Rekordní inflace v České republice se mezitím odráží už i na důvěře občanů ve vlastní měnu. Od krize eurozóny před třinácti lety donedávna platilo, že poměr odpůrců a stoupenců eura je zhruba 4 : 1. Postupně ale vzpomínky na krizi eurozóny, zachraňování Řecka nebo Španělska slábnou. Z šetření Eurobarometru zveřejněného před dvěma týdny vyplývá, že pro vstup, ať už okamžitě, nebo později, je 44 procent Čechů. Před rokem jich bylo 33 procent.

Mění se nálada v republice ve prospěch eura? A pokud ano, neděje se tak zrovna ve chvíli, kdy se stavba eurozóny opět začala chvět? Otázky pro hlavního analytika Trinity Bank Lukáše Kovandu, místopředsedu sněmovny Jana Skopečka (ODS) a viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy Radka Špicara.

Byla by u nás nižší inflace, kdybychom měli euro?

Skopeček: Pravděpodobně by byla ještě vyšší. Eurozóna dnes s ohledem na své jižní křídlo drží sazby na nule, takže u nás by s eurem inflace dál rostla. Žádné uzemnění rozbouřených inflačních očekávání, jak se o ně snaží Česká národní banka, by se nekonalo. Byli bychom rukojmími zadluženého jižního křídla.

Špicar: My v reálné ekonomice se nemůžeme příliš zabývat spekulacemi, co by kdyby. Hodnotíme aktuální čísla. A ano, ČNB se snaží proti inflaci dělat první poslední, úrokové sazby máme na pěti procentech. A přesto máme inflaci patnáctiprocentní, čtvrtou nejvyšší v celé EU. A zatímco Evropská centrální banka sazby drží na nule, v eurozóně je celková inflace osmiprocentní. Odpověď na vaši otázku by asi zněla, že s eurem bychom teď měli inflaci buď stejnou, nebo o něco vyšší, ale můžu říci naprosto autoritativně, že firmy v reálné ekonomice by s eurem nebyly vystaveny boji na dvou frontách. Ten je pro ně nesmírně nepříjemný a vyčerpávající: My v tuto chvíli kvůli koruně bojujeme s inflací, což bychom v eurozóně bojovali stejně. Ale my bojujeme i s důsledky vysokých sazeb. Kvůli nim mají vaši čtenáři o několik tisíc korun měsíčně vyšší splátky hypoték a my v průmyslu máme mnohem dražší výběry. Což v situaci, kdy firmy bojují s covidem, válkou na Ukrajině, všemi dalšími problémy doby, je velmi nepříjemná kombinace. Ta by při našem členství v eurozóně nebyla.

Kovanda: Pokud bychom měli euro, tak by dnes inflace byla 25 až 30 procent. Do boje s inflací by se nám výrazně promítly potíže plynoucí z neexistence nezávislé měnové politiky. Ten odhad je mimochodem propočtený ČNB, která má nejlepší analytický tým v zemi. Sám guvernér Jiří Rusnok, a on ten analytický tým vede, zhruba před měsícem uvedl, že pokud by centrální banka nezvyšovala sazby, tak je inflace 25 procent. Já dodávám, že s přihlédnutím k dalšímu vývoji a událostem by dnes byla už 30 procent. Rozhodně by byla nejvyšší v celé eurozóně, u nás se totiž k inflaci válečné a inflaci pandemické přidává ještě inflace práce. Máme nejnižší míru nezaměstnanosti v EU, a dokonce v OECD, a tedy nejpřehřátější trh práce na světě. Také trh s nemovitostmi je přehřátý. Suma sumárum dnes koruna sráží inflaci na polovinu.

A nemůže být Rusnokův odhad nadsazený? Třeba se potřeboval politicky krýt před kritikou zvyšování úroků.

Kovanda: Hlavní způsob obrany před inflací je zvyšovat úrokové sazby, tak to stojí v jakékoli učebnici ekonomie. A ČNB tohle provádí. Konsenzus mezi ekonomy je jasný: Kdyby takto naše centrální banka nezasahovala, jak zasahuje už skoro rok, bude inflace citelně vyšší, někde mezi 20 a 30 procenty. To není jen Rusnok, kdo si to myslí. Ještě bych dodal, že v eurozóně je to nejhorší teprve čeká, mají jisté zpoždění. Když se podíváme například na vývoj italských státních dluhopisů minulý týden, ale i na vývoj německých dluhopisů, musíme konstatovat, že jednoznačně narůstá obava z výraznější inflace. ECB s bojem proti inflaci zaspala, za což eurozóna zaplatí v příštích letech.

