Střední Evropu zalilo v sobotu slunce, sice studené, ale už jarní. Praha, zbavená turistů, byla krásná jako už dlouho ne. Možná to byl na nějakou dobu, doufejme nikoli zas tak dlouhou, poslední víkend, kdy si člověk ještě troufl vyjít ven a jen tak bloumat. Na chvíli, pak ale brzy, někteří s pocitem viny, že by neměli, se vrátili domů.

Výzvy, aby lidé seděli doma a chodili ven co nejméně, pokud možno vůbec, nejsou totiž nejspíš od věci, ba jsou asi předpokladem toho, aby se život dal co nejdříve zase do normálu. A všichni chceme zase normální život; vsadil bych se, že i ten Babiš to chce, byť by to mohl dávat nějak přesvědčivěji najevo.

Povaha souboje s touto věcí je nejspíš v tom, že se omezující, restriktivní, někdo říká už totalitní dekrety musejí vyhlašovat skokově, ze zálohy a bez konzultace s obyvatelstvem. Když se v noci na sobotu zavřely supermarkety a hospody, nemohlo se říct předem: lidi, dojděte si ještě do hospody a do oblíbeného obchoďáku, možná je zítra zavřeme. Vlastností toho viru je, že nečeká, až si lidi opatří všechno a řeknou si, O.K., ještě si skočím na kafe, pak už budu jen disciplinovaně na sociálních sítích nadávat, jak je vláda blbá.

Procházky tedy ještě v sobotu večer, kdy toto píšu, nejsou úředně zakázané, ale nebudu se divit, když se ráno probudím s tím, že v noci vláda rozhodla, že ano. Nějaká forma zákazu vycházení, pokud člověk nejde do práce či nakoupit, což jistě nebude snadné kontrolovat, se zřejmě dá čekat (realistické je očekávat uzavření větších měst). Ty země, které jsou zasaženy nejvíc, tedy Itálie a nyní Španělsko, k tomu situace dokopala, přičemž by bylo asi lepší následkům předejít.

A předejít nebo omezit možný ničivý rozsah (v Itálii nepochybně ničivý je) virové epidemie se dá nejspíš právě tím, že se načas ochromí či zastaví život. Jako to podnikly v nějaké formě (východo)asijské státy, které při všech rozdílech, co mezi nimi jsou, zavedly drsná a tvrdá opatření, jejichž podstatou bylo nesmlouvavé omezení osobní svobody. Lze si přitom představit, že forma a průběh provedení těchto restrikcí probíhal jinak v zemích jako Jižní Korea nebo Tchaj-wan – a jinak v lidové Číně, kterou za vzor jistě dávat nelze. Tam měl (a má) nepochybně podobu až krutého jednání s obyvatelstvem, jež bylo podrobeno (zatím) v Evropě nepředstavitelnému tlaku a kontrole, která byla zároveň jakousi sebekontrolou. Mobily obyvatelů Wu-chanu byly opatřeny aplikací, jež permanentně kontrolovala jejich pohyb, přičemž obyvatelé jednotlivých bytů (naprostá většina Číňanů bydlí v kontrolovatelných bytových komplexech) pak dostávali v intervalech různé časy, kdy mohou vyjít na nákup: většinou dvakrát týdně na pár hodin. Aplikace sledovala, kde se vlastník telefonu při vycházce pohybuje, a při návratu domů mu kód svítil buď zeleně, tedy že je vše O.K., a pak Číňana stráž vpustila domů, anebo mu svítil červeně – a v tom případě dovnitř nesměl, pravděpodobně musel do nemocnice s dalšími postihy.

Úspěch – doufejme, že reálný – jiných asijských zemí byl ale založen ještě na něčem jiném a ty tuto orwellovskou formu zavádět nemusely (nebo ne v takové míře). Opřely se o kombinaci přísnosti, kterou mají v krvi, a lidského faktoru, k němuž nemá Evropan většinou moc sympatií, jenže někdy se dost hodí. Tím faktorem je spořádané a disciplinované obyvatelstvo, které je vychované a zvyklé: poslouchat. To zní evropské mysli, mnohdy vyrostlé v anarchistické představě, že správné je autoritu za každých okolností odmítat, nepřijatelně. Mnozí nabyli pevného přesvědčení, že naopak bouřit se je správné, jak to doporučoval předseda Mao, což nadchlo mnoho Evropanů, když jim to přitom, jako ve slavném roce 1968, nikdo nezakazoval. Nemálo lidí (a znám jich kolem sebe dost) má zažitou představu, že jakákoli forma omezujících nařízení je buzerace a cosi jako vrchnostenský nárok na svobodu jedince. Tu má on zaručenou už jaksi svou existencí a tím velkolepým faktem, že je na světě. Jsou však situace, kdy to asi nemusí vůbec platit. Třeba tahle. Zaručeno nemáme totiž nic a příští procházka se může protáhnout na hodně dlouho.