Já vám povím, pane, ti Rolling Stones, to je vám zvláštní případ. Něco jako věc Makropulos, jestli víte, o co jde. To je o té zpěvačce, jak jí dal tatík, doktor Rudolfa II. a alchymista, napít elixíru mládí a ona teda pořád zpívá, je jí tři sta padesát let nebo kolik. Tak hlavně ten pan Jagger se ho napil nejspíš taky, takže ve čtyřiasedmdesáti nejen zpívá, ale pořád ještě odběhá těch deset (někde jsem četl, že dřív dával pětadvacet) kilometrů po pódiu tam a zpátky, vyhazuje u toho ruce, rozpažuje, připažuje, nohy vykopává, tělem a hlavou pohazuje, vlasy mu vlají v umělém průvanu pořád působivě, a ta jeho pověstná papula s tím ikonickým jazykem, do kterého se kdysi v mládí při tělocviku kousl, takže začal zpívat trochu černošsky, pořád vypadá nadmíru elasticky, alespoň tedy snímaná z dálky. 

Já nevím, co ten Truman Capote měl, když o něm řekl, že je přitažlivý jako naparující se ropucha. Ten tomu asi tak rozuměl… Ale to bylo před čtyřiceti lety. Capote se upil a upráškoval, hodně se jich upilo a udrogovalo, Rolling Stones s tím měli taky fůru problémů, v roce 1969 se jim utopil v bazénku ten blonďatý Brian Jones, různé pověsti a chýry kolem toho byly, ale ten zbytek si tím vším nějak prošel, každou chvíli byl někdo popotahován kvůli drogám, hlavně v prvních letech, když začali být slavní, to jelo dosti hustě. Ale snad je to i nějak posílilo, vždyť se podívejte na toho pana Richardse, vypadá jako sušená treska (to ten pan Wood, i když je o pár let mladší, snad ještě víc), nebo jako mužská ježibaba, ale pořád má v sobě takovou ležérní vitalitu a šťávu, i když už na koncertech nekouří, jako to dělal dřív, nebo jsem si teda toho nevšiml. Ale když nahodí ty svý riffy, tak to přeběhne člověku po zádech mráz, a to bylo v těch hrozných Letňanech asi to nejpříjemnější, co se mohlo člověku, který tam v tom vedru a prachu stál namačkaný na jiná upocená těla, stát. Třeba hned na začátku, při Street Fighting Man, to je taky právě padesát let stará písnička… Nejbohatší kapela světa začíná koncert písničkou, že by to chtělo nějakou revoluci, nějaký útok na paláce, jenomže mají smůlu, takže v ospalém Londýně klukovi nezbývá než hrát v rockové kapele. Ano, to od těch veganských rebelů sedí. Chudáci kluci… Kluci, co se narodili za „hurikánu křížový palby“, jak se zpívá v tom Skákavým Kubovi – Jumpin’ Jack Flash: samý válečný ročník, pan bubeník Watts se dokonce narodil ještě dřív, v roce 1941, to měla vlast právě za sebou leteckou bitvu o Británii… Jak říkám, válečný ročník, teda kromě toho pana Wooda, ten je ročník 1947, takže vlastně mladík, taky se k nim přidal později, až v roce 1975, to už měla skupina nejdivočejší i jaksi nejplodnější léta za sebou. 

To už vlastně byli veteráni a klasici. Vždyť jenom dvě písničky z těch, co se v Letňanech hrály, byly mladší než čtyřicet let: Miss You, to je takové to disco z desky Some Girls roku 1978, takže právě čtyřicátiny, ta deska byla taková vzpoura Stounů proti pankáčům, kteří je posílali do starýho železa nebo ještě někam hůř. A pak Start Me Up z roku 1981, to byl vlastně poslední hit, který Rolling Stones měli. Vypalovák, kterým začínala deska Tattoo You, na to si třeba já dobře pamatuju, když se v polovině osmdesátých objevila v Praze, vyšla v bulharské licenci s názvy přeloženými a napsanými v cyrilici, ale s původním obrázkem na obalu, potetovanou krasavicí divokého typu, jak jinak. Byla to první deska Stounů, kterou jsem si pořídil. Bylo to velmi extravagantní, i díky té bulharštině. 

