Je těžké si toho nevšimnout. V povolebních časech plní stránky novin spekulace o složení vlády, o tom, jaké straně připadne ten který ministerský post, případně jaké ministerstvo kdo vymění za nějaké jiné. Existuje ale jeden úřad, jenž v podobných úvahách figuruje minimálně, pokud vůbec. Ministerstvo kultury.

Úřad, o který jde až v poslední řadě. Právem. Anebo jak se to vezme. Zástupci, řekněme, kulturní veřejnosti v tom vidí důkaz toho, jak je kultura zdejší politice a možná i společnosti lhostejná, jak moc je zanedbávaná a vůči tomu zanedbávání bezmocná.

Jen s malou mírou nadsázky by se dalo říct, že nakonec mají pravdu tak trochu všichni. Česká společnost význam kultury (v širším slova smyslu) dlouhodobě podceňuje a jednou (třeba ani ne za moc dlouho) se jí to může hrubě nevyplatit. A zároveň ten stav není jenom důsledkem nekulturnosti „širokých mas“, cosi vypovídá také o schopnosti současných tvůrců oslovit publikum (ne nutně masové), někde hluboko se ho dotknout. Význam kultury nebo umění tkví mimo jiné v tom, že do povědomí společnosti vnáší nějakou jinou podobu nároku, než je ta, kterou přináší každodenní společenský provoz. Aby tuhle funkci mohla plnit, musí být schopna takový nárok uplatňovat i vůči sobě.