„Milí přátelé“ – tak tohle už neříkejte. Správná forma zní „Milí přátelé, milé přítelkyně“. Generické maskulinum „přátelé“, tedy užití mužského rodu pro muže a ženy, se stalo podezřelým. Zvlášť ve veřejných institucích, školství či v některých médiích je patrná snaha ustupovat od slov jako „občané“ či „studenti“ ve prospěch spravedlivějšího „občané a občanky“, „studenti a studentky“.

V Německu jsou dál. Veřejný rozhlas již zavedl inkluzivní jazyk, veřejné instituce jej vyžadují po svých zaměstnancích, studenti, kteří neužívají „spravedlivý“ jazyk, jsou na některých univerzitách sankcionováni ztrátou bodů. Ale nejde jen o akademickou debatu. Německý soud minulý týden řešil žalobu zaměstnance, který má za to, že přišel o své zaměstnání kvůli tomu, že odmítl nové jazykové normy.

V této kauze jde o generické maskulinum „vězni“. Sociolog Klaus Roggenthin, zaměstnanec neziskové organizace pro pomoc pachatelům trestných činů, sepsal publikaci, která měla podpořit propuštěné při orientaci na svobodě. Odmítl přitom užívat dvouslovné pojmenování „vězni a vězeňkyně“. Nezdálo se mu to problematické, vždyť ve výkonu trestu jsou celosvětově z víc než 90 % zastoupeni muži a v Německu to platí dokonce z 95 %. Následovala série konfliktů, která vyústila v propuštění a Roggenthinovu žalobu.

Zaměstnavatel se před soudem hájil tvrzením, že vztahy byly dlouhodobě vyostřené a spory se netýkaly jen „jazykového vystupování“. Roggenthin proti tomu argumentoval dokumentem, který mu zaměstnavatel vystavil v údajně konfliktní době. Text citujeme jako ilustraci toho, s čím mohl mít sociolog problém: „Zaměstnancovo chování k členům a členkám představenstva, ale rovněž k spolupracovníkům a spolupracovnicím jakožto k zákazníkům a zákaznicím, ale rovněž k partnerům a partnerkám bylo seznáno jako bezvadné.“

Soud dne 7. září 2022 rozhodl, že zaměstnavatel měl právo svého zaměstnance propustit, a to bez ohledu na zaměstnancovo jazykové vystupování. Dlouhodobá nespokojenost byla postačujícím důvodem. Jazykové důvody soud nevzal zvlášť v úvahu. Je to škoda: soud byl mediálně sledovaný právě proto, že na jeho základě mohlo vzniknout první soudně potvrzené stanovisko v otázce, zda zaměstnavatel smí požadovat inkluzivní jazyk.

Ale nutno dodat, že některá stanoviska z právní obce již k dispozici jsou. Institut Theo-Münch-Stiftung für die Deutsche Sprache si dal vypracovat posudek od bývalého předsedy ústavního soudu Hanse-Jürgena Papiera. Ten ve dvacetistránkovém dokumentu vysvětluje, že povinnost hovořit genderově neutrálním jazykem je nepřiměřený zásah do osobního práva a je třeba ji považovat za „ústavně nepřípustnou“. Zdůrazňuje, že totéž platí pro vzdělávací instituce. „Povinnost používat genderově korektní jazyk ve školství je třeba rovněž hodnotit jako nevhodnou s ohledem na sledované cíle, a tudíž ji lze považovat za ústavněprávně nepřípustnou.“

Proti „spravedlivému jazyku“ se v posledních týdnech v otevřeném dopise vymezilo i sedmdesát německých jazykovědců. Odmítají aktivistické zacházení s jazykem, které je v rozporu s jeho funkcí, a varují před politizací vyvolávající společenské konflikty. Tvrzení, že generické maskulinum, například slovo „studenti“, vylučuje ženy, se podle signatářů zakládá na nepochopení gramatiky, a navíc jde o nepatřičnou sexualizaci jazyka.

Muž je standard, žena výjimka?

Ale je generické maskulinum skutečně tak nevinné? Na první pohled se jeví jako ukázkový příklad problému, který už v roce 1949 popsala Simone de Beauvoirová v knize Druhé pohlaví: muž je standard, žena výjimka. Existují navíc studie, které dokládají, že čteme-li „Zdravotníci byli během pandemie přetíženi“, představíme si přetížené muže. Správně by proto věta měla znít „Zdravotníci a zdravotnice byli přetíženi“. Sklon představovat si muže má i své označení: říká se mu „male bias“, mužská předpojatost. Ale jazykovědci argumentující ve prospěch spravedlivého jazyka jdou dále: jazyk není jen tím, co odráží skutečnost, on ji i utváří. Z toho plyne, že dokud nebudeme mít spravedlivý jazyk, budeme žít v nespravedlivé realitě.

Jenže pro takovou souvislost neexistuje mnoho argumentů, natož dat. Sice není pochyb o tom, že jazyk nějak utváří náš svět, dosud se však nepodařilo prokázat, že to činí natolik přímočarým způsobem, jak tito jazykovědci tvrdí. Čínština ani turečtina nemají rody, a tudíž by se dalo říct, že to jsou „spravedlivé“ jazyky. Tím spíš vzniká podezření, jestli to s vazbou jazyka na míru demokratičnosti bude tak jednoduché.

