Vyostřený spor o záchranu jedné z nejhodnotnějších poválečných budov Bratislavy je u konce. Navzdory protestům odborné i laické veřejnosti v těchto dnech už probíhá postupná demolice komplexu budov Istropolis, na jehož místě má v následujících letech vyrůst nový a mnohem větší multifunkční objekt. I přes smutný konec této fascinující budovy ale celá kauza nabízí některá pozitivita v kontextu bourání poválečné architektury.

S chladnou hlavou

Nový majitel, nový stavební záměr, protesty, žádosti o památkovou ochranu, demolice. Scénář většiny podobných případů vypadá jako přes kopírák. Na záchranu budov je totiž v momentě oznámení o jejich likvidaci většinou už pozdě. Investor ví, že musí jednat rychle, památková řízení se naopak zpravidla vlečou. Na ochraně staveb poválečné moderny navíc stále není jednoznačná shoda, a tak nám z českých i slovenských měst mizí jedna za druhou.

V první řadě je potřeba si ujasnit, že není správné velebit architekturu šedesátých až osmdesátých let jako celek, ale ani ji zatracovat v důsledku různých negativních konotací. Pokud bychom si dokázali zachovat chladnou hlavu a nepodléhali unáhleným rozhodnutím, mohli (a měli) bychom určit, jaké stavby za památkovou ochranu stojí, a začít jim věnovat patřičnou péči. Komplex budov Istropolis (jde o staré řecké označení Bratislavy jako „města na Dunaji“) by na tomto seznamu rozhodně nechyběl. Jde totiž o opravdu výjimečnou budovu v širším centru města, která by si památkovou ochranu zasloužila hned z několika důvodů – stojí za ní výborní architekti, lze ji snadno i nadále využívat k původnímu účelu a hlavně jí byla věnována mimořádná řemeslná pozornost. Jde o spletenec čtyř objektů s administrativním a kulturně-společenským využitím, přičemž jeho dominantu tvoří šestnáctipodlažní věž s kancelářemi.

Nový standard

Realizace tohoto ambiciózního projektu nebyla vůbec jednoduchá. Architektonickou soutěž vyhrála už v roce 1956 nerozlučná trojice slovenských architektů Ferdinand Konček, Iľja Skoček, Ľubomír Titl, kteří v té době studovali na pražské Akademii výtvarných umění. Mimochodem, autoři vypracovali tři různé varianty řešení Domu odborů, techniky a kultury (jak se objekt oficiálně nazýval) a ty následně v soutěži obsadily všechna tři první místa. Dokončení však proběhlo až o pětadvacet let později, v roce 1981.

Architekti přišli s působivou hutnou kompozicí geometricky jasně řezaných hmot, které si i přes propojení do jednoho celku udržují svoji svébytnost. Architektonicky nejhodnotnější je jednoznačně kongresová část s průčelím připomínajícím gigantické zuby pily, ve které je také největší sál komplexu s kapacitou bezmála třinácti set diváků. Sloužila komunistickým sjezdům, ale i dalším kulturním a společenským akcím. Celý komplex je zahalen do obkladu z bílého kubánského mramoru (údajně šlo o dar Fidela Castra), který objektu dodává na majestátnosti. Na projektech sloužících stranickým jednáním se zkrátka nešetřilo a důraz na poslední detail je vidět i v naprosto úchvatných interiérech pojatých jako komplexní umělecká díla, kde bylo veškeré vybavení od madel po křesla vyráběné na míru tomuto prostoru. Interiéry kongresové části se navíc dochovaly v původním stavu včetně mobiliáře a uměleckých děl.

Dobrou zprávou je na celé kauze aspoň to, že majitel nemovitosti, slovenský developer Immocap, uspořádal na novostavbu, která Istropolis nahradí, mezinárodní architektonickou soutěž, jejíž výsledek je příslibem kvalitního projektu. Zároveň se počítá s integrací původních uměleckých děl do nového multifunkčního komplexu i s využitím tisícovek metrů čtverečních mramorového obkladu. Často totiž dochází k tomu, že se budova bez rozmyšlení zbourá se vším všudy a na jejím místě pak vyroste nějaká hrůza – jako třeba v Liberci po demolici obchodního domu Ještěd. Pokud má jít jakákoli stavba k zemi, pokaždé by se mělo hledat lepší řešení, jinak nastává neomluvitelné mrhání lidskou prací, energií i kulturními hodnotami. To by pro začátek jako nový standard úplně stačilo.