Špicar: Normálně srovnáním situace v jednotlivých zemích šetřím, už proto, že každá má jinou ekonomickou strukturu, v naší části Evropy jinou historii transformace, což samozřejmě inflaci ovlivňuje velmi. Ano, nejvyšší inflací v Evropě trpí dnes pobaltské země, ale ony trpí vysokou inflací dlouhodobě, chronicky. Málem se kvůli mí před lety ani nedostaly do eurozóny. A když už bych Českou republiku s někým s eurozóny srovnával, tak se zemí s podobnou strukturou ekonomiky, podobným vývojem v transformaci atd. Tady se samozřejmě přímo nabízí Slovensko. Slovensko jasně ukazuje, že přestože nemá slovenskou centrální banku, která by mu pomáhala chránit korunu, tak dnes má desetiprocentní inflaci. My s vlastní centrální bankou máme inflaci patnáctiprocentní. A tato reálná čísla potom ovlivňují i postoj lidí a firem v zemi. U nás jsou, podle mého vlivem některých politiků v posledních letech, lidé k euru velmi skeptičtí. I těch 44 procent pro euro a jen zbytek v zásadě proti je pro Evropu nadprůměr. Na Slovensku je naopak 70 procent pro euro a 30 proti. Člen bankovní rady Oldřich Dědek by vám ten paradox vysvětlil tak, že Češi jsou teoretici, eurem neplatí. A protože přechod z koruny na euro neprodělali, bojí se eura jako čert kříže. Slováci jsou naopak ohledně eura praktici. Přechod na euro už mají dávno za sebou, eurem platí už mnoho let – a jsou vysoce eurooptimističtí.

Není rozdíl mezi oběma zeměmi v tom, že se sem přestěhoval Andrej Babiš? On to byl, kdo tu během covidu naházel 900 miliard korun do ekonomiky a inflaci přiživil.

Špicar: To platí částečně.

Chcete reagovat na porovnání se Slovenskem?

Skopeček: Tak i Slovensko, ale i například Holandsko a další země eurozóny mají inflaci nad deset procent. Oba příklady jasně ukazují, že samotné členství v eurozóně žádnou zárukou nízké inflace není. Ale Slovensko je zajímavá látka pro naši debatu z mnoha jiných úhlů. My jsme s českou korunou od roku 2000 do roku 2019 ze 73 procent průměrného evropského HDP na hlavu šli na 93 procent, přičemž jsme během těch let přeskočili Řecko, Portugalsko, Španělsko. Slovensko v roce 2000 začínalo na 53 procentech, v roce 2019 je na 70,2 procenta. Pozoruhodné je, že ještě v roce 2015 byli na 78 procentech a pak padali. Neboli: Česká republika s korunou dokáže stabilně konvergovat, přeskakuje některé původní země eurozóny, naopak Slovensko s eurem zažívá vůči Evropě divergenci.

Kovanda: Taky ke Slovensku něco řeknu. Data Světové banky ukazují, že od roku 2008 do roku 2021 zažívala Česká republika větší příliv přímých zahraničních investic v přepočtu na hrubý domácí produkt než Slovensko. Nezněl snad klíčový argument stoupenců eura, že Slovensko po přijetí eura zaznamená prudký příliv investic? Podobně stoupenci eura vždycky tvrdili, že euro povzbuzuje obchod na vnitřním unijním trhu. Jenže od roku 2008 do roku 2021 vzrostl český vývoz na vnitřní trh o 91 procent, slovenský o 80 procent. I to byl přece argument, že odstranění kurzového rizika je dobré pro obchod. Data z posledních dvanácti let přesvědčivě ukazují, že nic z toho nebyla pravda.

A proč jsou podle vás Slováci s eurem tak spokojeni?

