Ta polská událost získala zahraniční přesah. Jde o zpřísnění potratového zákona, ke kterému došlo rozhodnutím polského ústavního soudu 22. října. V otázce potratů je ve světě považován za správný pouze jeden směr, ten k čím dál větší liberalizaci. Nejlépe je to vidět v USA, kde nejradikálnější propotratoví aktivisté požadují právo na interrupci až do momentu narození.

V Evropě zdaleka nejde o takové téma. Nicméně nalézt zpravodajství v mainstreamových médiích, které by se stavělo kriticky například k irskému referendu o povolení interrupcí v roce 2018, je téměř nemožné. Po schválení změny irské ústavy světoví státníci gratulovali tehdejšímu premiérovi Leu Varadkarovi. Když londýnský parlament využil politické krize v Severním Irsku k protlačení dekriminalizace potratů i tam, přestože to vždy historicky bylo považováno za otázku místní samosprávy, stalo se tak téměř bez povšimnutí. To, že Polsko se vydává opačným směrem, totiž od liberálního zákona, který platil v komunistickém období, ke zpřísnění, tedy vyvolává zděšené reakce.

Lidskoprávní organizace Amnesty International, Human Rights Watch a Center for Reproductive Rights označily nález ústavního soudu za porušení lidských a reprodukčních práv. Polsko kritizovala eurokomisařka pro rovnoprávnost Helena Dalliová, když prohlásila s odkazem na polské rozhodnutí, že členské státy EU musejí „respektovat základní práva“.

I v České republice bylo Polsko podrobeno ostré kritice. Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová hovořila o „návratu do středověku“. Piráti to zase považují za „porušení lidských práv“ a úspěšně tlačili na ministerstvo zdravotnictví, aby vyjasnilo výklad zákona tak, že Polky smějí jezdit za potraty i do Česka.

Nástup teokracie?

Celá kauza je často prezentována jako logický důsledek údajně autoritářské vlády Práva a spravedlnosti (PiS). Ta má být spřažena s katolickou církví a společně se mají podílet na zavádění teokratického státu a čím dál většího útlaku žen. Zhruba tento výklad je často prezentován v zahraničních a polských liberálních médiích. Pravda je ovšem složitější.

K pochopení potratové otázky v Polsku je potřeba se vrátit do historie. Možná překvapivě v roce 1932 Polsko schválilo nejliberálnější potratový zákon v tehdejší Evropě (s výjimkou Sovětského svazu), který povoloval interrupce ve dvou případech: pokud je ohroženo zdraví matky a po znásilnění. K úplné liberalizaci došlo za německé okupace v letech 1943–1945, kdy byly potraty dostupné „na požádání“, což bylo součástí Hitlerova plánu, jak dosáhnout co nejmenšího počtu Poláků. K poslední velké změně na dlouhou dobu došlo v roce 1956, kdy komunistický režim k výjimkám ze zákazu potratů přidal „těžkou životní situaci“. Pod tím si samozřejmě lze představit ledacos, takže se to rovnalo de facto legalizaci interrupcí.

Ke změně došlo až po pádu komunismu. V roce 1993 vláda premiérky Hanny Suchocké prosadila v parlamentu zákaz potratů až na tři výjimky. Pokud je těhotenství důsledkem zločinu (to znamená hlavně znásilnění, incest a pedofilie), v případě ohrožení zdraví a života matky a v případě poškození plodu (tomu se také někdy říká „eugenická výjimka“).

Zákon byl i reakcí na dobu komunismu. Z velké části pro něj hlasovaly strany, které vzešly z disidentského hnutí Solidarita, naopak proti byli postkomunisté. Autorita katolické církve, která se po celou dobu komunismu proti interrupcím vymezovala, byla v té době na vrcholu. Tahounem této změny v parlamentu byla Demokratická unie, považovaná za předchůdkyni dnešní liberální Občanské platformy.

Když se postkomunisté dostali k moci, pokusili se v roce 1996 o změnu potratového zákona, k výjimkám dodali ještě „sociální důvody“. V květnu 1997 však ústavní soud výjimku zrušil, když prohlásil, že odporuje v ústavě ukotvenému „principu ochrany života“, kterou má stát povinnost zaručit „každému člověku“.

Tím se v Polsku ustálil takzvaný „potratový kompromis“, shoda na tom, že potraty mají být legální v těchto třech výjimkách, a jinak ne. Všichni velcí hráči zhruba dvacet let tento kompromis dodržovali. Také nelze jednoduše říci, že liberální Občanská platforma by byla pro větší liberalizaci potratů, zatímco konzervativní PiS pro další zpřísňování. V nejrůznějších pokusech část poslanců Platformy běžně hlasovala pro úplný zákaz potratů. Při pokusu v roce 2016 třináct poslanců Platformy hlasovalo pro zákaz, naopak 43 poslanců PiS hlasovalo proti už v prvním čtení.

Právě vedení PiS potratový kompromis dlouho podporovalo a byl to předseda strany Jarosław Kaczyński, kdo snahy o zpřísnění úspěšně sabotoval. Výše zmíněný pokus o úplný zákaz interrupcí (2016) se do parlamentu dostal na základě petice, kterou podepsalo půl milionu lidí. Návrh prošel prvním čtením, ale pak byl shozen ze stolu. Proti hlasovalo 352 poslanců, včetně 186 z PiS, z celkových 428 přítomných. Proti hlasoval i Kaczyński, který protipotratové aktivisty varoval, že jejich návrh by mohl „vést k důsledkům, které budou naprosto opačné“. V rámci debat navíc prohlásil, že „stát nemá právo přikázat rodit znásilněné teenagerce“. Za tento postoj si od protipotratové Nadace pro – právo na život vysloužil titul Herodes roku, udělovaný osobnosti, „která svou činností nejvíc přispěla k pogromu nenarozených“. Byl to nejspíš také Kaczyński, kdo stál za zmařením prvního pokusu o zpřísnění zákona o potratech soudní cestou. V roce 2017 část poslanců poslala žádost ústavnímu soudu o přezkum tohoto zákona. Žádost ležela na soudu do voleb v roce 2019, poté se jí soud odmítl zabývat, jelikož již uplynulo parlamentní období.

