově dramatických situací. Kypící ulice Mexico City film ukazuje se stejně přesvědčivou životností jako obrazy z intimního světa postav. Když Cleo probíhá po rušných městských tepnách do kina, nepřijde divákovi na mysl, že by sledoval komparz v nějaké dekoraci, spíš to působí jako záznam nějaké skutečné cesty v čase. V některých sekvencích se obraz Romy skutečně impozantně rozšíří a prohloubí a ten veliký svět se na plátně projeví ve své skutečné nezměrnosti, v nichž se hrdinové ztrácejí v precizně organizovaném obraze, který jako kdyby měl snad deset plánů. Už jenom kvůli takovým momentům – třeba cvičení polovojenských jednotek pod vedením legrační televizní osobnosti, hořícímu lesu nebo i návštěvě kina, kde zrovna dávají Velký flám – rozhodně stojí za to vidět Romu na co největším plátně. Ten velký svět – stát Mexiko – podobně jako ostatní postavy ve filmu prožívá nějaký příběh. Zkorumpovaný režim po mnoho let monopolní Institucionální revoluční strany (vskutku název za všechny peníze), vyvlastňování půdy indiánů, propastné společenské rozdíly... To vše se připomíná většinou jen vzdáleně, aby pak historie vstoupila do obrazu se vší svou surovostí v sekvenci, jež zachycuje masakr protestujících studentů v červnu 1971.

Roma je v něčem velmi ženský, třeba i feministický film. Právě ženské postavy v něm nesou tíhu světa nebo udržují život v jeho troskách, potom, co z něj zbaběle (taky protože neohlášeně) uprchli muži. Sociální přehrady mezi hrdinkami jsou nepřekonatelné a vnímány jsou naprosto samozřejmě. Paní Sofia (Marina de Tavira), matka ústřední rodiny, má Cleo jistě ráda, pomůže jí, když je potřeba, sdílí s ní bolestné přesvědčení, že „ženy jsou nakonec na všechno samy“.  Stejně tak ale očekává, že jí Cleo bude posluhovat, co jí síly budou stačit, a také se toho někdy hlasitě dožaduje. Perspektiva Cuarónova snímku je ale velice mužská. Ten chlapec, jímž režisér tehdy byl, je ve filmu sice vidět pramálo, všechno je v něm ale zobrazeno jeho očima. Je to pohled zbožňujícího muže, který k hrdince vzhlíží jako k postavě mateřské světice, sedřené ikoně. Klečí před ní a pronáší svou konfesi, vyznává lásku i stud za privilegia, jichž si v dětství nebyl vědom. Film končí dedikací služebné, která se o režiséra a jeho sourozence starala a dodneška je považována za členku jeho rodiny. Roma přesvědčivě ukazuje její obraz v Cuarónových vzpomínkách. Docela by mě zajímalo, jak ty lidi i události dnes vnímá ona.