Soudkyně Amy Coney Barrettová byla mezi těmi, z nichž prezident Trump vybíral, když navrhoval soudce Nejvyššího soudu minule, v roce 2018. Nakonec dal přednost soudci Kavanaughovi, prý i proto, že podle názoru některých vlivných senátorů mělo být jeho schvalování v Senátu hladší než u výrazně křesťansky orientované Barrettové. Ta předpověď tedy moc nevyšla. Na obranu senátorů je třeba říci, že to, čeho se nominant dopustil či nedopustil v patnácti letech, se do té doby nikdy u žádného jmenování neřešilo.

Teď tedy na Barrettovou došlo a ne že by bylo prosté kontroverzí, ale svědčí spíš o zoufalství jejích oponentů než o její problematičnosti. Ale to nejzajímavější, co slyšení v Senátu ukázala, je nové intelektuální a kulturní sebevědomí křesťanské pravice.

Amerika je tradičně považovaná za křesťanskou zemi, výjimečnou mezi ostatními zeměmi poválečné západní civilizace. Pro její elity, lidi v nejvyšších funkcích, kteří určují kulturní a společenské normy, to ovšem už dávno neplatí. Jistě i proto se k nám podoba této části americké kultury dostává ve formě karikatury. V ní se jedná o lidi méně vzdělané, provinciálnější, lidi úzkoprsé, s deficitem toho, čemu psychologové říkají otevřenost. Jsou to lidé tmářští, pověrčiví, prostě „pámbíčkáři“. To jsou ti, co odmítají vyučování evoluce ve škole. V kultuře jejich myšlenky nemají šanci prorazit, protože jejich názory jsou zpátečnické a nesvobodymilovné. Byli proti Elvisovi, proti sexu, prohráli a nemají co říct. Pokusy prokázat opak jsou odsouzeny k trapnosti – viz křesťanský rock.

Ta karikatura je částečně nepravdivá a částečně nedorozumění. Ale stejně důležité jsou i změny, k nimž v posledních desetiletích dochází. Ve zkratce je to úpadek dříve dominantních církví, jež se snažily jít s dobou, vzestup evangelikálského křesťanství a v posledních letech celkový kolaps aktivního náboženského života, jenž směřuje k evropskému normálu.

Jenže ten je zároveň provázen zvýšeným intelektuálním kvasem. Jako by jim přijetí toho, že nejdůležitější „kulturní války“ posledních desetiletí prohráli, otevřelo nové možnosti v přemýšlení, jak dál. Jsou vlastně jakousi pravicovou obdobou progresivismu či nástupnické ideologie formující se na levici. Oba póly přitahují lidi, kteří v liberalismu začali postrádat smysl.

Vystoupení Barrettové pak naznačuje, že se možná liberálové a progresivisté trochu přepočítali. Že právě v době, kdy vyrazili na zteč nejvyšších míst v kulturních institucích, se jejich ideologie ukazuje jako křehká.

První vlna útoku na Barrettovou byla vedena po linii, že je zosobněním patriarchátu. Měla být členkou katolického společenství, jež bylo předlohou v románu Margaret Atwoodové Zpověď služebnice. Jako obvykle to nebyla pravda, šlo o jiné společenství. Ale celá tato linie byla směšná. Když osmačtyřicetiletá Barrettová mohla studovat v Oxfordu na proslulé Rhodesovo stipendium, vystudovat práva na Notre Dame Law School s nejlepším prospěchem v ročníku a stát se federální soudkyní, asi to s tou podřízeností žen v její konzervativní sektě není tak jednoznačné.

V té její sektě se prý, jak zní odborný termín, mluví v jazycích. Je to tak, patří k tzv. charismatickým katolíkům. Zajímavé je, že jedním z pramenů, z nichž se tento trend napájel, byly komuny hippies. Je to starobylé a zároveň veskrze moderní hnutí – od charismatiků si nechal požehnat i papež František. Bezprostřednější, intenzivnější vztah k Bohu je zjevně to, co dnes spousta lidí dělá. A kupodivu je to nějak kompatibilní s fungováním v normálním světě s jeho logikou a přírodními zákony. A zjevně i s feminismem. Když něco takového přijde, řekněme, z Tibetu, i lidé ve skeptickém Česku zdvořile pokyvují.

Možná je to moment, kdy subkultura, jež byla do té chvíle popelkou, přijímala svou marginálnost, vystoupila sebevědomě na veřejnost. Ne že by dosud neexistovala garnitura konzervativních soudců, ale jejich existenci ve funkcích liberálové přisuzovali zvláště rafinovaným machinacím republikánů. Byli pro ně v zásadě nelegitimní anomálií. Barrettová zjevně popelkou není, žije plnohodnotný život a nehodlá se za to omlouvat a tlačit do kouta.

Ale není to dnes ta druhá strana, která čím dál tím víc věří dogmatům, pověrám, zázrakům a jiným vědou nevysvětlitelným fenoménům, jen jim tak neříká? Kdo viděl záběry bělochů, kteří kolektivně rituálně líbali nohy černochům, k čemuž v rámci amerických protestů Black Lives Matter docházelo, nemůže tu myšlenku šmahem odmítnout. Bez křesťanských kořenů, specificky bez historie amerického protestantství, není současný americký kvas úplně pochopitelný.

