Pár set metrů od Dejvického náměstí v Praze, uprostřed rozlehlé budovy Ústavu pro organickou chemii a biochemii AV ČR z 20. let minulého století, stojí moderní pavilon, kompletně rekonstruovaný z licenčních poplatků za léky proti virům vyvinuté pracovníky ústavu a prodané do světa. Biochemik Jan Konvalinka vysvětluje, jak se dnes infekce po světě šíří, jaký je podíl českých vědců na boji s koronavirem a co už věda v minulých letech při potlačování vraždících virů dokázala.

Když wuchanský koronavirus srovnáme s chřipkou, co je vražednější?

V tuto chvíli umírá v Číně padesátkrát víc lidí na běžnou sezonní chřipku než na koronavirus. Musíme ovšem rozlišovat úmrtnost a smrtnost. Úmrtnost je procento zemřelých na danou nemoc ze všech lidí, kteří ten rok zemřou. Smrtnost je počet úmrtí na danou chorobu ze všech nakažených: tedy jaké procento z nakažených třeba chřipkou zemře. U normální sezonní chřipky bývá smrtnost asi jedno promile – tedy zemře jedno promile z nakažených –, úmrtnost pak dvě procenta. U nás zemře ročně na chřipku odhadem asi 2000 lidí, přičemž celkově v České republice zemře velmi zhruba kolem 100 tisíc lidí ročně. U koronaviru je to naopak: úmrtnost maličká, zato smrtnost dvouprocentní. Z těch 75 tisíc dosud nakažených zabil koronavirus něco přes 2000 lidí – přes dvě procenta. Smrtnost je tím pádem dvacetkrát vyšší než u normální chřipky. Takže ve statistikách celosvětové úmrtnosti je koronavirus zatím naštěstí v podstatě zanedbatelný, naopak smrtnost má docela vysokou. Rozhodně vítám, že se o wuchanském koronaviru mluví. Je dobře, že se vyvíjejí virostatika, že se do nich investuje. Ale hysterie je zbytečná a škodlivá.

Tipnete si, v jaké fázi je koronavirus teď?

Na takovou otázku by odborník měl správně odpovědět: Ještě nemáme dost informací, abychom mohli vynášet soudy. Navíc nejsem epidemiolog ani lékař, celou věc sleduji se zájmem medicinálního chemika, který se zabývá vývojem a studiem virostatik. Ale když mám risknout blamáž, řekl bych, že můžeme doufat, že v Číně už jsme v plateau fázi, tedy fázi stabilizace. Poslední týden to vypadalo, že nakažených nepřibývá geometrickou řadou, že se počet nově infikovaných stabilizuje. To nejhorší máme tedy možná už za sebou. Samozřejmě rizika zůstávají. Ani u případů za hranicemi Číny zatím naštěstí nepozorujeme, že by se šířily geometrickou řadou, ale na definitivní soudy je opravdu ještě brzo. Obava je, že kdyby se virus rozjel v zemích s méně organizovaným zdravotnickým systémem, tedy řekněme v Africe nebo na Středním východě, můžeme mít problém. Protože tam by nebyli schopní epidemiologických opatření, ani na to nejsou připraveny jejich zdravotní systémy.

A co Evropa?

Jsem přesvědčen, že Evropa nákazu zvládne. Navíc naštěstí už končí sezona.

Ohledně Číny zaznívají skeptické námitky. Jednak prý je stabilizace počtu nových případů dána hlavně tím, že nemocnice došly na hranici svých možností a nestíhají testovat další podezřelé případy.

Zase: nevíme přesně, ale osobně tomu nevěřím. Molekulárně-biologický test PCR je poměrně jednoduchý, u nás podobné věci rutinně provádějí studenti. Malý vzorek slin dáte do zkumavky a provedete reakci, která trvá 90 minut. A za dalších několik minut analytickou metodou vidíte výsledek, ano/ne. Číňané tímto PCR testem samozřejmě disponují už několik týdnů, a protože Čína není rozvojová země, tak si prostě nedovedu představit, že by byli limitovaní počtem vzorků.

Druhá výhrada je, že čínský režim lže, že se na něj nedá v ničem spolehnout.

Ani tomu nevěřím. Utajovali ze začátku, ale posléze si uvědomili, že riskují důvěryhodnost – politicky, ekonomicky, obchodně. Že když jim svět neuvěří jejich upřímnost teď, že se toho už nikdy nezbaví. Nemám sebemenší iluze o čínském režimu, jen je dnes podle mě v jejich zájmu být upřímný. Číňané se v současnosti chovají velmi otevřeně, všechny sekvence DNA sdílejí. Máme k dispozici přes sto sekvencí DNA od pacientů. Ta data jsou spolehlivá, navíc do tamních nemocnic dorazili lidé ze Světové zdravotnické organizace, proto by se případná manipulace asi prokázala.

