Kam zmizela noha Sarah Bernhardtové?

Kam zmizela noha Sarah Bernhardtové?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Letos pětasedmdesátiletý Julian Barnes je oblíbenec českých anglistů, skoro všechny jeho romány už byly přeloženy do češtiny, což by asi nešlo, kdyby přitom nebyl oblíbenec čtenářů. Spíš náročnějších a vybíravějších, ale zároveň těch, kteří rádi čtou knihy, ve kterých se něco zajímavého dovědí, ve kterých je možné si podtrhávat a co chvíli se dívat do Wikipedie či jinam, jestli ty podivné životopisné historky, detaily a kuriozity, které Barnes shromažďuje a zjevně miluje, sedí, nebo si je snad vymyslel, či aspoň přimyslel. Taky se tomu dá říct drby, které ovšem, pokud se týkají slavných mužů a žen, mění se v umělecko-historická fakta.

Barnes je v ideálním případě spisovatel poučného a poučovatelského druhu, vedle několika „standardních“ románů, které jsou také velmi biografické, píše nejraději cosi jako vysoce uměleckou non-fiction, žánr na pomezí eseje, originálního slovníku encyklopedických hesel, výpisků z četby, volných úvah, autobiografických poznámek, náhlých vpádů beletrie na dokumentární území historických obrazů. Taková je i třináctá do češtiny přeložená Barnesova próza, ilustrovaný (je tam opravdu hodně dobových fotografií) román Muž v červeném kabátě. V Británii vyšel v roce 2019, prý také jako Barnesova reakce na brexit, ten jako zastánce evropské vzájemnosti odmítal. Toto tehdy aktuální téma je ovšem v knize podáno velmi subtilně, a kdyby si to čtenář nepřečetl v autorské poznámce, tak by ho to nejspíš ani nenapadlo. Jde totiž o rozsáhlý obraz epochy již dávno vyvanulé, z níž toho už moc nezbylo, i když ty zbytky jsou dost přitažlivé a někdy i velkolepé.

Té epoše se říká la Belle Époque, je to období mezi „katastrofální francouzskou porážkou (1870–1871) a katastrofálním francouzským vítězstvím (1914–1918)“, jak Barnes vtipně píše. A jak vzápětí dodává, je to umělé jméno, objevilo se prý až po druhé válce díky jednomu francouzskému populárnímu rozhlasovému pořadu, kde se na tu dobu nostalgicky vzpomínalo. Lidé, kteří tehdy žili, prý neměli ponětí, v jak skvělé době žijí, a dost by se tomu označení divili. To je možná poněkud vyhrocené tvrzení, například paměti Stefana Zweiga Svět včerejška na dobu před rokem 1914 vzpomínají jinak, opravdu jako na ztracený ráj, ale zajisté každá doba má své a některé věci se „krásné“ jeví až z odstupu. Podle Barnese to ve skutečnosti byla doba „neurotické, až hysterické národní úzkosti, doba, která byla naplněna politickou nestabilitou, krizemi a skandály“. Ale která nebyla?

A do té krásné doby je právě zasazen Barnesův „příběh“ tří Francouzů, kteří v červnu 1885 přijedou do Londýna za účelem „nákupu intelektuální a dekorativní povahy“. Dva jsou aristokrati, kníže Edmond de Polignac a hrabě Robert de Montesquiou-Fezensac, a jeden je prostý občan s italským příjmením, doktor Samuel Pozzi. Ti první dva jsou homosexuálové, což v příběhu hraje roli, neboť je to doba začátků vycházení z podzemí, kdy se přece jen probourává tabu, jež ale stále může bolet (viz Wilde). Třetí z nich, doktor Pozzi, je heterosexuál, navíc proutník a gynekolog. Všichni jsou libertini se sklony až poněkud dekadentními. Všechny je spojuje vysoce estetizovaný způsob života s nezbytným sklonem obklopovat se krásou a uměním, a především stále pěstovat ten nejvybranější vkus. Jsou to příkladní estéti a dandyové, sociologické zjevy právě oné epochy, kterou definují svými díly a postoji na jedné straně Kanálu Charles Baudelaire, na druhé Oscar Wilde, dvě epizodní postavy Barnesovy knihy: Wilde víc, ten je po těch třech Francouzích postavou řekneme druhého sledu.

Kniha je, zjednodušeně řečeno, podrobným a hodně rozšířeným životopisem oněch tří londýnských zákazníků a tím celé epochy, pokud to omezíme na Francii s přesahy do Británie. Julian Barnes je frankofil, o Francii často píše, je na ni akademicky školený. Stálé napětí, rivalita i vzájemná fascinace z jedné strany La Manche na druhou tvoří osu knihy, nejen této. Často má Barnes velmi originální postřehy, jako třeba když genezi jedné osobní nedůvěry, ba až animozity jednoho významného francouzského politika k Británii vidí v jeho dětském zážitku, kdy se cítil ponížený tím, že vojenská jednotka jeho Francouzů musela opustit polorozpadlou pevnost kdesi v severním Súdánu, neboť tam přitáhla jednotka britská. Té epizodě se říká Fašodská krize (1898) a ten osmiletý chlapec byl de Gaulle. V dospělém věku za to Brity nechtěl pustit na společný evropský trh.

