Naposledy takhle dav obsadil prezidentský palác v roce 2014, když na Ukrajině vyhnali Janukovyče. Od té doby tomu byl nejblíž Emmanuel Macron, když vrcholilo hnutí žlutých vest. Ale v plné parádě to máme znovu až teď. Obyvatelé Šrí Lanky vydrancovali sídlo premiéra, nejvyššího činitele země, poté, co prezident Gotabaja Radžapaksa uprchl ze země.

Výrazné příběhy si žádají výrazná vysvětlení. Nic není větším pokušením pro iluzi, že něčemu rozumíme. V tomto případě, že idiotský, takřka maoistický a západními progresivisty podporovaný pokus o organickou revoluci v zemědělství dovedl zemi během jediného roku k hladomoru.

Realita je vždy složitější. Zaprvé je tu lokální politika na Šrí Lance, již teď už asi týden miliony lidí na internetu poctivě studují. Předchozí vlády se velmi neprozřetelně zadlužily u Číny, a když pak Šrí Lanka nezvládala splácet, Číňané si za to zabrali přístav, jehož smysl do budoucna nemůže být než vojenský. A pak je tu pandemií zapříčiněná celosvětová ekonomická volatilita, kdy chaoticky propuká globální nedostatek něčeho a hned zase něčeho jiného. Ale možná si vzpomenete na úsloví, jež v době velké finanční krize zpopularizovali ekonomové: krize je jako odliv, který ukáže, kdo se koupal bez plavek.

Vláda Šrí Lanky se prostě rozhodla, že skoncuje s používáním průmyslových hnojiv. Že místo toho bude používat hnojiva přírodní. A že pokles výnosů, bude-li nějaký, vyrovnají prostředky ušetřené na tom, že přestane dovoz průmyslových hnojiv dotovat. Podle jejích předpokladů to muselo fungovat, zejména díky tomu, že měla své výbory expertů, do nichž nepustila žádného experta, který by říkal, že to fungovat nemůže. Původně hodlala celý proces provést během deseti let, ale průmyslová hnojiva zrušila loni naráz.

Výsledkem jsou čísla, jež fungují jako jakási pornografie statistického kolapsu. Třetina zemědělské půdy leží ladem. Produkce rýže klesla o 20 procent. Malí farmáři zaznamenali pokles úrody o padesát až šedesát procent. Vývoz čaje, nejdůležitější šrílanské exportní plodiny, poklesl o dvacet procent, na nejnižší úroveň za dvě desetiletí. A tak lze pokračovat.

Vláda se chovala chaoticky, zákaz nejdříve zavedla, pak pro některé obory dočasně uvolnila, pak zase zavedla a zase zrušila. Její snahy ztráty kompenzovat narážely jednak na to, že se země ocitla v platební krizi, jednak na to, že zrovna v tu chvíli cena dopravy a komodit, které potřebovala dovézt, jako rýže, zároveň vzrostla.

Ale jádrem problému zůstávalo, že bez průmyslových hnojiv produkce zákonitě klesla a realistický plán, jak je nahradit přírodními hnojivy – tedy především hnojem – nikdy neexistoval.

Zemědělská revoluce, jak akcelerovala od 19. století především vynálezem dusíkatých hnojiv a pak tzv. zelenou revolucí v 60. letech, se prostě zasloužila o zefektivnění zemědělství, jež považujeme za samozřejmé a jehož plný rozsah a význam nedoceňujeme. Cynik by mohl říct, že kdyby k ní nedošlo, západní aktivisté, kteří proti ní bojují, by bojovali proti něčemu jinému. To ale není pravda. Neměli by na to čas, protože by jich naprostá většina robotovala na poli, tak jako víc než 90 procent populace před zemědělskou revolucí. Do té doby se zemědělská výroba zvyšovala jen extenzivně, zvětšováním rozlohy orné půdy. Jen díky zemědělské revoluci je možný průmyslový rozvoj, urbanizace, masové vzdělání a masová střední třída.

Vábení starého, organického světa je ovšem mocné. Známe ho všichni. Projděte se supermarketem a polovina potravinářských výrobků bude mít název či design, který nějakým způsobem pracuje s bukolickými motivy – oku lahodící háje a políčka, stébla s kapkou rosy, radostné krávy, zkušená ruka venkovské babičky. Realistické zpodobnění vzniku těch výrobků by vypadalo úplně jinak a fotogenické by nebylo.

Fanoušek organického zemědělství je zpravidla někdo, kdo z celku 99 procent neznalosti o tom, jak potraviny vznikají, studiem odbourá nějakých patnáct procent a má pocit, že tomu rozumí. A má to štěstí, že organické zemědělství je na Západě drobným výklenkem na trhu. Může fungovat, protože prodává za vysoké ceny bohatým a protože jeho miniaturní rozměry nemění poměry na trhu. Kdybychom chtěli hned teď přestat používat dusíkatá hnojiva, dopadli bychom jako… na Šrí Lance. V Nizozemsku chtějí eliminovat jejich menší podíl a v delším časovém horizontu – a podívejte se, jak se to vyvíjí.