Kovanda: Myslím, že euro je pro ně symbolem tlusté čáry, kterou na začátku nultých let udělali za mečiarismem. Slovensko bylo přece po mečiarismu totálně rozvrácené, v podstatě ztrácelo kontakt s vyspělým Západem, což se České republice nikdy nepřihodilo. Proto oni se chtěli přivázat k Západu a proto byli ještě před přijetím eura ochotní podstoupit Miklošovy reformy. To byly velmi kvalitní reformy, slovenskou ekonomiku liberalizovaly, to díky Miklošovým reformám nás Slovensko v nultých letech dohánělo. Ale pozor, tehdy ještě s korunou. Euro Slovensku pomohlo jen nepřímo, jako motivace k reformám. Jakmile euro přijali, nůžky mezi nimi a námi se zase rozevírají. Z klíčového ukazatele paritní kupní síly je to naprosto jasné.

Špicar: Z toho, co říkal Lukáš, podle mě jasně vyplývá, že i nám by příprava na euro velmi pomohla. Ono tedy jestli si někdy někdo od eura sliboval, že jeho přijetí z nás hospodářsky udělá Německo, byl by asi po jeho přijetí hodně zklamán. Úplně stejně by se divil člověk, který se eura bojí proto, že pak by z nás vzniklo druhé Řecko. Euro je měna, převodní jednotka, nic jiného. Konkurenceschopnost země závisí na něčem úplně jiném. Závisí na tom, jestli jste ekonomikou finálních výrobců s vysokou marží, nebo subdodavatelskou ekonomikou s nízkou marží jako my, na tom, jestli máte silný domácí kapitál, který zisky ze zahraničí převádí zpátky domů, na produktivitě. Člověk s černobílým postojem k euru bude zklamán v obou scénářích. My v průmyslu porovnáváme výhody s nevýhodami. Výhod vidíme o něco víc, aktuálně nejvíc tu, že bychom nebojovali na dvou frontách, ale jen na jedné. Zadruhé pro exportní ekonomiku, jíž jsme, by odpadla ta nepříjemná, exportéry ničící nejistota daná kurzem koruny. Vy opravdu netušíte, co s tou malou měnou zahýbá. Do ČNB nastoupí Aleš Michl a koruna se propadne. Je to opravdu dost nepředvídatelné. Zatřetí bychom v české ekonomice ročně ušetřili desítky miliard korun, které zbytečně vyhodíme oknem za směnné operace. Chytré státy platí eurem, ty ostatní platí směnárnám.

Kovanda: Radku, jak můžeš vypustit takový totální nesmysl, že euro je jen měna, že je to jen převodní jednotka? Hospodářská politika každého státu stojí na dvou pilířích: fiskální politice, kterou dělá vláda, a měnové politice, kterou dělá centrální banka. Euro není jen placení jinými papírky. Eurem odevzdáváme celý jeden pilíř naší hospodářské politiky a budeme muset jednat podle toho, co se hodí jiným. Mimochodem, inflační nůžky mezi jednotlivými státy eurozóny nebyly nikdy rozevřené tak jako dnes – pro každého makroekonoma další důkaz selhání eura v tom, co bylo považováno za jeho klíčový účel. Když euro zaváděli, říkalo se přece, že povede k makroekonomickému sbližování. Jenže nejpozději od roku 2008 se některé země eurozóny od sebe vzdalují a celý ten špatný nápad, který prostě nefunguje, se od té doby maskuje tištěním peněz.

Padlo tu jméno Michl. Je Aleš Michl argumentem pro euro? Mám na mysli známý příběh, že po zveřejnění jeho jména se propadal kurz koruny, že centrální banka od té doby na stabilizaci koruny vynaložila hodně přes sto miliard.

Kovanda: Není.

Někteří zastánci eura by řekli, že výběr guvernéra, který je proti zvedání úrokových sazeb i za cenu vyšší inflace, ukazuje omylnost českého prezidenta Zemana. A té že bychom
se vyhnuli, kdybychom rozhodnutí svěřili do rukou, já nevím, prezidentky ECB.

Kovanda: Domnívám se, že na měnovou politiku ČNB budou mít i v budoucnu zásadní vliv člen bankovní rady Tomáš Holub a ředitel měnové sekce Petr Král – oba s nesmírnou autoritou, oba lidé, na kterých ta instituce co do nastavování měnové politiky z velké části stojí už léta. Oba jsou zárukou kontinuity. ČNB je instituce ekonomická, zatímco ECB dnes fakticky už politická. Její prezidentka Christine Lagardeová musí vyvažovat politické zájmy různých států, sama v roce 2016 málem skončila ve vězení. Je to právnička a na rozdíl od Tomáše Holuba nepublikovala jedinou ekonomickou studii. Vůbec nechápu, kde se bere ten mýtus, že ECB je řízena odborněji, lépe než ČNB. Je to přesně naopak, což se ukazuje i teď, kdy se experti například ze Spojených států dost shodují na tom, že Evropská centrální banka trestuhodně zaspala a v druhém pololetí bude muset dramaticky zvedat úrokové sazby.

