Vyšetřování bez konce. To slíbili američtí demokraté Donaldu Trumpovi, když loni získali většinu ve Sněmovně reprezentantů. Vedle všech už tehdy známých témat jim spadlo do klína nové. Tentokrát nevede do Ruska, ale těsně vedle – na Ukrajinu. Má všechny vlastnosti klasického Trumpova skandálu. Tedy že zpravodajství o něm je bombastičtější, než by zjištěná fakta opravňovala. Ale také, že na něm něco může být. A má i zajímavou souvislost s americkým chováním ve světě – je to story o „ošklivých Američanech“.

Minulý týden vyšlo najevo, že Trumpova administrativa zablokovala zprávu whistleblowera z prostředí tajných služeb o tom, že Trump se měl dopustit čehosi neslýchaného v rozhovoru s nejmenovaným cizím státníkem – něco mu slíbit, něco po něm chtít, něco v tom smyslu. Trumpovi lidé se ji zprvu snažili odstřelit jako další klasické „fake news“. Další vývoj ukázal, že samo zablokování cesty whistleblowerovi skandálem spíš nebude. Jak uvedla například stanice CNN, whistleblower sám neznal onu „závadovou“ komunikaci prezidenta z první ruky, ale dozvěděl se o ní odjinud, mimo svou práci. Což byl důvod, proč administrativa dospěla k závěru, že jeho stížnost nepostoupí Kongresu.

A tady stojí administrativa na docela pevné půdě. Americká doktrína výkonné moci je taková, že prezident jako její hlava má velkou volnost. Zejména v zahraniční politice. Vést třeba i hloupou a amorální zahraniční politiku je jeho ústavní právo.

Zákon naopak značně omezuje prostor onomu whistleblowerovi, zejména jestliže pochází z prostředí zpravodajských služeb, jejichž úkoly směřují výhradně k cizině a cizím státním příslušníkům. Telefonátům amerického prezidenta se zahraničními státníky běžně naslouchá celý štáb lidí včetně členů rozvědky. Ale ti se mají soustředit jen na to, co říká ten cizí státník, a když mluví prezident, mají, lidově řečeno, šoupat nohama – byť by se jim to, co prezident říká, stokrát nelíbilo. Whistleblower z CIA se může obrátit na nezávislého inspektora nebo na Kongres třeba s tím, že se v CIA rozkrádají peníze nebo že mučí zajatce. Ale ne se stížností na prezidenta. Rozvědka prostě prezidenta nešpehuje. Pokud ano, tak má skandál ona, a ne Trump.

Na to, že jeho rozhovory jsou pod dozorem, taky Trump narážel, když napsal na Twitter: „Je někdo tak hloupý, že může věřit tomu, že bych řekl něco nepatřičného v rozhovoru se zahraničním státníkem, který je tak ,hustě osídlen‘?“ Problém je samozřejmě v tom, že tomu v Trumpově případě leckdo uvěří. Některé přepisy jeho telefonátů se zahraničními protějšky, které unikly do médií, vyznívaly dost bizarně.

Mezitím ale to obvinění dostalo přesnější obrysy. Trump měl v červencovém telefonátu s ukrajinským prezidentem Zelenským chtít, aby ukrajinské orgány zapracovaly na trestním stíhání Huntera Bidena, syna bývalého viceprezidenta a současného lídra demokratických prezidentských primárek Joea Bidena. Biden mladší byl investorem v ukrajinské plynařské společnosti Burisma. Její hlavní postavou byl oligarcha Mykola Zločevský, který byl asi tak čistý jako typický ukrajinský oligarcha. Firma měla být terčem trestního vyšetřování, ale generální prokurátor Viktor Šokin byl v roce 2016 odstaven. Prý na nátlak viceprezidenta Bidena. Oficiálně v zájmu boje proti korupci, ve skutečnosti v zájmu svého syna. Tak aspoň zní jedna verze story.

Snadno si umíme představit, jak lze v americkém prostředí s ukrajinskými reáliemi manipulovat. Protože nejsou příliš odlišné od českých reálií. Na to, který oligarcha, který státní zástupce a který protikorupční aktivista je ten dobrý a který ten špatný, mívají lidé silné a diametrálně odlišné názory. Někdy je jasné, proč si to myslí, někdy ne.

Jisté je, že Hunter Biden je pro kampaň svého otce zátěží. Rozjížděl byznys nejen s Ukrajinci, ale taky s naším starým čínským známým panem Jiem. I on, stejně jako Miloš Zeman, loni zjistil, že pan Jie se ztratil a z investice CEFC do rafinerie v Louisianě nic nebude. Najdou se lidé, kteří tvrdí, že Hunter své jméno při navazování podnikatelských kontaktů ve světě využíval. Joe Biden to velmi rozhořčeně popírá a tvrdí, že o synových podnikatelských záměrech nic nevěděl.

Zbývá stále možnost, že prezident Trump chtěl po Ukrajincích, aby mu pomohli najít či vyrobit munici na jeho politického rivala – za odblokování americké vojenské pomoci. Trump samozřejmě tvrdí, že nic takového se nestalo. Ale už připustil, že v rozhovoru zmínil i to, že „nechceme, aby se naši lidé jako viceprezident Biden a jeho syn ještě přidávali k existující korupci na Ukrajině“. Ale nic nežádal a nic tím nepodmiňoval. Někteří v Bílém domě prý prosazují, aby byl záznam rozhovoru zveřejněn, neboť Trumpovu pozici podpoří (to říkají, jak jinak, anonymní zdroje). A dodávka zbraní pro Ukrajinu byla odblokována.

Pokud by se Trump k takovému politickému vydírání uchýlil, bylo by to dost pokleslé. Americká diplomacie má ve zvyku spíš své byznysmeny v cizině před vyšetřováním z korupce chránit, a to bez ohledu na to, zda jsou leví, či praví a zda je vyšetřování důvodné, nebo ne. A není to jediná silná země, která se tak vůči slabším zemím chová.

Nicméně by to nebylo bezprecedentní. Jednou třeba pamětníci a archivy řeknou víc o tom, jak to přesně bylo v prezidentské kampani v roce 1992. V Bílém domě tehdy vládl George W. Bush a jeho tým zajímalo všechno o jeho demokratickém vyzývateli Billu Clintonovi. Tedy i to, co dělal v letech 1968–69 na Oxfordské univerzitě. Spřátelil se tam s Čechem Janem Kopoldem, jehož pak v roce 1970 navštívil. Kopold byl z prominentní komunistické rodiny, vnuk Jana Švermy. Naše instituce prý tehdy Američanům předaly, co věděly. Jejich sázka na to, že Bush vyhraje, nevyšla. Vztahy s Clintonovou administrativou pak byly přesto dobré. Ale stejně je lepší a správnější držet se v takových případech Havlíčkova verše Nechoď, Vašku, s pány na led.