Jak v pondělí po slyšení v Senátu konstatoval moderátor CNN John King, „to, co slyším i od demokratů, je, že se jim sice nelíbily odpovědi Barrettové, ale udělala velký dojem, vystupovala velmi dobře a nedopustila se žádných chyb“. Jedním z nejubožejších útoků, jaký na ni zkusili, bylo, když jí senátorka Hiromo z Havaje vytkla, že používá termín „sexual preference“, že to je urážlivé vůči „LGBTQ“ lidem a zastaralé, že se má říkat „sexual orientation“. Jak nebyl problém zjistit, termín „sexual preference“ do včerejška používala i řada demokratů. Včetně prezidentského kandidáta Bidena. A včetně zesnulé soudkyně Ginsburgové, již má Barrettová nahradit.

Dokonce vydavatel autoritativního slovníku Merriam-Webster na svém webu spěšně doplnil, že „sexual preference“ je urážlivé. The Internet Archive a podobné služby na vás takové změny snadno prozradí. Proč liberálové něco tak hloupého dělají? Zřejmě kvůli své víře v magickou moc jazyka, ale už hezkých pár let je zjevné, že toto postmoderní přesvědčení je jen pověra. Dělají to snad proto, že jsou zvyklí stanovovat normy ve společnosti? Nedokážou si odepřít zvyk vyhrávat spory tím, že poukážou na slovníkovou definici, a tak jim nezbývá než tu definici zfalšovat? Ovšem kulturní vliv, jenž se opírá o pouhou moc, není skutečný kulturní vliv.

Ale v celé širší kultuře se objevují známky toho, že návyk na kulturní dominanci, na to, že oni ovládají prostředky vyjadřování lépe než jiní, nebyl uvážený. Tradiční pozdněvečerní televizní zábavné talk show se jednak s nástupem kabelových televizí rozmnožily a jednak politicky zradikalizovaly. Načež začaly ztrácet diváky. A někteří komici začali používat pro to, co se v jejich oboru děje, novotvar „clapter“. Je to složenina slov „clap“ (tleskat) a „laughter“ (smích). Posluchači se smějí, ale hlavně oceňují politický obsah vtipu – tak jako se u nás za komunismu tleskalo odvážným politickým narážkám.

V roce 2016 vznikl křesťanský web The Babylon Bee, který produkuje satirické smyšlené zprávy. Původně působil opravdu jako pokus o křesťanský The Onion, web, který je v tomto žánru standardem, a lidi mimo tuto komunitu moc neoslovoval. Ale autoři časem chytli slinu a dnes je asi lepší než The Onion, který se těžce potýká se zadáním nebýt úplně politicky jednostranný a přitom zůstat vtipný. Tím nejlepším dokladem je, že website Snopes, který se specializuje na ověřování informací, hned několikrát podrobil zprávy z Babylon Bee factcheckingu. A poctivě, v potu tváře doložil, že ty zprávy jsou nepravdivé. Jak rozčilený z toho, že někdo jiný je vtipný, musíte být, abyste se opakovaně takto ztrapňovali?

Kdo tu je vlastně víc pověrčivý? Kdo víc věří na magické praktiky? University of Southern California suspendovala profesora, který vyučoval studenty managementu komunikace v čínštině a uvedl čínské slovo, které zní v angličtině jako „nigger“. Jaké stadium infantility tohle je?

Není náhodou magické myšlení, když reportéři amerických televizí mluví v přímém přenosu z demonstrací, za nimi hoří budova a létají kameny a mlátí se lidé, a oni ujišťují diváky, že demonstrace je převážně mírumilovná? A jakou autoritu mohou mít epidemiologové, kteří poté, co unisono vybízeli Američany, aby dodržovali pravidla sociálního distancování, vydají kolektivní stanovisko, podle něhož masové demonstrace Black Lives Matter nepředstavují z epidemiologického hlediska problém? Rozhodně to není autorita osvícenské vědy a objektivity. Je to nějaký nový hybrid, který se rozhodně nemá co posmívat lidem modlícím se v kostele.

Podle některých názorů je to specificky americký fenomén, který ani v Evropě, natož jinde nenabyde srovnatelného vlivu. Jistě je pravda, že souvisí více, než je na první pohled zřejmé, s historií anglosaského protestantství. Jeho ozvuky v Evropě jsou slabší a často buď mimetické (napodobivé), anebo to jsou pod povrchním jazykem symbolů vlastně antiamerické demonstrace, jež navazují spíš na demonstrace proti válkám ve Vietnamu a v Iráku než na Black Lives Matter. Na druhou stranu bychom si neměli být tak jistí. Koneckonců půlka Evropy naslouchá každému slovu, které pronese šestnáctiletá autistka, neboť věří tomu, že jejími ústy promlouvá vyšší moudrost, a pod jejím vlivem se mění politika Evropské unie. Není to taky projev nového sekulárního náboženství?