Na YouTube kanále Česká filmová klasika už více než rok přibývají tituly českých filmů prakticky od začátku kinematografie po konec 80. let. V dobré kvalitě tam člověk může (bez poplatků) uvidět věci jen tak běžně nevídané, v mnoha případech zcela raritní a unikátní: třeba nedávno se tam objevily bizarní pohádky Perníková chaloupka a Sněhurka a sedm trpaslíků, které neuvěřitelně diletantsky „natočil“ na začátku 30. let český Ed Wood („nejhorší režisér na světě“) Oldřich Kmínek. Skutečně stojí za to si ty podivnosti na chvíli pustit.

Ale převažují tam věci „normální“, které přitom mohou i pro poměrně zběhlého kinofila představovat objev a zážitek. Tak se tam snad i v souvislosti s květnovými výročími konce války objevil málo známý (já ho viděl poprvé) snímek z roku 1964 Skok do tmy. Podle scénáře Oty Zelenky ho natočil režisér Vladislav Delong, ročník 1928, tedy z generace těsně před nástupem „nové vlny“, která ho jako filmaře už zavedeného (točil od konce 50. let filmy ve stylu poststalinského „civilismu“) odsunula poněkud stranou. Učil pak na FAMU a zemřel v roce 1973 v pětačtyřiceti letech.

A to i přesto, že jeho hrdinové jsou komunisté. Jsou tři a moskevské vedení strany je vysílá z východního exilu do protektorátu, kam mají seskočit a pokusit se navázat spojení se zbytky zdecimovaného vedení KSČ. Je totiž rok 1943 a ilegální výbor byl za heydrichiády rozbit a vedení strany de facto přestalo existovat. Taková je zhruba výchozí situace a nutno říci, že film do větších historických podrobností nezachází. Nejen historik by asi upozornil na disproporci mezi parašutisty z Východu a ze Západu, jichž bylo více, a na fakt, že komunistický odboj de facto připravoval další nesvobodu, ale to film neřeší – a také těžko v roce 1964 může.

V tom filmu je ale ideologická stránka věci potlačena a nahrazena akcentem spíš dramatickým a řekněme existenciálním. Jde prostě o to, že tři muži mají seskočit z hrkavého letadla do vlasti, kde už několik let nebyli a kde nikoho neznají. Dva z těch tří mužů jsou velmi netypičtí hrdinové, spíš starší muži, padesátníci (Martin Růžek, Jaroslav Mareš), spíš straničtí pracovníci než vyškolení muži činu, tím je jen třetí z nich, mužný Radoslav Brzobohatý, který si v tom samém roce 1964 zahraje západního parašutistu Adolfa Opálku v mnohem známějším Sequensově Atentátu.

Ti muži tedy seskočí „do tmy“, do zázemí protektorátu, a mají se dopravit do Prahy. Od začátku se plán bortí, neboť jeden z mužů se setká se známým železničářem, který pochopí, o koho jde. Železničář je ze strachu udá – a není to poslední setkání se strachem domácího obyvatelstva. Při přestřelce přijde o život fyzicky nejzdatnější „záškodník“ a zbydou dva neheroičtí muži, kteří se ocitnou v prostředí, kde nejsou vítáni. Jsou konfrontováni s realitou protektorátu, kde jde život svou cestou, podle nějakých přijatých pravidel. Lidé chodí do biografu, na fotbal, hospody jsou plné a pivo teče proudem. A když je pivo, tak se i píseň zazpívá a všechno je tak nějak snazší. „Válka se rozhodne na frontě, nikoli tady v zázemí,“ říká vyčítavě jeden vyděšený soudruh, kterého parašutista požádá o pomoc.

Snaha splnit poslání se mění v horečnaté bloudění Prahou, v níž na dva uštvané „soudruhy“ čeká nebezpečí za každým rohem, v každém bytě, kde zaklepají v naději, že jim tam mohou pomoci. Kamera vytváří sugestivní obraz neurotického stavu, kde už nehraje velkou roli, že postavy mají být „jako komunisté“, ale stávají se z nich štvanci bloudící labyrintem, do kterého vstoupili omylem. Jistě, jsou v tom filmu úlitby, třeba když se jim dostane do rukou ilegální výtisk Rudého práva, rozzáří se jim oči. Ale přes to se lze přenést. Zajímavější je, že takový antiiluzivní film existuje a že po jeho spatření si lze obraz české kinematografie 60. let, tedy té asi nejzajímavější dekády, poopravit a doplnit. Nikdy není pozdě.