Tam nelze hovořit o importu – společnost většinou omezování hnojiv, pesticidů atd. podporuje. V západních zemích je spíš problém, že ke změnám v životním stylu, které budou pro někoho bolestivé, vyzývají lidé, kteří shodou okolností budou sami těmito změnami nedotčeni. Zatímco farmář má zgruntu překopat svůj život a hledat si něco jiného, oni budou tak jako před těmi velkými změnami dál psát na počítači, přednášet a cestovat na konference.

Na zavádění organických bludů na Šrí Lance mají velký podíl západní experti a aktivisté a jejich pranýřování je zasloužené a správné. Na oslovskou čepici, již by měl nosit laureát Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz, lze vedle jeho opěvování ekonomických reforem Huga Cháveze doplnit i chválu šrílanských zemědělských plánů. I k nám jezdil Stiglitz přednášet. Pochopitelně je doporučovala i Greta Thunbergová, jak jinak. Nadace Ashoka Foundation, jež byla v podpoře organického hnutí důležitá, je financována firmami jako MasterCard, Disney a J. P. Morgan. Ashoka je aktivní i v Česku, mezi jejími podporovateli je na webu jako první uveden jeden asset manager ze společnosti RSJ Investments, založené Karlem Janečkem. Podpora přicházela z Evropské unie a ze Světové banky. A tak bychom mohli pokračovat.

Ale dnes v informačním ekosystému taky existuje vrstva lidí, pro niž je svalování viny za úplně všechno na „globalisty“ snadnou a uspokojivou činností. Neúroda na Šrí Lance jsou pro ně svého druhu žně. Je to mírně nechutné, protože vidíme, že ta potřeba odsoudit globalisty tu byla hotová předtím a na lidech na Šrí Lance jim ve skutečnosti zbla nezáleží. U nás pocítí důsledky jen majetní turisté, kteří si zvykli řadit Šrí Lanku do svých itinerářů, a fanoušci černého čaje.

Takže při nahánění globalistů je třeba si vzpomenout i na takové hlasy, jako byl V. S. Naipaul, britský spisovatel původem z Trinidadu, který dokázal nemilosrdně popsat, že vedoucí vrstvy zemí třetího světa jsou často šíleně hloupé. Nevidět to znamená upírat jim lidskost. To, že právě uprchlý prezident Radžapaksa byl legitimně zvolen v demokratických volbách, nemáme právo přehlížet. Oni nedělají všechno kvůli nám.

Ve skutečnosti jde o svérázný amalgám globalizace a lokální politiky. Jedním z guruů organické revoluce na Šrí Lance byla indická aktivistka Vendana Shiva. Ve svém sárí a s tradičním bindi (červenou tečkou) na čele je zosobněním moudrosti mimoevropských civilizací. Ale jako taková je zase členkou globálních antiglobalizačních organizací po boku různých západních osobností. Různé postoje, jež byly původně čistě západní, jako třeba opozice vůči geneticky modifikovaným potravinám, oklikou skrze aktivisty, jako je ona, získávají globální punc. A ona na oplátku přednáší na západních univerzitách a získává západní ceny.

Z velkých mezinárodních organizací mají různé pošetilosti největší podporu v OSN. Což je součást globální institucionální architektury vybudované po druhé světové válce Západem se Spojenými státy v čele. Tam mají sice privilegované postavení tradiční velmoci skrz svá veta v Radě bezpečnosti. Ale na druhou stranu, jak každý intuitivně ví, my dnes OSN za velkou autoritu pro sebe samotné nepovažujeme. Mimo jiné právě proto, že její četné organizace jsou s výjimkou té Rady bezpečnosti obsazeny mnoha byrokraty ze třetího světa.

V jisté míře to platí i pro další organizace tohoto systému, Mezinárodní měnový fond a Světovou banku. Ale vždy se tam sváří různé vlivy a interní politika. Americké ministerstvo zemědělství mělo v roce 2021 analýzu, která šrílanskou krizi jasně předpovídala. Ale USA na tom nezáleželo tolik, aby využily svou bájnou hegemonickou roli ve Světové bance a podporu reformy zastavily. Americká diplomacie je zřejmě nyní příliš zaměstnána exportem woke revoluce na to, aby se starala o takové rutinní problémy, jako že nějaká země pracuje plnou parou na hladomoru.

A teď, když je Šrí Lanka v celkové hospodářské i finanční krizi, ji bude zachraňovat zase ten západní Mezinárodní měnový fond. Číňané ne. Číňané půjčují peníze a zpravidla k tomu od recipientské země vyžadují ódy na to, jak je dnes Čína lepším partnerem rozvojových zemí než Západ. Ale dluhy neodpouštějí, a když někde dojde k havárii, úklid trosek nechávají na institucích starého řádu.

Dění na Šrí Lance je tedy výzvou ke skromnosti. Ani ne tak ke skromnosti ve smyslu skromného, primitivního životního stylu, jako spíš ke skromnosti v uvědomění si, jak globalizace zmítá různými vzdálenými zeměmi mnohem drsněji a bezohledněji než s námi.