Politika identity má mocné stoupence nalevo i napravo

Imaginace v obležení

Politika identity má mocné stoupence nalevo i napravo
Imaginace v obležení

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Sporům, které ostře rozdělují veřejné mínění dnešního Západu, se za oceánem někdy říká „kulturní války“, právem, chápeme-li termín „kulturní“ v širším smyslu. V něčem to koriguje marxistickou představu ekonomiky jako základny, toho podstatného, od něhož se odvíjí kulturní nadstavba. Představu, kterou v jistém smyslu sdílejí i věrozvěsti všeléčivé síly volného trhu, která nakonec dá i odpověď na všechny otázky. Jako by se tedy v časech, často kritizovaných jako nekulturní, potvrzoval zásadní význam kultury, do boje za ni a o ni se vrhají i lidé, kteří toho o ní tak moc nevědí. Pro kulturu a především pro umění je to ale špatná zpráva, obě „válčící“ strany přicházejí s vlastními představami restrikce, které přitom z velké části vycházejí ze stejného základu – čím dál víc sílící politiky identity, která má dnes mocné stoupence nalevo i napravo, v obojím provedení je podobná, jen různě akcentovaná. Pár příkladů.

Letos v červnu vyšla ve vlivném americkém levicovém časopise The Nation báseň How-To autora Anderse Carlsona-Weea. Je to báseň, řekněme, angažovaná, psaná z pohledu člověka, který žije na ulici, který zřejmě někomu osudem podobně postiženému dává tipy, jak zaujmout procházející zajištěné občany (nestačí říct, že máš HIV, radši rovnou AIDS). Smyslem zjevně je poukázat na pokrytectví všech těch za dobré křesťany se považujících lidí, kteří chodí kolem. Báseň vzbudila u části angažovaného publika pobouřené reakce. Carlson-Wee je běloch, a přesto je báseň napsaná černošskou angličtinou, tzv. Ebonics. Básník tím spáchal hřích „kulturní apropriace“, přivlastnil si kulturní dědictví jiné rasy, marginalizované menšiny a tak dále. Nemluvě o tom, že se dotkl citů tělesně postižených, protože v básni, stylizované jako přímá řeč bezdomovce, použil slovo „crippled“. Carlson-Wee se promptně a poníženě omluvil, zkušenost mu prý „otevřela oči“. Omluvil se i časopis The Nation („Omlouváme se za bolest, již jsme způsobili mnoha komunitám, kterých se tato báseň dotkla… V současné době revidujeme proces přijímání vyžádaných i nevyžádaných příspěvků a také – a to je důležitější – pracujeme a nasloucháme….“). Kapitulace časopisu před takovouto kritikou se dočkala odsudku i od části liberálních médií a také od někdejší editorky poezie v The Nation Grace Shulmanové, podle níž časopis omluvou za báseň popřel své základní principy. Zajímavě do debaty vstoupil známý a společensky aktivní lingvista John McWhorter, který dokázal, že Carlson-Wee černošský slang v básni nijak nekarikuje, používá ho naprosto správně (McWhorter je Afroameričan).  

Známá herečka Scarlett Johanssonová odstoupila od natáčení filmu Rub and Tug, ve kterém měla hrát pittsburského mafiána Danteho Gilla, který se narodil jako Jean Gillová. Proti obsazení Johanssonové protestovaly organizace podporující práva translidí, transpostavu by podle nich měl hrát transherec. Johanssonová nejdřív na jejich požadavky odmítala přistoupit, nakonec se jim ale podřídila. Dost možná tím ohrozila vznik filmu, jméno světové hvězdy v obsazení může pomoci projekt udržet, teď bude asi dost na vodě. V létě byla rovněž zveřejněna zpráva, že představitelem Jamese Bonda by se mohl stát britský černošský herec Idris Elba (spekulace o tom se objevovaly už několik let, Elba ale agenta 007 hrát zřejmě nebude). Představa černého Bonda iritovala nemálo „obránců evropské kultury“, spíš mimo Británii než v ní – Idris Elba je velice respektovaný herec. K obdobné situaci došlo i na začátku roku. Ve francouzském Orléansu se každoročně koná průvod na památku osvobození města vojsky francouzského krále, v jejichž čele stála svatá Jana z Arku. Tu v průvodu tradičně představuje místní dívka, katolička, která věnuje čas práci pro druhé. Letos pro ten úkol byla vybrána sedmnáctiletá Mathilde Edey Gamassouová, jejíž otec je z afrického Beninu, matka je Polka. Značně to pobouřilo stoupence francouzské Národní fronty a další strážce čistoty evropských tradic. Na sociálních sítích se Gamassouová dočkala velice hrubých urážek. Přitom ty tradiční požadavky ve všech ohledech splňuje – žije v Orléansu víc než deset let, je aktivní v katolické církvi, dělá skautskou vedoucí... Není ale bílá.