Ale abych byl přesný a někdo mi to nevyčetl: „nová“ byla na koncertě i písnička Ride ’Em On Down, kterou procítěně zpíval Keith Richards, ta je na té předloňské desce Blue & Lonesome, kde jsou jenom coververze toho, co měli Stouni hudebně asi vždycky nejradši, tedy blues, jak ho hráli černoši od Mississippi, jako ten Eddie Taylor, který ji zpíval už v padesátých letech. Takže vlastně to byla písnička nejstarší…

Ale pane, já nevím, jak zpívala ta třistapadesátiletá Emilie Marty, ale těm pánům to fakt hraje výborně, to asi těžko říct, jestli by to takhle kdo uměl, i když teda rockových kapel jsou mraky, ale jenom od jedné to It’s Only Rock’n’Roll (But I Like It) zní tak úplně přirozeně, i když takhle řečeno je to jen fráze. Sehraní jsou dokonale, jede to jako nabušený stroj na rytmus a primární fyziologické reakce. Cynik nebo realista by řekl, že je to pojízdná továrna na obehrávaní starých hitů na přecpaných a lidmi devastovaných místech za účelem vydělání hromady peněz. Jenže ty hity kdysi napsali právě oni sami a ty hity jako třeba Gimme Shelter z roku 1969, kde se zpívá, že „válka je, děcka, jenom jeden výstřel vedle“, nějak definovaly dobu, konkrétně konec šedesátých let a pak ještě pár let dalších a ta doba byla v něčem sice strašná, rozvratná a řekl bych až pitomá, ale zbylo po ní plno zajímavých věcí, hlavně tedy vynikající rockové hudby, protože rocku se nějakým záhadným způsobem, který ale není zas tak záhadný, daří, když se u toho moc nemyslí, protože to je hudba těla, vášně a emocí, a ty mají taky svou pravdu, i když jinou pravdu. Ale to jsem odbočil do úvah prostomyslně teoretických, jimž se věnovat nechci, neboť je to jenom rokenrol, masová lidová zábava. 