Objevují se i zprávy, že vědci už proti wuchanskému koronaviru vynalezli protilátku. Skutečně vynalezli?

Přímo vakcína proti wuchanskému koronaviru ještě žádná vyvinuta nebyla. Tady je třeba vrátit se trochu do minulosti. Obecně platí, že vývoj léku trvá deset až patnáct let a stojí jednu až dvě miliardy dolarů. Pokud jde o lék na virus, který zabíjí chudé Afričany nebo Číňany, a vy jste šéf farmaceutické firmy, tak tu miliardu do toho nedáte.

A nejsou farmaceutické firmy do té míry za vodou, nemají takové rezervy, že by si tu investici mohly normálně dovolit?

Nejsou. Na jeden Gilead máte deset firem, které bojují o život. Řada firem v oboru krachuje. Jen tři z deseti vyvinutých léků si na sebe vydělají, zbylých sedm nevydělá ani na pokrytí nákladů. Takže patřičný výzkum platí Světová zdravotnická organizace, Nadace Melindy a Billa Gatesových – anebo to firmy udělají jako gesto dobré vůle, což se stalo u viru Ebola v roce 2014. Asi si vzpomenete, jak zneklidňující zprávy tehdy ze střední Afriky přicházely. Ebola je virus, jehož hostitelem je létavec zvaný kaloň, občas přechází i na člověka. Zabíjel 50 až 80 procent nakažených. Na scénu vstupuje firma Gilead, která tehdy právě zaznamenala fantastický úspěch s lékem proti HCV, hepatitidě C. Lék Gileadu hepatitidu C opravdu léčil, ale za jednu pilulku si účtovali tisíc dolarů. Pacient si těch pilulek musí vzít 84, aby se uzdravil. Takže pojišťovnu stojí jedna vyléčená hepatitida C 84 tisíc dolarů. Je to lék zachraňující život, alternativní přístupy jsou mnohem dražší, a přesto z toho byl skandál, vyšetřovaný i americkým Kongresem. Načež měl Gilead potřebu učinit gesto a rozhodl se vyvinout lék proti Ebole. Za vývoj byl odpovědný náš kamarád a kolega Tomáš Cihlář, který má doktorát odsud z UOCHB, v 90. letech odjel do Ameriky a v Gileadu se postupně vypracoval až na viceprezidenta firmy zodpovědného za virologii. Je to podle mého jeden z nejvýše postavených Čechů ve farmaceutickém byznysu vůbec. A tento Tomáš Cihlář vedl tým asi 70 lidí, kteří skutečně vyvinuli účinnou látku proti Ebole. Epidemie však mezitím skončila, takže měli potenciální lék, a neměli nemoc. Ale když už tu molekulu vyvinuli, testovali ji na všechny možné viry – a s překvapením zjistili, že mají širokospektrální virostatikum, které například funguje na SARS a jemu příbuzný virus MERS. A když se teď objevila koronavirová infekce, nabídli svou látku. SARS a koronavirus jsou totiž blízcí příbuzní. Tu látku proti Ebole vyzkoušeli na jednom pacientovi ve Washingtonu a vyléčili ho. Jeden případ ještě zas tak moc neznamená, každopádně je to dobré znamení. V současnosti probíhá ve Wuchanu už třetí týden velká klinická studie. Jsou mezitím ve třetí fázi, lék dávají stovkám pacientů. A koncem dubna bychom měli vědět, jak to dopadlo. Když dobře, budeme to vědět dřív.

Ale vy jste optimista.

Jsem opatrný optimista. I dnes, když se ptám předních českých lékařů a virologů, z čeho mají skutečně strach, tak bez výjimky odpovídají: Chřipka. A to bych zdůraznil i po zkušenostech s ptačí a prasečí chřipkou, proti kterým se jak známo nakupovaly vakcíny do zásoby a pak se vyhazovaly. Tehdy měl svět kliku, a my s ním. Konzervativní odhad mi říká, že dříve nebo později velká epidemie nějaké nebezpečnější chřipky přijde.

Proč mají virologové větší strach z chřipky než z koronaviru?

Chřipka se od ostatních virů liší fragmentovaným genomem. Místo aby nesla jednu velkou molekulu genetické informace, má jich osm oddělených. Virus se vyskytuje v ptácích i savcích. Na světě žije jen jeden savec, který má kromě savčích virů schopnost hostit také ptačí viry – prase. Můžeme si prase představit jako chodící zkumavku, v níž se smíchají savčí a ptačí viry dohromady. A těch osm kusů každého viru se v praseti sesype dohromady a náhodně se povyměňuje mezi sebou. Představte si skládačku, v níž máte kostky z různých virů. Prase je unikátní tím, že se v něm ta skládačka může během jediné sezony úplně přeházet. Pro člověka to znamená, že i když prodělal chřipku předloni, proti té nové, jakoby přeházené, zase nemá protilátky. Všechny ostatní viry, včetně HIV, mutují taky, ale postupně.