Skopeček: Aleše Michla bych nepodceňoval. Seděl v bankovní radě mnoho let, na rozdíl od paní Lagardeové je kvalifikovaný, má vystudovanou ekonomii a má z ní doktorát. Že měl a má v bankovní radě menšinový názor na zvyšování sazeb, je odborná pře. Vždyť to je dobře, když bankovní rada není názorový monolit. Odborná pře Michla nediskvalifikuje na místo guvernéra. Při hlasování o nastavení úrokových sazeb bude mít jeho hlas stejnou váhu jako hlas každého ostatního člena bankovní rady. Je otázka, jak ta se celá změní. Aby se změnilo směřování ČNB, musela by v radě proběhnout výraznější obměna, než vidíme. Já se dramatického změnu kurzu v ČNB vůbec nebojím. A že je bankovní rada omylná? Samozřejmě. Ale pořád máme vlastní měnovou politiku, šitou na míru české ekonomice. Bankéři když jdou na bankovní radu, dostanou makroekonomickou prognózu české ekonomiky, vyhodnotí si ji a podle toho nastavují úrokové sazby. Lagardeová a její kolegové musejí šít měnovou politiku na celou eurozónu a to je fakt zapeklitý úkol ve chvíli, kdy některé země mají pětiprocentní a některé dvacetiprocentní inflaci. Jak pro ně všechny může nastavit optimální sazbu, jak například může s tou sazbou hýbat a současně neposlat do bankrotu celé jižní křídlo eurozóny? Oproti takovým zásadním věcem jsou snížení kurzového rizika nebo odpadnutí směnárenských poplatků pouhé mikroekonomické benefity pro jednu zájmovou skupinu. Jestliže se donekonečna argumentuje tím, jak česká koruna českým exportérům škodí, tak vám musím říct, že od roku 2005 do roku 2019 jsme v běžných cenách objem exportu zdvojnásobili. Tak jakým proboha exportérům ta koruna tolik škodí?

Špicar: Aha, takže tu slyším, že jednou z největších výhod koruny je možnost dělat svoje vlastní chyby. Super. Někdy se argumentuje, že díky koruně jsme v krizi schopni oslabit korunu a pomoci exportu. Tak já vám jako bývalý zaměstnanec Škody Auto, která představuje pět procent HDP a osm procent exportu České republiky, řeknu, jak se to jevilo z pohledu Škodovky v letech 2008 a 2009. Tehdy se projevilo, že my jsme nejenom exportně, ale také importně orientovaná ekonomika. Škodovka tehdy skoro všechno, co vydělala na slabé koruně, prodělala na dražších dovozech.

Skopeček: Česká ekonomika a měna patří ve střední Evropě k nejstabilnějším. Jak se naše ekonomika přibližuje průměru EU, posiluje i kurz koruny, což je znamení zdravého vývoje. Kurzový vývoj určitě není překážkou pro naše exportéry. Kolego, to není teorie, to jsou data.

Už jsme to nakousli, ale v jakém stavu se dnes nachází eurozóna?

Skopeček: Minulý týden paní Lagardeová oznámila, že ECB bude pracovat na mechanismu, který má za cíl znovu sbližovat rozdílné úrokové sazby z vládních dluhopisů v eurozóně. Prezidentce se nelíbí, že předlužená Itálie musí nabízet na vládních fondech vyšší rizikovou prémii než rozpočtově zodpovědnější Německo. Ona chce najít cestu, jak ty úroky stlačit blíž k sobě. Tím nám oznamuje, že chce přesně zopakovat situaci před dluhovou krizí Řecka.

