Příští podzim v Americe proběhnou prezidentské volby, Donald Trump, překvapivý vítěz těch minulých, bude obhajovat mandát. Jeho oponenti z Demokratické strany jsou teď na začátku primárek, z nichž vyjde prezidentův vyzývatel. Kandidáti se ještě předtím, než se rozjede volební proces v jednotlivých státech, střetávají v televizních debatách. Z jejich dosavadního průběhu musí mít prezident velkou radost. Nejde ani tolik o to, že skýtají obraz demokratů jako rozhádané strany – patří to k situaci, v níž několik lidí usiluje o jeden post. Většina kandidátů ale prezidentovi pomáhá vytvářet pro něj výhodný obraz protivníka.

V průzkumech mezi potenciálními Trumpovými protikandidáty zatím vede bývalý viceprezident Joseph Biden. Jeho výkony v debatách zatím nejsou nijak ohromující, proti němu může hrát i jeho pokročilý věk. Biden je také jediný z uchazečů, který vystupuje plus minus umírněně, dal by se označit za kandidáta levého středu. Ostatní relevantní uchazeči jako kdyby se trumfovali v tom, kdo vyjde víc vstříc aktivistické levici, která přitom ve společnosti jako celku i mezi stoupenci demokratů velkou podporu nemá, a většinovou už vůbec ne.

Podle průzkumů jsou postoje progresivních aktivistů menšinové ve všech etnických i věkových skupinách. Pro demokratickou agendu může být destruktivní, pokud se jednoznačně přihlásí k jejich agendě, což se už v nějaké míře děje – třeba v deklarovaném přístupu mnoha kandidátů k imigrační politice. Může za tím být i jistá míra pragmatismu – stoupenci pokrokářských přístupů jsou navzdory své nepočetnosti dost hlasití a mají přístup k médiím, dokážou člověku zavařit, prohrabat se virtuální skládkou slov, najít v ní výrok neodpovídající jejich standardům, omlátit ho člověku o hlavu a – módním termínem řečeno – přerámovat debatu.

Kandidáti, kteří se mohou přetrhnout, aby si tuhle hlasitou skupinu naklonili, ale jako kdyby ztráceli ze zřetele to hlavní – voleb se nejenom účastnit, ale třeba je taky i vyhrát. Pro Donalda Trumpa je velmi důležité, aby příští rok na méně vyhraněné a radikální voliče působil jako jediná hráz proti excesům progresivistické Ameriky, člověk, kterého je potřeba volit třeba i s nechutí a zaťatými zuby, aby se tak zabránilo výraznému posunu země ke zhusta dost ujetým a destruktivním politickým konceptům.

Demokratičtí kandidáti mu v naplnění toho cíle zatím dost pomáhají a Trump je k tomu – možná vědomě, možná bezděčně, každopádně ale často úspěšně – ponouká. V končícím týdnu se třeba na Twitteru navezl do černošského kněze Ala Sharptona, známého aktivisty, který ale nemá dobrou pověst, a to ani mezi černými Američany, jejichž práva exaltovaně brání. Nebo se tak aspoň tváří. Většina společnosti v něm vidí spíš šarlatána posedlého vlastní popularitou, který se navíc angažoval v kauzách, které se obrátily proti němu, když pravda vyšla najevo; v minulosti také vyzýval k násilí. Po Trumpově útoku na něj se demokratičtí kandidáti za Sharptona postavili, přesně to od nich prezident potřeboval – vyvolat dojem, že jediná volba, kterou budou voliči příští rok moci udělat, je mezi světem podle Trumpa a světem podle Sharptona…

V něčem může dnešní americká situace připomínat tu britskou v osmdesátých letech minulého století. Margaret Thatcherová v roce 1983 obhajovala mandát. Opoziční labouristy ale během čtyř let její vlády silně infiltrovali radikálně levicoví stoupenci tzv. militantní tendence. Kvůli nim se program strany posunul výrazně doleva (obsahoval třeba jednostranné jaderné odzbrojení), což část poslanců přivedlo k odchodu a založení nové strany – sociální demokracie, z níž pozdějším sloučením s liberály vznikli dnešní britští liberální demokraté. Ve volbách pak konzervativci dosáhli svého nejvýraznějšího poválečného vítězství. Labouristé se dostali k moci až po čtrnácti letech. Radikální labouristický programu z roku 1983 byl ironicky označován za „ten nejdelší dopis na rozloučenou všech dob“. Američtí demokraté, zdá se, mají slušnou šanci tenhle velký úspěch svých britských ideových souputníků zopakovat.