Ono není vlastně, pane, divu, že jim to tak jde, když taky to dělají celý život, vlastně nic jiného nikdy nedělali, tedy, oni dělali spoustu věcí, ale myslím tím ten způsob, tu formuli, které se chytli a která jim tak sedla. Rolling Stones, to nikdy nebyla experimentální kapela, nikdy je nezajímalo „zkusit něco jinak“, nějak pohnout formou. Já jsem, pane, viděl jejich čtyři koncerty, a když dáme pryč kontext, protože třeba ten koncert na Strahově v srpnu 1990, to nebyl normální koncert, to byla řekněme polonáboženská iniciace čili rituál, tak všechny byly vlastně stejný. Hluk, světla, hlomoz, rytmus, světla, dunění, riffy, but it’s all right; Stouni, to nejsou Bob Dylan, který ty svoje evergreeny pořád nějak schválně předělává, aby si s tím lámali znalci hlavu. Tohle Stouni, pokud vím, nikdy nedělali, sklony k tomu neměli a nikdo to po nich nechtěl, ti hrají Paint It Black stejně v Letňanech v roce 2018, jako to hráli v roce 1966, i když teď o dost hlasitěji a ve větším světle. Hlavně to má rytmicky sypat a vzbuzovat emoční stavy, které začínají ve slabinách a přenášejí se do zbytku těla, přičemž do mozku ani přijít nemusí. Tím nemá být řečeno, že nejsou inteligentní, naopak Jagger patřil a patří k nejinteligentnějším lidem v tomhle oboru, kdyby měl v mládí trochu víc času, tak by dostudoval bez potíží London School of Economics a vydělával by slušné peníze nějak jinak, i když tohle určitě bylo zábavnější. Stouni, a Mick Jagger zvlášť, milovali úspěch, nikdy jim nevadilo, že jim holky omdlívaly při koncertech, Beatles kvůli tomu brzy přestali koncertovat. Pro Stouny to byl naopak důkaz, že jsou stejně dobří jako Beatles, vůči nimž dlouho cítili mindrák, že nemají kusy jako oni a že jim to skládání dost dobře nejde, dlouho se z té intelektuální závislosti na Beatles dostávali. Možná by tehdy v začátcích brali i to I Want To Hold Your Hand, což teda udělali dobře, že nevzali, protože ruka byla asi jediná část těla, za kterou Stouni holky držet nechtěli… Taky jim Lennon a McCartney dali jejich první hit I Wanna Be Your Man, to znělo přece jen líp. Ale už v roce 1965 měli Satisfaction, a když si člověk uvědomí, že to bylo oběma, Richardsovi i Jaggerovi, dvaadvacet, tak je musí obdivovat i politovat zároveň: oni to už leta hrají na konec, v Letňanech to taky hráli jako přídavek, tedy to je taková hra, že jako odejdou, protože všichni vědí, že když se nezahraje Satisfaction, tak koncert neskončí, to je podobný, jako to měl Wabi Daněk s Rosou na kolejích, to prostě musel… A je to stejně největší paradox téhle rockové kontrakultury, že za třiapadesát let, když jsou z nich už roky naprosto uspokojení miliardáři (v korunách určitě), tak pořád ne a ne „bejt uspokojenej“, ať to slovo bereme v jakýmkoli významu: přitom je jasné, že jestli kdy byla nějaká skupinka mužů opravdu po všech stránkách uspokojena, tak to byli tihle pánové. 

Kdysi jsme četl v jedné Jaggerově životopisné knize, jmenovala se Chladný barbar (Primitiv Cool), napsal ji jistý Christopher Sandford, jak vypadal obyčejný den Micka Jaggera v osmdesátých letech, kdy žil především v New Yorku na Manhattanu: vstával kolem poledního, sám si uvařil čaj, prolistoval noviny, kde ho nejvíc zajímaly inzeráty týkající se nemovitostí, probral korespondenci, pak se jel projet na kole, přičemž se zastavil na trhu pro speciální ingredience na oběd: pak schůzka s právníky a finančními poradci, večer luxusní restaurace se smetánkou a aristokracií, pak možná návštěva nočního klubu, ale to už decentně. V devadesátých letech, když začal pociťovat stárnutí, k tomu přidal tvrdou tělesnou drezuru, to už nepil ani nekouřil, denně s trenérem uběhl osm kilometrů, pak balet před zrcadlem, potom pilates, to je takové to protahování končetin, pak hodinový stoj na jedné noze a další sokolské cviky. Všechno jako projev ohromné vůle a snahy zastavit čas, oddálit, jak jen to je možné, neodvratnou cestu těla, po které nakonec musí jít i on a jeho suita, která se v tom chová zdrženlivěji, ale svého vůdce následuje, protože už čtyřicet let je jasné, že boss je on. A když pak potisící zpívá Sympathy for the Devil, je to sice už rutina a každý to ví, ale něco se při té zvláštní „satanistické“ písni vždy jakoby ozve či jemně červenými světélky zabliká a možná, že to v tom je jakási podaná ruka mocnostem, o kterých něco věděla i ta paní Makropulos a alchymisté na pražském dvoře císaře Rudolfa. Nezajímal se o to pan Jagger, když byl v Praze? Řekl mu to někdo, kdo se tady o něj staral? Možná by ho to zaujalo víc než říkanka Pec nám spadla, kterou se dojemně naučil… I když ani to není k stáru k zahození.  

Meditace byla vedena pod dojmem koncertu Rolling Stones 4. července v Praze-Letňanech a celoživotního zájmu o příslušnou skupinu.