Politiku v Evropě a také v České republice poslední tři roky mimořádně ovlivňuje válka v Sýrii, patrně víc, než jak Evropu ovlivňovaly v 90. letech jugoslávské války. Nebýt krveprolití v Sýrii a tím krveprolitím ospravedlňovaného otevření hranic do Evropy v letech 2015–2016, nebyl by mj. brexit a u nás Okamura.

Základní pro pochopení války v Sýrii je, že už to dávno není vzpoura proti brutální Asadově vládě, která tragicky přerostla ve vzájemné masakrování, ale zástupná válka, kdy si na syrské plátno několik cizích vlád promítá své zahraničněpolitické doktríny, touhy a obavy. Ze Sýrie se mezitím stal trhací kalendář a zatím každý obrat ve válce vznikne tak, že jedna ze zahraničních mocností přistoupí ke kalendáři a neomaleně si utrhne další list.

Začaly s tím islamistické režimy Saúdské Arábie, Kataru a Turecka, které od počátku vyzbrojovaly opozici proti Asadově vládě. Po několika letech nepřímé podpory Asada přímo na místě zasáhlo Rusko, které na pozvání syrské vlády bojovalo proti islamistům a současně si část Sýrie upravilo na střelnici a výcvikový terén pro svou armádu. Obamovy Spojené státy hrály pokryteckou hru, tvářily se jako nezúčastněný pozorovatel, přitom opozici zásobovaly zbraněmi a od zásilek neustoupily, ani když se zjistilo, že jejich podstatná část končí u džihádistů včetně syrské odnože al-Káidy.

Nějak se přihodilo, že americká armáda, která celé roky oficiálně jen ze základen v Iráku a Turecku bombardovala Islámský stát a logisticky proti němu podporovala kurdské milice, má náhle 2000 vojáků přímo v severovýchodní Sýrii. Před deseti dny USA oficiálně oznámily, že kolem této síly vybuduje místní legii o síle 30 tisíc (kurdských) mužů. Damašek Američany na svém území nechce, ale nemá sílu je vytlačit. Popis toho, jak se ze Sýrie stal trhací kalendář, si nečiní nárok na úplnost, každopádně v posledních dnech do něho přibyla nová dramatická kapitola.Turecká armáda vpadla do Afrínu, kurdské enklávy na severozápadě Sýrie.

Sýrie je pořád ještě člen OSN, v Damašku sedí jediná legitimní vláda podle mezinárodního práva a ta vláda je teď rozezlena „brutální agresí“ Ankary, byť Turci neostřelují asadovské pozice, ale pozice kurdských milicí. Turci s Kurdy, jediným velkým národem Blízkého východu, jemuž byl v moderní historii zcela upřen vlastní stát, vedou válku doma a teď i v přilehlých hraničních oblastech. Džihádisté v Sýrii se naopak těšili podpoře, nebo alespoň přátelské neutralitě Turecka. Syrští Kurdové se v boji s džihádisty (al-Káidou a Islámským státem) opírali o Rusy, posléze se přeorientovali na Američany. Rusové teď po oznámeném sňatku americké armády a kurdských milicí přestali Kurdy v Afrínu hájit, turecká ofenziva je toho bezprostředním důsledkem.

Ankara ofenzivu  nelegitimizuje mezinárodním právem, to by ani nešlo, ale kabinetní úmluvou s Ruskem. Oběma mocnostem vadí politika jediné supermocnosti vůči Kurdům.

Kdo by si zoufal, že se v konfliktu ztrácí, tomu  budiž útěchou, že není sám. Jak taky normálním, konvenčním myšlením pochopit, že z letecké základny Incerlik, vybudované Američany v Turecku, dnes jedna letadla, turecká, vzlétají k náletům proti Kurdům na severozápadě Sýrie a druhá, americká, k podpoře Kurdů na východě země proti islamistům, kteří mají dlouhou historii intimních vztahů s Tureckem? Kurdové na západě i na východě Sýrie jsou přitom jedna skupina, řada vojáků i velitelů se přesouvá mezi oběma těmito frontami. Amerika buď hodí přes palubu Kurdy, nebo směřuje k vážnému konfliktu se svým spojencem v NATO.

Je to naprostý rozvrat a děje se to 350 kilometrů od vnější hranice EU (Kypr). Cizí vlády se přes noc ocitají v aliancích s těmi, koho těsně předtím potíraly. Jak to mohlo dojít tak daleko? Člověku vytane na mysli věta Nassima Nicholase Taleba: „Nikdy v historii nemělo tolik kontroly tolik lidí, kteří nic neriskují a nejsou exponováni osobně.“