Ale zpět k trojici nakupujících dandyů: jsou to postavy reálné a historické a nesmírně barvité, přitahující k sobě desítky dalších jmen a událostí oněch časů. Montesquiou měl tu „čest“, že se stal (údajně) předobrazem hned tří postav významných knih, které tu doby definovaly: měl se jím inspirovat Joris-Karl Huysmans pro postavu zhýralého šlechtice des Esseintese v románu Naruby (À rebours), na něj pak navázat Oscar Wilde v Obrazu Doriana Graye a Proust měl podle něho vytvořit postavu homosexuálního barona de Charluse v Hledání ztraceného času, což je ovšem také trochu Proust. Kníže de Polignac, jednu dobu milenec Montesquioua, byl hudební skladatel, který se ovšem díky svému obrovskému jmění vůbec nemusel zabývat tím, jestli jeho skladby bude někdo hrát: jmění ještě rozšířil sňatkem s pohádkově bohatou dědičkou vynálezce šicích strojů Winnarette Singerovou, která ovšem byla lesbické orientace, takže si v manželství rozuměli. Montesquiou si rozuměl s kdekým, i s ženami, ovšem jeho jediný pokus o jakousi tělesnost s nimi skončil dlouhotrvajícím dávením. Tou ženou byla herečka Sarah Bernhardtová, Barnesova oblíbená postava, známá i z jiných jeho knih: zde se vedle jejího volnomyšlenkářství a libertinismu řeší, co se stalo s její pravou nohou, kterou si poranila při pádu na lodní palubě, a pak se její stav ještě zhoršil skokem z cimbuří v závěru Tosky, když zjistila, že jí na pódium nepoložili matraci.

Na začátku roku 1915 jí museli nad kolenem nohu amputovat, přičemž noha pak byla dlouhá léta součástí kabinetu kuriozit v anatomickém ústavu v Bordeaux, kde byla v roce 1977 spálena, ale není to jisté… To je přesně ten druh kuriózních historek, které Barnes sází jednu za druhou, přičemž tím vytváří hustou a spletitou síť nejrůznějších nahodilostí i souvislostí, jež si podávají vzájemně ruce. Takže hned do historky s amputací vstoupí postava, která prochází celou knihou a jež je tím „mužem v červeném kabátě“, jenž je spíš karmínovým županem, jak ho nádherně v roce 1881 vymaloval John Singer Sargent, skvělý portrétista epochy. Obraz Barnes uviděl v londýnské Národní portrétní galerii a nepřestal na toho muže myslet, až o něm začal psát knihu – jmenoval se Samuel Pozzi. Ten totiž byl jedním z mnoha, ale přitom dost důležitým milencem Bernhardtové, takže když jí amputovali nohu (Pozzi byl jejím lékařem, ale amputaci její nohy provést nechtěl), přijel za ní do vily v Andernos-les-Bains. Stará láska nerezaví.

Samuel Pozzi (1846–1918) je jedna z těch osobností, které tvořily epochu, ale jakmile ta skončila, nutně odešla s ní. Vysoce inteligentní a až „nechutně pohledný“, jak se o něm vyjádří jedna aristokratka, muž, který dosáhl všeho a vynikal ve všem, samozřejmě včetně úspěchu u žen, což bylo poněkud v protikladu s rodinnými poměry, které přece jen nebyly vzorné: manželství skončilo rozlukou. Ale to byla snad jediná skvrna (budeme-li to za ni mít) na jeho brilantním profilu. Vynikající chirurg, zakladatel francouzské gynekologie, odvážný experimentátor s progresivními metodami, takže jako jeden z prvních prováděl laparoskopii a zaváděl na svou kliniku přísné hygienické zásady, to v době, kdy se jeden významný lékař vyjádřil, že jako gentleman má přece vždy ruce čisté. Vedle toho to byl znalec umění, sběratel antikvárií, cestovatel, překladatel Darwina a přítel mnoha žen a mužů, liberál a statečný muž, což v případě Francie sklonku století znamenalo nutnost postavit se na jednu stranu v největším testu charakterů, ve zkoušce Dreyfusovy aféry. Pozzi byl přesvědčený dreyfusovec, účastnil se i soudních řízení, byl pak také napadán jako nedostatečný vlastenec, což nebylo vzhledem k jeho italskému původu tak těžké. Za války dal své služby k dispozici vlasti: umírá na následky atentátu, který na něj spáchá šílený pacient trpící představou, že Pozzi, ten skvostný erotoman, mu špatně operoval šourek…

Tím jsem prozradil závěrečnou pointu, ale o ni tam moc nejde. Pointována je ta důmyslná kniha každou chvíli, vlastně je duchaplná tak, že by s ní mohl být spokojen i Oscar Wilde, jehož duchaplnosti z té zaváté doby problikávají ještě k nám. Třeba: „Muž může být šťasten s kteroukoli ženou, pokud ji nemiluje.“ Myslíte si, že autorem je Wilde? Odhalení na straně 176.

Julian Barnes: Muž v červeném kabátě. Přeložil a doslov napsal Petr Fantys. Euromedia Group – Odeon. Praha 2021.

 

24. října 2021