Navíc, je přesvědčivé „nařknout“ gramatiku z nespravedlnosti? Spravedlivé či nespravedlivé je jednání konkrétního člověka, případně instituce. Slova přirozeně mohou sehrávat rozhodující roli, obyčejně i sehrávají, ale vždy na pozadí konkrétní situace. Kdo je zde spravedlivý či nespravedlivý, není jazyk, ale mluvčí.

Jazyk je ze své podstaty abstraktní systém, který nehledí na individualitu a s etikou nemá nic společného. To, že slova neoslovují nikoho v jeho konkrétnosti, je podmínkou toho, aby byl prostředkem komunikace. V jazyce jsme všichni zcizeni: naše tolik niterně pociťovaná jedinečnost se musí smířit s tím, že užíváme jedno „ošoupané“ já spolu se všemi ostatními „já“.

Protože je jazyk obecný a člověk jednotlivý, nezbývá než spoléhat na soudnost, tedy výkon myšlení. Kant určil soudnost právě jako schopnost ustavovat náležitý vztah mezi konkrétním a obecným. Jinými slovy, myslící bytosti chápou, že „osoba“ může být i muž, naopak „člověk“ žena. Rovněž lze očekávat, že když se řekne „politici schválili změnu vyhlášky“, bude čtenář vědět, že míněny jsou i ženy.

Naopak politizace jazyka vede k přízemnosti, která se rozchází s jeho funkcí. Patrné je to na zkratce pro sexuální menšiny. Jestli do uzávěrky nepřibylo další písmeno, zní takto: LGBTQIA+. Ostatně o sex jde i v případě útoku na generické maskulinum – jde o sexualizaci, kterou lze shledat nepatřičnou. Generické maskulinum ignoruje fyzické pohlaví daného člověka – pod pojmem „lékař“ si lze představit muže, ženu nebo nebinární osobu. Ale obrat „studenti a studentky“ staví oslovené do popředí jako binárně sexualizované bytosti.

To se může jevit problematickým ve dvou ohledech: zaprvé je většinou nadbytečné, ne-li nemístné, zvlášť zdůrazňovat sexualitu osloveného, ale když už tak činíme, tvrdily by zadruhé právě skupiny hlídající spravedlivý jazyk, že bychom přece neměli zůstat zakleti v binárním myšlení a vylučovat intersexuální osoby z oslovení.

„Těhotní lidé“

V kritice „starého nespravedlivého“ jazyka existují dva proudy – jeden, který trvá na tom, že je třeba vyjmenovávat všechny zúčastněné, druhý, který to považuje za nepřiměřený zásah a odsuzuje právě i tradiční oslovení „dámy a pánové“. Třeba společnost Lufthansa se rozhodla dál neužívat oslovení „ladies and gentlemen“ a užívá „welcome all“. A netýká se to jen oslovení. Americká instituce Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí nahrazuje pojmenování „těhotné ženy“ pojmenováním „těhotní lidé“.

Ve světle těchto složitostí se generické maskulinum jeví jako dar z nebes. Jistě, ani dary z nebes nebývají dokonalé. Generické maskulinum není femininum ani neutrum. Je možné, že lidé při slově „politici“ budou myslet spíš na muže než na ženy. Jenže snahy o opravu této netaktnosti činí jazyk méně funkčním. A navíc: jazyk přece není jen prostředkem komunikace. Tradičně se mělo za to, že by měl být pěstěný, elegantní, ne-li krásný. Podezření, že spravedlivý jazyk je surovým útokem na jeho estetický rozměr, se bojovníkům za spravedlivou mluvu dosud nepodařilo rozptýlit.

V těchto otázkách se však nehraje jen o jazyk. Debaty vyjevují problémy v chápání toho, co je, respektive co může být reprezentace. I na českých univerzitách slýcháme námitku, že dokud nebude ve vědě dost žen, nebudou mít studentky vzory. To asi není nepravda, ale je to celá pravda? Proč si mladé ženy mají vybírat vzory mezi ženami? Mezi muži nemohou? A platí tedy i naopak, že ženy nemohou být vzory pro muže? Není to omezené hledisko?

Kdyby reprezentace fungovala takto přímočaře, přirozeně bychom si ani v politickém zastoupení nevystačili s tím, že budeme zohledňovat počty mužů a žen. Dohlíželi bychom na reprezentaci nejen různých sexuálních menšin, rodinných stavů, ale třeba i původních profesí nebo na různé typy vzdělání. Je zjevné, že takový pojem zastoupení narazí záhy na své meze. To neznamená, že nemáme reflektovat, jaké skupiny jsou či nejsou zastoupeny, ale pozitivistická přímočarost nikam nevede.

Míváme za to, že duchovní člověk se vyznačuje znalostí četných rafinovaných rozlišení a zřetelnou citlivostí. To není celá pravda. I pokrčení rameny – třeba nad generickým maskulinem – může být duchovní projev. Taková lhostejnost nesvědčí o úpadku. Existuje i kultivovaná lhostejnost. Říká se jí velkorysost. Snad nám schází jen ve vztahu k jazyku.