Jsou virové epidemie až fenoménem naší doby, nebo byly i v historii, a my o nich nevíme?

Určitě existovaly, ale lidstvo si jich moc nevšímalo. Víc nás trápily bakteriální infekce jako mor a neštovice. Virus je intercelulární parazit, vstoupí do vaší buňky a v ní se začne šířit. Ale není sám schopný života, má jen omezený počet vlastních enzymů, nedokáže se sám množit. K tomu potřebuje buňku, lidskou nebo zvířecí. Virus, který není hostiteli evolučně přizpůsobený, může rychlým množením způsobit i hostitelovu smrt. Naopak bakterie je buňka, která má všechno, co potřebuje k existenci. Člověka napadne zvenčí. Bakterie je živá, virus ne. Virus je zákeřnější, bakterii můžete zabít, ale jak chcete zabít něco neživého? S bakteriemi jsme se vypořádali, máme antibiotika. Alexander Fleming svým úžasným vynálezem penicilinu změnil svět. Lidstvo přestalo umírat na většinu bakteriálních chorob, na různé záněty, zmizel problém s morem, záškrtem, úplavicí. Bohužel antibiotika nezabírají na viry. Viry nám tu zbyly jako potíž poté, co jsme potlačili bakteriální infekce. Virostatika přišla padesát let po antibiotikách, teprve dnes začínáme mít proti virům jakousi základní výzbroj. Ovšem je tu onen problém mutace.

A globální dopravy, která v takovém rozsahu nikdy nebyla.

Ta pomáhá všem infekcím, virům obzvlášť. Lidé dnes pronikají na místa, kam se historicky nikdy nedostali nebo kde nepřežili. A vůbec: já když se dnes v Praze přepravuji metrem a pak jdu ještě pěšky centrem, potkám za 40 minut víc lidí, než potkal můj pradědeček na vesnici za celý svůj život. Mnoho z těch, které potkám cestou po Praze, včera snídalo v Šanghaji nebo Jokohamě, a večeřet budou zítra v Atlantě nebo v Mexico City. To je unikátní situace, z hlediska virologie nikdy v historii nic takového nebylo. A to prosím mluvíme o Praze, což je oproti Londýnu, neřkuli Šanghaji nebo Tokiu, Zapadákov. Já si globalizaci užívám, mám ji rád, ale ano, i globalizace s sebou nese náklady. Na druhou stranu to vyšší riziko přenosu infekcí jakoby vyvažuje mezinárodní spolupráce vědy. U HIV trvalo tři roky, než byl virus identifkovaný, a další rok, než byla přečtena jeho sekvence. U SARS identifikace dva měsíce a sekvence čtrnáct dní. Dnes máme sekvenci koronaviru v podstatě přes noc – díky mezinárodní spolupráci, kdy různé vědecké týmy dávají na dálku hlavy dohromady.

Tady v ústavu jste hodně zkoumali virus HIV. Pochopili jsme dostatečně, jak vznikl, jak se šířil, jak v těle funguje?

Ví se toho hodně. Takzvanými molekulárními hodinami umíme jít proti času a určit, kdy asi tak u toho kterého viru proběhla daná mutace. Tak jsme se dozvěděli, že HIV přešel ze šimpanzů na lidi koncem 19. století. Ještě dlouho poté bylo nemocných na HIV málo, vesměs ve střední Africe, a do širšího světa virus nepronikal. Pak v 70. letech se stalo něco, co je zmapované: imigranti ze střední Afriky přijeli na Haiti, lidé z homosexuální komunity na Haiti přejeli do San Franciska. Druhá cesta HIV vedla taky přes Karibik, ale do New Yorku. Identifikovali tam jednoho leteckého stevarda, který sám nakazil přes 2000 homosexuálů na východním a západním pobřeží USA. Tak se HIV přenesl do Ameriky.

Do poloviny 90. let se běžně prorokovalo, kolik milionů lidí na AIDS zemře. Pak to odeznělo.