Jarosław Kaczyński není jediný ve vedení PiS, kdo se stavěl ostře proti přezkoumání potratového kompromisu. Jeho bratr a prezident Polska Lech Kaczyński, který zahynul při katastrofě ve Smolensku v roce 2010, byl pro kompromis. Premiér Mateusz Morawiecki v září 2019 prohlásil: „I když možná takzvaný potratový kompromis nikoho neuspokojuje, nepodařilo se nalézt lepší.“ Varoval i před otvíráním potratové otázky: „Vidíme na příkladu Španělska a Irska, co se stalo, když se levici podařilo rozproudit veřejnou náladu kolem tohoto tématu. Nejde tedy jen o prosazování právních řešení, ale také o snahu změnit svědomí těch lidí, kteří v otázkách života nesdílejí naše hodnoty.“ Vrcholní představitelé PiS si nejspíš uvědomovali, že otevření diskuse o potratovém zákoně může vést nejen k tlaku na jeho zpřísnění, ale také na liberalizaci, čemuž se chtěli vyhnout. Nakonec v Irsku nepomohla ani skutečnost, že zákaz interrupcí byl ukotven v ústavě.

Ani oficiální polská katolická hierarchie se v otázce potratů příliš neangažovala a raději k ní mlčela.

Neústavní výjimka

Zlom přišel na podzim 2019, kdy k ústavnímu soudu putovala druhá žádost o přezkum potratového zákona. Podepsalo ji 119 poslanců z několika stran, i když dominovali ti za PiS. V říjnu 2020 soud rozhodl, že jedna z výjimek, ta týkající se poškození plodu, je neústavní a zrušil ji.

Právně nejde o kontroverzní rozsudek. Drtivá většina polských právníků se shoduje na tom, že eugenická výjimka je protiústavní a v případě přezkumu ji soud musel zrušit. Také dva bývalí předsedové ústavního soudu Andrzej Zoll a Andrzej Rzepliński, kteří jsou jinak k vládě PiS silně kritičtí, prohlásili, že rozsudek nemohl být jiný.

Politicky jde o nejvýbušnější událost roku. Polsko zachvátily mohutné protesty pod hlavičkou „Stávky žen“. Ve Varšavě proti rozsudku protestovalo snad až 100 tisíc lidí. Bitky s policií samozřejmě poutaly zájem světových médií. Potvrdil se strach, že otevření otázky o interrupcích povede i k tlaku na jejich liberalizaci. Organizátoři protestů nechtějí návrat ke starému kompromisu, ale právě liberalizaci. Protesty donutily zaujmout stanovisko i Platformu. V únoru její lídři představili balíček na podporu žen, jehož součástí je i povolení potratů do 12. týdne v případě „těžkých životních podmínek“.

Do bouře byla chycena i katolická církev, dlouho neodmyslitelně spjatá s polskou společností. Nyní je v krizi. Na povrch vyplavaly staré pedofilní skandály. A tak vzrušená debata kolem potratů jen podnítila antiklerikalismus. Polská konzervativní média zděšeně píší o útocích na kostely. Na druhou stranu laické organizace, které dlouho bojovaly za zpřísnění potratů, jsou zklamány relativním mlčením církve.

Otázka je, proč tak dlouho opatrný Kaczyński dopustil, aby se mu problematika vymkla z rukou. Odpověď může být politická. Kaczyński se ocitl pod tlakem pravého křídla své strany, které o zpřísnění potratů usilovalo dlouhodobě. Také mohl usoudit, že vzhledem k tomu, že nyní nějaký čas nebudou v Polsku žádné volby, je vhodná chvíle ke kontroverzním krokům. Možná se ale v Kaczyńském prostě ozvalo svědomí. Nikdy se netajil tím, že je odpůrcem „eugenické výjimky“. Přál si, aby byla aplikována pouze ve výjimečných případech. Trápily ho potraty dětí s Downovým syndromem. Právě na vzrůstající počet potratů dětí, které se mohou narodit „jiné“, ale dokážou vést plnohodnotný život, upozorňovali odpůrci „eugenické výjimky“. Pod ni spadala většina legálních potratů v Polsku. V roce 2002 šlo o 159 legálních potratů, v roce 2015 už o 1040. V roce 2019 bylo legálních potratů evidováno 1110, z toho 1074 z kvůli poškození plodu a z toho 415 kvůli podezření na Downův syndrom. Kaczyński se prostě mohl rozhodnout zasáhnout proti něčemu, k čemu už dlouho cítil vnitřní odpor.

Naopak odpůrci rozhodnutí ústavního soudu poukazují na to, že podle nových pravidel žena bude nucena donosit i takové dítě, o kterém se ví, že se narodí mrtvé nebo zemře krátce po porodu.

Na složitou politickou situaci ukazuje i fakt, že vláda otálela s publikací rozhodnutí soudu ve sbírce zákonů, čímž odkládala i začátek jeho platnosti. Stalo se tak až 27. ledna. Zároveň ztroskotal pokus prezidenta Andrzeje Dudy o nový kompromis. Ten představil zákon, který by povoloval interrupci právě v případě tak těžkého poškození plodu, že by bylo neslučitelné se životem. Jenže to vypadá, že PiS se jím nechce zabývat. Důvodem je strach Kaczyńského z občanské války ve straně.