Ve věku dvaadevadesáti let zemřela 10. března architektka, která měla zásadní podíl na formování tuzemské architektury posledních několika dekád. Alena Šrámková měla jasno v tom, jak má správný „barák“ (jinak budovy nenazývala) vypadat a působit na lidi. Přímočarost byla vlastní jak její osobnosti, tak její architektuře.

Počkat si

Jen málokdo z českých architektů a architektek se může rovnat Aleně Šrámkové (rozené Cafourkové) v délce aktivního a tvůrčího života. Také proto se jí říkalo první dáma české architektury. Rodačka z Prahy už odmala vynikala svou inteligencí, takže nastoupila do školy o rok dřív a studium architektury na Slovenské vysoké škole technické v Bratislavě ukončila (jako jediná žena v celém oboru) roku 1952 ve svých třiadvaceti letech. Během tříleté pauzy, než začala studovat ještě pražskou Akademii výtvarných umění, už navrhovala své první budovy – a u rýsovacího prkna zůstala dalších víc než šedesát let, během kterých si díky své ráznosti a upřímnosti dokázala vybudovat zcela mimořádné postavení.

Obor architektury je specifický tím, že k prvním větším profesním úspěchům se člověk mnohdy dopracuje až v pozdějším věku. Své o tom věděla i Alena Šrámková, jejíž práce zůstávaly dlouhou dobu pouze na papíře. V šedesátých letech se jí sice podařilo zrealizovat pár staveb, například stánky rychlého občerstvení pro spartakiádu na Strahově nebo vůbec první pražský motel Stop v Praze-Motole, na skutečně významnou budovu ve své režii si ale musela počkat až do čtyřiapadesáti let, kdy po devíti letech roku 1983 dokončila dům ČKD v Praze na Můstku, který podle mnoha odborníků patří mezi vůbec nejvýznamnější pražské stavby druhé poloviny dvacátého století. K projektu se dostala díky svému manželovi, vlivnému architektovi Janu Šrámkovi, který však v průběhu realizace zemřel, takže celé dokončení budovy bylo plně v rukou Aleny Šrámkové. V sedmdesátých letech se podílela také na návrhu nové odbavovací haly hlavního nádraží v Praze, kde měla na starosti zejména interiér vstupního prostoru včetně neuvěřitelně pečlivého rozkreslení proudnicového dláždění.

Za socialismu se Šrámková coby zaměstnankyně Státního projektového ústavu obchodu věnovala několika projektům převážně hotelů a obchodních domů, mnohé z nich se ale ani přes její obrovskou snahu a dlouholetou práci nepodařilo zrealizovat. Jde třeba o hotel zamýšlený na místě dnešního výškového hotelu Corinthia u Nuselského mostu nebo třeba obchodní dům na Karlově náměstí, kde v současnosti najdeme nákupní galerii Atrium. „Pro každého architekta, který chce především stavět domy, a ne jen kreslit na papíře, to musela být situace až na hraně snesitelnosti,“ komentuje to historička architektury Radomíra Sedláková v knize Architektura 58–89 (recenze Narovnat vztah vyšla v Týdeníku Echo č. 10/2022 v této rubrice – pozn. red.).

A vytrvat

Alena Šrámková ovšem díky své houževnatosti, odhodlání a soutěživosti, kterou měla jako sportovkyně v krvi, u svého řemesla vytrvala a hned v roce 1990 založila vlastní ateliér, se kterým se dalších dvacet let účastnila řady architektonických soutěží – v tomto ohledu předběhla mnoho svých kolegů, kteří se porevolučním podmínkám už nedokázali přizpůsobit. Při prohlížení celoživotního díla Aleny Šrámkové je fascinující jednota její architektury. Měla pečlivě vybudovaný styl, charakteristický svou pravdivostí, střídmostí forem a nezdobností. Jak totiž často říkávala, architektura na lidi působí, čímž je taky vychovává ­– a imperativem architektky Šrámkové byla v první řadě pravdivost.

Alena Šrámková tuzemskou architekturu ovlivnila nejen svými projekty, ať už realizovanými, nebo nerealizovanými, ale také svou dlouhodobou a intenzivní pedagogickou činností na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Málokdo dokázal své studenty ovlivnit tak silně jako právě ona, což je dobře vidět také na tvorbě jejích žáků napříč generacemi, pro které je její přístup stále aktuální. To je ostatně ten největší odkaz, jaký po sobě člověk (v jakémkoli oboru) může zanechat.