Predikce skutečně byly hrůzostrašné, a nebylo to strašení. Dodnes na AIDS umírá více než milion lidí ročně, což je na jednu stranu strašně moc, ale naštěstí se to nezrychluje. Sice se nepodařilo vyvinout vakcínu, zato se povedly dvě jiné důležité věci. Dost brzy se objevila diagnostika a dalo se testovat. Díky tomu se velmi brzy zastavilo šíření prostřednictvím transfuze krve. Podařilo se vyděsit lidi tak, aby si dávali větší pozor. Změnil se styl života v homosexuální komunitě, aspoň co jsem slyšel, natož ve zbytku populace. Skutečně se lidé dlouho měli víc na pozoru, což mezitím bohužel opět polevilo. Zadruhé jsme vyvinuli velmi účinné látky, které pacienta s HIV udrží naživu, přičemž vedlejší účinky jsou dnes minimální nebo žádné. Nakažený virem HIV bere jednu pilulku denně, a pokud má trochu štěstí, dožije se stejného věku, jako kdyby HIV nikdy nedostal, a nakonec umře na něco jiného. Může žít produktivní život, pracovat, sportovat, pokud je dobře léčen, tak dokonce ani virus dál neroznáší. Neumíme ho sice vyléčit, protože kdyby se léčba přerušila, HIV se u něj opět rozjede. A u menšiny pacientů vzniká rezistence, virus jim mutuje a oni musí změnit léčbu. Ale zatím máme dost virostatik, která se dají kombinovat tak, aby i na ty mutace šlo reagovat. To, že se podařilo tuto metlu lidstva zastavit, je ohromný úspěch chemie a v tom hodně české chemie. Pořád se o tom u nás málo mluví, málo ví, ale tady v Dejvicích chlapík v malé laboratoři, Antonín Holý, vymyslel lék proti smrtelné chorobě.

Uměl byste český příspěvek k boji s AIDS procentuálně vyčíslit?

Devadesát procent pacientů s  HIV, kteří mají to štěstí, že jsou léčeni, bere lék Antonína Holého. Ta pilulka je kombinací tří nebo čtyř léčiv, v nichž léčivo od Holého je klíčové. Považuji to za největší úspěch české vědy po Mendelovi. Oční čočky, Wichterle, to je samozřejmě skvělý úspěch – ale tohle je víc. Kolik smrtelných chorob jsme tu porazili? Výhoda Antonína Holého a této laboratoře byla v tom, že v Čechách se dělalo na retrovirech v době, kdy ještě nebyly v módě. Proto jsme byli před ostatními. Pracoval tu jistý Jan Svoboda, který asi měl dostat Nobelovu cenu coby spoluobjevitel retrovirů. Svoboda umřel před dvěma lety, byl to Holého vrstevník a neuvěřitelný chlap. Komunisti ho nenechali cestovat, ale naštěstí ho aspoň nechali pracovat. David Baltimore a Howard Temin, kteří spolu se Svobodou retroviry popsali a pak za to dostali Nobelovu cenu, opakovaně zdůrazňovali, že Svoboda měl být třetí laureát. Ovšem byl za železnou oponou. Zadruhé – lidé jako Antonín Holý a spol. dělali chemii nukleových kyselin, z nichž se potom vyvinuly tyto léky, už od 60. let. Ani chemie nukleových kyselin nebyla tenkrát v módě: možná zajímavá chemie, ale vlastně to vypadalo jako irelevantní hraní si s molekulami. Holý ty molekuly, z nichž později vzniklo jeho fenomenální virostatikum, původně zamýšlel jako antibiotika. Až potkal jistého Erika de Clercqa z Lovaně, který jeho látku začal testovat na viry... No a když přišlo HIV, měli tu fakticky předpřipravený objev. Shodou šťastných náhod. Takových fenomenálních příběhů skrývá náš ústav víc. Společně s Holým na jedné chodbě působil nějaký Alois Pískala. Tento pán objevil dva léky proti nádorům, které jsou dnes klinicky používané a které mají roční obrat několik miliard dolarů. Pískala umřel před dvěma roky v domově důchodců v Českém Brodě.

Jak to, že tu vznikla tak silná generace v biochemickém výzkumu?

Chemie je u nás hodně silná už od Votočka a Wichterleho, a tohle byl dobrý ústav i za komunistů. Chemici zpravidla nemyli výklady. Když jste byl filozof a ocitl jste se v nemilosti, vyhodili vás z oboru. Když jste byl chemik v nemilosti, tak vás sice nepustili do Ameriky a nenechali vás udělat si velký doktorát, ale většinou vás aspoň nechali pracovat. Na práci těchto lidí jsme mohli stavět a stavíme dodnes. Já jsem na jednom místě našeho povídání hájil farmaceutické koncerny, tak musím dodat, že jsem asi trochu zaujatý. Firma Gilead platí našemu ústavu na licenčních poplatcích 100 milionů dolarů ročně, to jest dvě miliardy korun. Takovou sumu na licenčních poplatcích nevydělá ani slavný MIT (Massachusetts Institute of Technology – pozn. red.). Ústav pro organickou chemii a biochemii je větší plátce daní než ruzyňské letiště.