Idris Elba je velice respektovaný herec. - Foto: Reuters

Úlohu těch pobouřených a protestujících v uvedených případech hrála tu aktivistická levice, jindy krajní pravice. Jejich protesty přitom ale vycházely ze stejného základu. Kultura by měla být v nějakém smyslu segregovaná. Bílí by měli psát o bílých a černí o černých, gaye by měli hrát gayové a heterosexuály heterosexuálové. Přehrady a rozdělení, které si lidé – v posledních letech tak agilně – stanovují, jsou jistým způsobem nepřekonatelné a nemělo by se to ani zkoušet. Nakonec nejdůležitější je na člověku jeho kmenová, rasová příslušnost, sexuální orientace, ty ho determinují a stanovují pro něj jasná omezení. Pro lidi uvažující tímhle způsobem není tou nejdůležitější charakteristikou Jany z Arku její víra, mystické vize, bojovnost a loajalita k francouzské koruně. Je to barva kůže. Podobně agenta 007 nedělá styl, odvaha, břitký humor ani loajalita pro změnu k britské koruně. Ale pigmentace. Pravicové identitářství je spíše vulgární, primitivní, to levicové a zhusta akademické se tváří spíš vědecky, opentluje svoje teze neproniknutelným a často taky nezáměrně legračním žargonem. Pracuje s módním konceptem intersekcionality, jakési pyramidy útlaku (na jejím vrcholu je samozřejmě bílý muž) a posuzuje komunikaci mezi lidmi také podle toho, kde se v ní nacházejí. A pokud si třeba bílý člověk na sebe vezme africké oblečení, je to kulturní apropriace, přivlastnění si projevu kultury někoho jiného, fakticky něco na způsob duchovní krádeže. Jenomže světové umění je jedna velká „apropriace“. Každý tvůrce vědomě i nevědomě pracuje s různými vnějšími vlivy, nemůže je třídit podle přípustnosti, a proč by to taky měl dělat. Je to člověk, který z širokého i blízkého okolí vysává podněty a nějak je přetváří. Jak řekla spisovatelka Lionel Shriverová, která se proti tomuhle trendu velmi výrazně ohrazuje: „Kdo se odvažuje vstupovat do mysli cizích lidí, kdo je dost chucpe, aby projikoval myšlenky a city do cizích myslí, kdo to krade jejich nejhlubší duši? Kdo je ten největší kapsář mezi umělci? Spisovatel. Právě ten.“ Ano, spisovatelství a vůbec tvorba je docela špinavá a bezohledná práce. Představa, že by ji tímhle způsobem šlo „vyčistit“, je ale samozřejmě absurdní. O umění taky jejím hlasatelům nejde, ale spíš o moc. V prostředí akademické levice se rádo připomíná heslo pařížské studentské revolty roku 1968: Všechnu moc imaginaci. Jenomže imaginace nepotřebuje moc, potřebuje volnost. A ideologové apropriace ji chtějí připravit o volnost, aby získali moc. Mohou se sice tvářit jako ochránci bezmocných, mohou dokonce té stylizaci věřit, ale v posledku usilují právě jenom o mocenskou kontrolu a ve sférách, kde se jim podařilo jí dosáhnout, ji také dost bezohledně uplatňují. „Osvobozují“ umění od tvořivosti, inspirace se vší její nevypočitatelností, nahradit je má ideologický dozor, tradiční zbraň průměru.

A což teprve, když se dnešní identitářskou optikou podíváme na významné postavy dějin umění. Třeba na velkého českého vlastence a hluboce věřícího katolíka Antonína Dvořáka. Koncem 19. století byl pozván do New Yorku, aby tam tři roky vedl místní konzervatoř a také aby pomohl najít skutečně americký styl ve vážné hudbě. Na konzervatoři bylo několik černošských studentů, Dvořák se s nimi velice sblížil, jednoho z nich udělal svým asistentem, prakticky ho přijal do rodiny – také proto, že se s černými Američany jako člověk, který sám vzešel z chudých poměrů, cítil spřízněn. Poznával jejich prostřednictvím písně a spirituály černých otroků, v nichž našel to, co je v americké hudbě skutečně původní a co by mohla dát světu. Sám také zapracovával melodie spirituálů a třeba i indiánských písní do vlastních skladeb (v jeho symfonii Z Nového světa je třeba slyšet melodie spirituálu Swing Low, Sweet Chariot). Ty zvuky Ameriky se v jeho skladbách potkávaly s ozvěnami z Dvořákovy vlasti. Během jeho ředitelování stoupl počet černošských studentů konzervatoře na 150 (z celkových šesti stovek). Antonín Dvořák tak významně přispěl k „černobílé“ hudební fúzi, která dala světu mimo jiné i jazz a později rokenrol. Rychlokvašení vlastenci dneška by se na něj kvůli tomu možná dívali jako na odrodilce. V očích bojovných ideologů by zas mohl skladatel být ukázkovým pachatelem kulturní apropriace – bílý muž drze zneužívá černošské písně. To jsou zase paradoxy...   

6. září 2018