Špicar: Souhlasím, že eurozóna v mnoha případech nefunguje dobře. Což je mimochodem jeden z důvodů, proč jsem pro vstup do eurozóny. Jsme na ni navázaní tak dramaticky, že pokud ta časovaná bomba, za kterou vy považujete euro, vybuchne, tak ne že bychom v tu chvíli nebyli s eurem v jedné místnosti. Zjistíme, že jsme od eura odděleni jen papundeklovou přepážkou, a ten výbuch zabije i nás. Proto si myslím, že je mnohem chytřejší snažit se fungování eurozóny aspoň trochu ovlivnit než se nezúčastněně posmívat, jak to dělají špatně, a pak zahynout s nimi. Vstupem do eurozóny bychom posílili ty odpovědnější, jako je třeba Německo, a trochu vyvážili hospodářsky nezodpovědný jih.

Takže v aktuálních potížích eurozóny se celkem shodnete. Jak si vysvětlujete, že u nás nedávno citelně přibylo těch, kteří do ní přesto chtějí?

Kovanda: Podle mě teď je to chvilková změna nálady, kdy se stoupencům eurozóny povedlo vytvořit náladu, že inflace je vinou koruny. Určitě hraje roli i válka na Ukrajině. Je to sice zcela iracionální, ale víme z Pobaltí, že lidé tam brali euro jako další bezpečnostní pojistku před Putinem. Přitom dostačující pojistkou je pro nás NATO a Evropská unie jako taková. Jestli platíme eurem, nebo korunou, je Rusovi jedno. Ovšem myslím si, že jak se objeví další potíže eurozóny, které se dnes různě maskují, ale neřeší, vrátí se to nálada zase tam, kde byla. Samozřejmě že euro je časovaná bomba, a pokud jím ve chvíli, kdy vybuchne, i my budeme platit, budeme na tom hůř než s korunou.

Skopeček: Také si myslím, že nárůst podpory pro euro u nás je způsoben právě vysokou inflací, která na lidi každý den vyskakuje z televize. A že když o tom lidé zapřemýšlí a blíž si všimnou výšky inflace v jednotlivých zemích eurozóny, když jim někdo vysvětlí, že členství v eurozóně vůbec není zárukou, že bychom měli inflaci nižší, tak se podpora vrátí na starou, tedy nízkou hodnotu.

Špicar: Ono nejen že dramaticky roste popularita eura mezi občany, kteří, jak říká pan poslanec, by se měli víc zamyslet, aby pochopili pravdu. Popularita eura narůstá i mezi podnikateli. Věřte mi, že to jsou lidi, kteří nejenom hodně přemýšlejí, ale taky hodně počítají. Spontánní euroizace, neboli přechod na obchodování v euru, v české ekonomice dramaticky sílí. Pohybujeme se už v desítkách procent – ať jsou to úvěry, které si firmy neberou v korunách, ale v eurech, ať je to objem obchodování v eurech mezi sebou navzájem. Škoda Auto jasně oznámila, že od příštího roku bude se svými subdodavateli obchodovat pouze v eurech. Zkrátka ti, kdo počítají, přecházejí na euro, poněvadž ho považují za stabilnější a bezpečnější.

Skopeček: To je v pohodě, ať to dělají. Je to jejich riziko a sami si nesou případné následky.

Špicar: Já tu vlastně hájím odhlasované pozice Svazu průmyslu a dopravy, který zastupuje odvětvové svazy i několik tisíc velkých individuálních členů s 1,3 milionu zaměstnanců. Jsme nejprůmyslovější země Evropy, což znamená, že když něco říká průmysl, tak to říká 30 procent našeho HDP. Ale nejsme odboráři, nechodíme s transparenty před Úřad vlády, abychom prosadili svou. My svou prosazujeme vlastním chováním. Což je ta spontánní euroizace. Když říkáme, že chceme euro, tak na něj taky sami přecházíme.

Jsou dnes ve vládním táboře síly pro euro silnější než za Babiše, zlepšila se z vašeho pohledu v tomto ohledu situace?

Špicar: Určitě. Vládne pětikoalice, v níž čtyři strany jsou vstupu republiky do eurozóny nakloněny. Ale přestože většina koalice by byla pro, je tu ODS, pro kterou je to nepřekročitelná bariéra a která zbytek koalice v tomto směru blokuje.

A směřujeme do eurozóny? Jaká je politická předpověď?

Skopeček: V posledních volbách strany horující pro euro neměly zrovna přesvědčivé výsledky. Dnes z vládního tábora posiluje hlavně ODS, k euru rezervovaná. A jsem přesvědčen, že v budoucnosti budou posilovat strany, které euro přijímat nechtějí. Takže nesměřujeme.